Na začátku byla láska. Vždycky to tak začíná. Líbí se ti chlap, zdá se jako princ z pohádky a všechno kolem jako by šeptalo, že je to ten pravý a že nesmíš promarnit svou šanci. Hned se mi zalíbil, protože byl milý, okouzlující, takový Donchuán. Zůstalo mu to dodnes, jenomže teď je takový jen pro ostatní – doma se z něj naopak stává pěkný hulvát. Moc dobře vím, co jsem v něm tehdy viděla. Ne peníze, ne nějaké super postavení, na které by se asi chytly jiné, ale muže, který by se mohl stát celým mým světem.
Říkal, že mě miluje. Nemyslím si, že to tak doopravdy bylo – no, možná na úplném, prapůvodním začátku ke mně něco cítil. Ale i kdyby, byl to asi takový ten naivní, chlapecký cit, který s věkem přejde. Faktem je, že jsem se rozhodla si ho vzít.
Měla jsem klapky na očích
Varovali mě před ním. Kamarádky sice, jak už to tak bývá, pištěly nadšením, trochu jako natěšené puberťačky, i když nám všem už bylo přes dvacet, ale rodina z mé volby nadšená nebyla. Matka tvrdila, že Karel, můj jediný a tak dále, je vykuk, který dělá jen to, co považuje za výhodné. Já jsem prý dokonale zapadala do obrazu věrné ženušky, která ho bude obskakovat, kdykoli si zamane. Otec ho pro změnu odepsal, když s ním nedokázal najít společnou řeč.
„Je nějakej divnej,“ řekl nakonec, když jsem se ho zeptala, co proti němu má. „Najdi si radši nějakého jiného kandidáta na manžela.“
Samozřejmě jsem jejich poznámky ignorovala – usoudila jsem, že ho přece vůbec neznají a hotovo. No a pak, tři týdny před svatbou, se u mě objevila jeho bývalá.
„Na tvém místě bych z toho vycouvala, dokud je čas,“ prohlásila během našeho krátkého setkání. „Ten chlap je dobytek. Nejdřív ze sebe dělá ideál, to je pravda, ale časem se ukáže v tom nejhorším světle. A chce, aby se on měl pohodlně. Věř mi.“
Samozřejmě jsem jí nevěřila. Vysvětlila jsem si to žárlivostí, snahou zničit naše štěstí a plná těch nejlepších předtuch jsem s ním stanula před oltářem.
No a skutečně, prvních pár měsíců to bylo fajn, ale pak jsme se od sebe rozhodně vzdálili. On se věnoval práci a já domácnosti, no a časem také dětem. Dva roky po svatbě se narodil Miloš, o tři roky později Zuzana. Časem se oba stali celým mým světem.
Myslela jsem, že to přejde
Mnohokrát jsem litovala, že Karel se mnou pořád není. Vždyť kvůli němu jsem se vzdala svého místa, protože jsme se museli soustředit na jeho kariéru a na děti. Brala jsem si tedy malé zakázky a pracovala na nich z domova, někde mezi domácími povinnostmi.
„A to ti fakt vyhovuje?“ nevěřila jedna z kamarádek, Marie. Byly jsme už starší, ona měla slušného, milujícího manžela a dítě na cestě a už ji nevzrušovali frajírci jako na začátku studií. „Proč sebou necháš takhle zametat?“
„On se mnou nezametá,“ bránila jsem ho, sama nevím proč. „Jenom má vysoké nároky...“
„Jo, zajímavý je, že jenom vůči tobě!“ přerušila mě. „Hele, Olgo, kopni ho do zadku! S dětmi si přece poradíš sama! A práci si najdeš, v zaměstnání jsi byla šikovná.“
Zlobila jsem se na ni, protože jsem si tehdy myslela, že je krutá a že špiní jméno mého manžela. Zpětně si myslím, že jsem byla strašně naivní a škodila jsem sama sobě. No, ale bohužel, co se stalo, to se neodstane.
Bylo to čím dál horší
Další léta ubíhala a v mém domě, po boku manžela, to bylo čím dál horší. On ke mně neměl vůbec žádný respekt. Vlastně se ke mně choval jako ke služce, která má být na každé jeho zavolání. Ostatní, naši známí, byli přesvědčeni, že je srdečný a citlivý, protože se za takového snažil vydávat – jen já jsem znala pravdu. Já a... bohužel děti.
Jednoho dne jsem vyřídila všechno na úřadech, vyzvedla jsem Zuzanu z angličtiny a pak jsem si našla chvilku, abych ještě před přípravou oběda dokončila zakázku, kterou jsem nedávno dostala a ze které jsem měla velkou radost. Tehdy šestnáctiletý Miloš mi hodně fandil, protože co se týče budoucnosti a povolání, chtěl se také věnovat grafice. Měl ale v plánu pracovat na plný úvazek.
Měla jsem opravdu dobrou náladu, když se mi všechno podařilo, ale atmosféra se okamžitě zkazila, jakmile jsme všichni společně usedli ke stolu. Manžel se nejdřív okázale rozhlédl po kuchyni.
„Pořád jsi to neuklidila?“ Karel se na mě shora podíval a zavrtěl hlavou. „Kolikrát ti to mám opakovat? V celým baráku je bordel, a ty nic, jenom se válíš a válíš! Každej by to udělal rychlejc!“
Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem se hádat – ne před dětmi. Ty nás naopak pozorně sledovaly. A měla jsem dojem, že Milošovi se to vůbec nelíbilo.
„Umyj po obědě nádobí,“ přikázal Karel, jakmile dojedl. Tvrdil, že nemá rád nádobí z myčky, že má takový dusivý, hrozný zápach, který ho při jídle odpuzuje. „A pak bys konečně mohla dát prát.“
„Vždyť se pere pořád,“ zamumlala jsem.
„Očividně pořád málo,“ odsekl. „Pořád mi ve skříni něco chybí. Měla by ses víc snažit. Jo a ještě bys umyla podlahu v předsíni. Celá lepí, to nevidíš?!“
Nevěděla jsem, co dělat
Po splnění všech domácích prací, které si Karel vymyslel, jsem byla opravdu vyřízená. Šla jsem tedy do ložnice s vědomím, že on ještě dlouho zůstane před televizí v obýváku. Vůbec jsem neměla chuť se s ním teď vidět. Bála jsem se, že bych mu mohla říct něco ošklivého a naše výměna názorů by se dříve či později zvrhla v hádku, kterou by nemusely poslouchat děti z vedlejšího pokoje.
Lehla jsem si na postel a stočila se do klubíčka. Měla jsem toho dost. Dost svého života, těch tahanic, pocitu, že jsem vlastně ničeho nedosáhla a že se ke mně manžel nechová tak, jak by měl. Než jsem se ale stihla pořádně zamyslet, co dál, vrzly dveře a do pokoje vklouzl Miloš.
„Mami, musím se tě na něco zeptat,“ řekl a posadil se na kraj postele. V jeho hlase zněla rozhodnost.
„Ano?“ Protřela jsem si oči. „O co jde, miláčku?“
„Proč mu to dovoluješ?“ zeptal se.
„Komu?“ odvětila jsem a snažila se hrát o čas.
Podíval se na mě výmluvně.
„Moc dobře víš komu,“ zabručel.
Nevěděla jsem, co mu mám na to odpovědět. Že nemám sílu ani nápad, co dělat dál? Že nevím, jak se Karlovi postavit? Že se mi nechce vyvolávat hádky?
„Proč se s ním prostě nerozvedeš?“ zeptal se jednoduše.
Zaskočil mě tím tak moc, že jsem v první chvíli vůbec nevěděla, jak reagovat.
„To není tak jednoduché...“ zamumlala jsem.
„Proč?“ Pokrčil rameny. „Zuzaně je už skoro třináct, ta to zvládne. A já... no víš, že se o mě nemusíš bát. Ale nemůžu se dívat, jak se k tobě takhle chová. To si nezasloužíš, mami.“
Mám moudrého syna
Rozhovor s Milošem mnou silně otřásl. Ačkoli mě jeho starost dojala, cítila jsem ještě větší stud. Protože jsem moc a moc nechtěla, aby on nebo jeho sestra byli ještě někdy svědky takových scén jako tehdy u oběda. Abych je toho ušetřila, čím dál častěji přemýšlím o řešení, které mi Miloš navrhl.
Nejdřív se ale musím poohlédnout po nějaké práci – bez ní přece nezajistím živobytí ani sobě, ani jim. Bude je Karel potřebovat? Myslím, že ne. Nikdy se o ně moc nestaral a jejich výchovu považoval za můj problém. Nevím, jak dlouho s ním ještě pod jednou střechou vydržím, ale musím co nejrychleji najít rozumné východisko z této situace. Koneckonců, nikdy není pozdě začít znovu, že?
Olga, 42 let
Související články
