Eva si splnila sen o vlastní zahrádce, která jí po rozvodu přinesla útočiště a radost. Když začala mizet její zelenina, netušila, že zlodějem nebude nikdo jiný než její bývalý manžel. S ním ale konečně uzavřela nový nečekaný vztah.
Vlastní zahrádka byla vždycky mým snem, takže když se mi ho podařilo splnit, byla jsem bez sebe radostí. Konečně jsem mohla sázet zeleninu a květiny a trávit čas tím, co mě opravdu baví. Od té doby uplynulo už několik let a moje zahrádkářská vášeň se má skvěle a stále se rozvíjí. V poslední době se ale začalo dít něco divného.
Když jsem kupovala pozemek v zahrádkářské kolonii, netušila jsem, že mě práce na něm pohltí až do takové míry. Po rozvodu, který pro mě byl těžkou zkušeností, se stala mým útočištěm před šedivou a osamělou realitou. Poznala jsem tu spoustu lidí, se kterými si můžu v klidu popovídat o zahradničení a vyměňovat si nejen zkušenosti, ale i úrodu. Každou volnou chvíli, kdykoliv to počasí dovolí, trávím na své zahrádce. Mám pak klid v duši a plné ruce práce. V zimě, kdy práce na zahradě musí počkat na příchod jara, odpočívám a nabírat síly na novou sezónu. Také plánuji, co zaseju a zasadím a jaká vylepšení zavedu.
Někdo mě drze okrádal
Vůni a chuť kopru miluji od dětství. Vždycky si ji spojuji s fantastickou kuchyní mé babičky a její geniální koprovou polévkou. Kdykoliv ji vařím, vzpomínám na babičku. A kopr v kombinaci s mladým zelím, to je teprve pohádka! Zbožňuji ho jak ve formě salátu, tak i v teplé úpravě. Není tedy divu, že záhony s koprem a zelím na mé zahrádce kralují. Netrpělivě čekám, až si je konečně budu moci vychutnat. Vlastní je vlastní, a ne nějaké postříkané výmysly ze supermarketů.
Jednoho dne jsem učinila děsivý objev. Na zahrádku jsem přijela rovnou z práce a co jsem našla? Zmizely tři hlávky zelí a docela velké množství kopru, který už byl krásný a masitý, zkrátka ideální k jídlu. Neměla jsem nejmenší tušení, kdo mohl něco takového udělat. Ptala jsem se sousedů, jestli náhodou něco neviděli, ale kroutili hlavami, že ne.
„Možná to byly nějaké nezbedné děti?“ – uvažovala paní Hana, moje sousedka přes plot.
„Ale, to si nemyslím,“ – mávla jsem rukou. „Dnešní děti přece takové věci nezajímají.“
„Ale možná jen tak z hecu?“
„No možná, já nevím,“ – povzdechla jsem si.
Doufala jsem, že to byl jen jednorázový výstřelek, ale situace se opakovala ještě několikrát. Nebyly to sice nějaké strašně čitelné ztráty, ale docházelo k nim. Nebylo už pochyb o tom, že někdo záměrně krade kopr a zelí právě z mé zahrádky. U sousedů se nic podobného nedělo. Byla jsem vzteky bez sebe.
Zloděje jsem natočila na video
Bohužel jsem nemohla neustále sedět na zahrádce, abych chytila zloděje při činu, což zvyšovalo moji podrážděnost. Přinesla jsem si starý smartphone, který jsem měla v šuplíku „pro všechny případy“, a nechala ho přes noc zapnutý s nahráváním. Tohle řešení ale nevyšlo, protože se telefon převrátil. Navíc se vybila baterie. Přemýšlela jsem, co s tím, až jsem dostala nápad.
Objednala jsem si přes internet malou kamerku a nainstalovala ji na strom tak, aby byla namířenou přímo na záhony s koprem a zelím. Musela jsem přece zjistit, kdo se těch krádeží dopouští. Zpočátku se nic nedělo, ale po pár dnech od instalace kamery jsem konečně zloděje spatřila.
Dívala jsem se na záznam se srdcem bušícím jako o závod. Byl to vysoký, štíhlý muž oblečený v plášti do deště, s kapucí staženou do čela. V jednu chvíli se otočil a ukázal obličej přímo do kamery. Ztuhlá jsem. Doslova mi to vyrazilo dech, protože člověk, který mi kradl kopr a zelí, byl... můj bývalý manžel.
Nehodlala jsem mu to nechat projít
Všechno bych čekala, ale rozhodně ne to, že za krádeží zeleniny z mé zahrádky stojí Štěpán. Říct, že to byl velký šok, je jako neříct nic. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím na záznamu, takže jsem si ho pustila snad dvacetkrát.
Moc dobře si pamatuji, jak mě Štěpán odrazoval od koupě zahrádky – protože podle něj je hrabání v hlíně hloupost, jsou to jen samé výdaje a tak dále. Vlastně všechno, co mě zajímalo, považoval za idiotské.
Opustil mě kvůli o dost mladší ženě, což pro mě bylo strašně ponižující. Od rozvodu nikoho nemám. Předpokládám, že už nikdy žádnému chlapovi nebudu věřit. Ale abych se vrátila k tématu mizející zeleniny, hodlala jsem to definitivně ukončit.
V práci jsem si vzala pár dní volna a na tu dobu se na zahrádce zabydlela. Jak se ukázalo, Štěpán se objevil hned druhý den – svatosvatě přesvědčený, že i tentokrát všechno půjde jako po másle. Místo toho mě našel, jak si v klidu popíjím kávu z termosky, lehce schovaná za keřem malin.
„Ahoj Štěpáne, dlouho jsme se neviděli,“ – prohodila jsem zničehonic, když se skláněl k mým záhonům. Od rozvodového stání uplynuly tři roky a od té doby jsme se nepotkali. Až doteď.
Dala jsem mu ultimátum
Zbledl. Měla jsem pocit, že za chvíli omdlí.
„Evo, já...“ – začal, ale nenašel slov.
„Proč mi kradeš kopr a zelí?“ – zeptala jsem se, protože odpověď mě opravdu zajímala.
„Ech,“ – těžce vydechl, „nečekal jsem, že mě chytíš.“
„A přece,“ – odvětila jsem.
„Po rozvodu jsem se dozvěděl, že sis konečně koupila tu zahrádku. Před nějakou dobou jsem dostal chuť se na ni podívat, protože jsi o ní vždycky snila. Nevím, kde se ten nápad vzal. Když jsem ucítil vůni kopru, vzpomněl jsem si na tu polévku, co jsi vařila. No a nějak to tak šlo...“
„Štěpáne, uvědomuješ si, že bych s tím mohla jít na policii?“
„Ano, samozřejmě,“ – přikývl. „Omlouvám se, bylo to silnější než já.“
Nabídla jsem mu kávu. Změnil se za ty tři roky, sešel. Mladá milenka ho kopla do zadku. Kromě peněz ji nic nezajímalo. Vybrala mu účet do nuly. Teď pracoval jako vrátný a přivydělával si malováním bytů – přesně ten samý Štěpán, který si věčně stěžoval na teplé místečko v kanceláři a měl problém zvednout se z gauče. Bylo mi ho trochu líto, i když jsem dospěla k závěru, že dostal, co si zasloužil. Karma si adresu nikdy nesplete.
„Neohlásím to, ale s krádežemi je konec. Podělím se s tebou o zeleninu, ale na oplátku mi zryješ záhony a budeš sekat trávník.“
„Platí,“ – odpověděl s úlevou.
Přestože jsem mu odpustila, vím, že se k němu nevrátím. Znovu nebudu věřit někomu, kdo mě zradil. Další věc je, že už ho nemiluji. Můžeme být nanejvýš kamarádi ze zahrádky a to je všechno.
Eva, 50 let
