Marek nemůže vystát nejlepší přítelkyni své manželky. Simona je chodící encyklopedie nevyžádaných rad a Markovi nedávno pokazila i oslavu jejich výročí. Kritizovala restauraci, kterou zarezervoval. Řekl si, že s tím musí něco udělat.
Vracel jsem se toho dne z kanceláře plný energie. Venku bylo krásně, ptáci cvrlikali a lidé na ulici se na sebe usmívali. Měl jsem ale ještě jeden důvod k radosti – s Klárou jsme slavili páté výročí. Měl jsem rezervaci ve francouzském bistru, které mi doporučil můj nadřízený, a nemohl jsem se dočkat večera stráveného jen ve dvou.
Oslava výročí v ohrožení
Doma jsem našel Kláru, jak ještě něco chystá v kuchyni. Zarazilo mě, že není oblečená. „Za chvilku bychom měli jít, snad jsi nezapomněla...“ políbil jsem ji. „Jen se osprchuji a můžeme vyrazit.“
„Drahý, nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad,“ řekla nejistě.
„Myslíš tu sprchu?“ zasmál jsem se.
„Ne, do bistra. Volala jsem se Simonou... Říkala, že tam mají příšernou kuchyni a nepříjemnou obsluhu. Tak teď nevím...“
Takže zase Simona! Bylo mi to jasné. Klára se s ní radila o našem večeru. Simona byla neuvěřitelně panovačná a své názory považovala za jediné správné. A Klára ji bohužel poslouchala na slovo. Tentokrát jsem to, ale nechtěl vzdát. „Miláčku,“ řekl jsem klidně. „Ten podnik mi doporučil vedoucí. Máme tam rezervaci. Nemůžeme se přece neustále řídit tím, co řekne Simona. Udělejme si to jednou podle sebe.“
Tu ženskou nemůžu vystát
Klára se na mě podívala s výčitkou a pustila se do obhajoby Simony a jejích znalostí gastronomie. Znovu jsem musel poslouchat chvalozpěvy na tu osobu a v duchu jsem si přál, aby zmizela z našeho života. Nejlépe okamžitě. „Dobře, tak co kdybychom šli jinam?“ navrhl jsem poraženě.
„Mám lepší plán,“ usmála se Klára. „Uděláme si hezký večer doma. Připravím steak a jako dezert...“
„Jako dezert,“ přerušil jsem ji, „si dáme trochu soukromí!“
Klára se zasmála. „Dezert bude Simonin jablečný koláč.“
„Ona nám pekla?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Ano, a za půl hodiny ho donese.“
„To si děláš legraci!“ zaprotestoval jsem.
„Marku, vím, že Simonu nemusíš, ale buď na ni prosím aspoň jednou hodný. Pro mě,“ poprosila mě a dala mi pusu na čelo, čímž diskuzi ukončila.
Následující půlhodinu jsem strávil na pohovce v ponurých myšlenkách. Večer dopadl přesně tak, jak jsem předpokládal. Simona zkritizovala mou proužkovanou košili i lahev vína, kterou jsem otevřel. Poté si všimla mé medaile z běžeckého závodu. „Těžko věřit, že jsi kdysi běhal,“ prohlásila a významně se podívala na mé břicho. „Nadváha může vést k vážným zdravotním problémům...“
To byla poslední kapka. Utekl jsem do kuchyně a zbytek večera jsem předstíral, že čistím troubu. Klára na mě byla, pochopitelně, naštvaná. Vyčítala mi, že nejsem schopen akceptovat někoho, kdo je pro ni důležitý. Nechal jsem to být a šli jsme spát pohádaní.
Dostal jsem nápad
Druhý den v práci jsem se nemohl soustředit. Neustále jsem přemýšlel o včerejšku. Měl jsem plné zuby Simony a jejího vměšování. Rozhodl jsem se, že s tím musím něco udělat. Ale co?
„Proč se tak tváříš?“ přisedl si ke mně v jídelně kolega David. „Snad tě neopustila žena?“
„Ještě ne, ale jestli jí to její kamarádka doporučí, tak to udělá,“ povzdechl jsem si.
„To je nepříjemné,“ poznamenal soucitně.
Když jsem mu vylíčil situaci se Simonou, pobaveně se usmál. „Hele, ta tvoje Simona má asi bratra. Dívej...“ řekl David a ukázal na podsaditého muže s brýlemi, který si právě objednával guláš. „To je náš nový kolega, Richard. Je tu týden a už ho nikdo nemůže vystát. Sleduj.“
Richard se naklonil nad talíř, přičichl k jídlu a nahlas se zeptal kuchařky, zda je maso čerstvé. Pak ochutnal, udělal znechucený obličej a teatrálně talíř vrátil s tím, že tohle jíst nebude.
„Takový je pořád,“ vysvětlil mi David. „Všechno a všechny jen kritizuje. Je to na nervy.“
Já jsem však na Richarda hleděl jako na zjevení. V hlavě se mi zrodil geniální plán. K Davidovu úžasu jsem si k Richardovi přisedl a řekl mu, že obdivuji lidi, kteří se nebojí říct svůj názor. Okamžitě jsme si rozuměli.
Zbavil jsem se jí
O chvíli později jsem volal Kláře a navrhl jí, ať k nám večer pozve Simonu. „Cože? Vždyť ji nesnášíš!“ divila se.
„To je pravda. Ale chci, aby poznala mého nového kolegu. Myslím, že by si mohli sednout.“
Večer jsme seděli u stolu ve čtyřech: já, Klára, Simona a Richard. Jak jsem předpokládal, ti dva se okamžitě začali přít. O politice, filmech, hudbě i jídle. Klára na mě házela zděšené pohledy, ale já byl v klidu. Věděl jsem, že můj plán vyjde.
První se vzdal Richard. Ztichl a pak... se na Simonu začal dívat s obdivem, jako by byla bohyně. Doléval jsem víno a napětí povolilo. Nakonec se i Simona začala na Richarda usmívat. Na konci večera ji pozval do divadla!
O pár dní později mi Klára oznámila úžasnou novinu. Simona a Richard spolu chodí. A co víc – přestala všem okolo radit, protože veškerou energii věnovala své nové lásce.
„Vidíš, jak je svět hned hezčí, když jsou lidé kolem šťastní,“ řekl jsem a objal Kláru.
Jednu Simoninu radu jsem si ale vzal k srdci: ještě ten den jsem si šel koupit permanentku do posilovny.
