Anežka čelí invazi slimáků, kteří likvidují její zahradu i vzpomínky na milovaného tátu. Když odhalí zdroj nepořádku u souseda, začne boj, který jí dává sílu nevzdat se a chránit to, co miluje nejvíc.
Zahradnickou vášní mě nakazil můj táta, který už nežije. Měl opravdový dar a úžasný cit pro rostliny. Díky němu jsem se naučila víc než v hodinách biologie ve škole. Převzala jsem zahrádku po rodičích – maminka už na ni nemá sílu, ale často ji sem vozím a trávíme tu spolu čas.
Miloval to
Letos, jako ostatně vždycky, mě příchod jara velmi potěšil, protože jsem se konečně mohla pustit do zahradních prací. Jak už to po zimě bývá, práce bylo nad hlavu, ale já to upřímně miluju.
Vzpomenu si při tom na tátu, který k tomu přistupoval s obrovskou vášní a nasazením. Obě s mámou jsme se často smály, že se minul povoláním. Pracoval ve velké firmě jako dělník ve výrobě – nikdy si nestěžoval na to, co dělá, a nebyla to lehká práce. Obdivovala jsem ho za jeho dobrou náladu a jeho odchod je něco, s čím se dodnes nedokážu smířit. Stalo se to rozhodně příliš brzy.
Starost o zahrádku – kromě toho, že mi přináší obrovskou radost a spoustu uspokojení – je pro mě něco jako pocta tátovi. Není to jen péče o rostliny, ale také o vzpomínku na něj.
Byly jich spousty
Jednou z největších nočních můr každého zahrádkáře jsou slimáci. No, nechovám k nim sympatie, protože dokážou napáchat pěkné škody. Nicméně dosud jsem si s nimi nějak radila a ztráty na rostlinách snižovala na minimum. To, co se ale dělo letos, předčilo má nejdivočejší očekávání. Nebyli to jednotliví jedinci, ale doslova celé jejich houfy.
Snažila jsem se jich zbavit různými metodami. Rozmisťovala jsem misky s pivem a sypala kolem rostlin rozdrcené vaječné skořápky, ale nepřinášelo to naprosto žádné výsledky.
„Co se děje?“ – ptala jsem se sama sebe pod vousy, protože jsem se nemohla zbavit dojmu, že těch škůdců každým dnem přibývá.
Sbírala jsem je ručně, ale byl to nekonečný příběh. Nic nepomáhalo. Litovala jsem, že tu není táta, protože on by stoprocentně věděl, jak se s tímto problémem vypořádat. Myslela jsem si, že je to kvůli intenzivním srážkám – slimáci milují vlhko. Nikdy se ale na zahradě v takovém množství neobjevili!
„Možná bys na ně měla koupit něco silného?“ – maminka se také strachovala.
„Máš pravdu, asi je nejvyšší čas vytasit těžký kalibr.“
Nic nezabíralo
V zahradnictví jsem se zásobila vhodnými chemickými prostředky. Obecně se jim snažím vyhýbat, ale ne vždy je to možné. Za daných okolností jsem je považovala za nezbytné. Jenže slimáci si z nich nic nedělali.
Situace se na pár dní uklidnila, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí. Byla jsem v koncích. Všechny saláty vzal čert a ostatním rostlinkám mnoho nechybělo, aby sdílely jejich smutný osud. Už jsem byla ochotná zaplatit nějakého dobrého specialistu – obávala jsem se, že tímto tempem bude zahrada totálně zpustošená škůdci. Vážně, něco takového mé oči ještě neviděly, a to jsem jako vášnivá zahrádkářka čelila mnoha výzvám. V tomto případě jsem byla blízko kapitulace.
Nakonec se mi v hlavě zrodila myšlenka, která mě předtím nenapadla. Usoudila jsem, že by možná stálo za to zkontrolovat, odkud ti slimáci lezou – protože odněkud se tu přece brát museli. Snažila jsem se ze všech sil je od návštěv odradit, ale zjevně tu bylo něco, co mé snahy činilo neefektivními. Táta často opakoval, že někdy je nejlepší jít ke zdroji. Tady jeho rada seděla jako ulitá, a tak jsem si zahrála na detektiva. To, co jsem objevila, mě naprosto ohromilo.
Pod svícnem je největší tma
Výsledek mého pátrání se ukázal být velkým překvapením. Nějakou dobu jsem pozorně sledovala stopy, které slimáci zanechávali. Díky tomu se mi podařilo zjistit, odkud se na mé zahradě berou.
Nemusela jsem hledat daleko. Mohla za to sousední zahrádka, respektive zbytky jídla, které se tam skladovaly. Majitel zemřel zhruba před dvěma lety a nikdo se o pozemek nestaral. Byl celý zarostlý a zanedbaný, takže někdo vycítil příležitost, jak se bezproblémově a zdarma zbavovat zbytků jídla. A co víc, moc dobře jsem věděla, kdo to byl.
Pan Standa měl nedaleko svou zahrádku. Znala jsem ho, mluvili jsme spolu nejednou. Provozoval malou cateringovou firmu. Kdysi si stěžoval na předpisy týkající se potravinového odpadu. Naříkal, že je to drahé a že při provozování takové živnosti má velké výdaje.
Okamžitě jsem si to spojila s hromadou kompostu ležící v jámě na pozemku, který přímo sousedil s mým. Pro slimáky to byly ideální podmínky k hodování a jaksi bokem pak dělali nechtěné návštěvy i na mé zahradě.
Byla jsem naštvaná
Nechápu, jak může být někdo tak nezodpovědný. Zaprvé, pan Standa jednoduše porušoval zákon, a zadruhé, vůbec nemyslel na ostatní. Vydala jsem se tedy za ním na rozhovor.
Zpočátku zapíral, ale když byl přitlačený ke zdi, přiznal pravdu. Nebral mě vážně. Navzdory mým prosbám, aby odpadky uklidil, nehnul ani prstem. Teprve když jsem pohrozila, že zavolám policii a ohlásím to na hygieně, polekal se a uklidil nepořádek, který nadělal.
„Pár hloupých slimáků a vy z toho děláte aféru“ – samozřejmě si to všechno neodpustil okomentovat po svém.
„Víte, pane“ – odvětila jsem – kdybych byla potížistka tělem i duší, sešli bychom se u soudu.
Dostal za vyučenou
To mu sklaplo, ale v rámci pomsty mě přestal zdravit, což mě vůbec netrápilo. Samozřejmě od té doby průběžně sleduji, co se děje na sousední zahrádce. Žádné odpadky se na ní neobjevují, takže i hordy slimáků zmizely.
Přemýšlím o koupi toho pozemku, ale zatím nevím, na koho se v této věci obrátit. Díky tomu bych si mohla zvětšit svou zahradu. Mám nějaké úspory, které by na to měly stačit.
Maminka tvrdí, že je to skvělý nápad, a zároveň se bojí, že to sama nezvládnu. Manžela nehledám – jednoho už jsem měla a to stačí. Vztah není mou prioritou, stokrát raději trávím čas u rostlin.
Anežka, 40 let
Související články
