Petra se s přítelkyní vydala na odpočinkovou dovolenou do Chorvatska. Pohoda ale skončila v momentě, kdy jí byla odcizena peněženka. Ještě větší šok přišel druhý den, kdy ji objevila před dveřmi hotelu s mrazivým vzkazem.
Byla jsem po náročném pracovním období naprosto vyčerpaná. Dokončila jsem několik velkých zakázek, které mě stály mnoho energie. Proto když přišla má kamarádka Markéta s nápadem na společný výlet k moři, neváhala jsem ani vteřinu. U moře jsem nebyla věčnost a každý předchozí pokus o dovolenou vždy selhal.
Idylický začátek
„Určitě si to užiješ, uvidíš,“ přesvědčovala mě Markéta a ukazovala mi fotografie malého hotelu ve Splitu. Těšila jsem se, že si konečně odpočinu a strávím čas s dobrou přítelkyní. Při naší pracovní vytíženosti je těžké najít si chvilku i na obyčejnou kávu.
Split si mě okamžitě získal a já jsem se nemohla nabažit těch nádherných výhledů. Procházely jsme se jeho malebnými uličkami, relaxovaly na pláži a sledovaly západy slunce. Vychutnávaly jsme si i místní gastronomii. Nemohla jsem si přát lepší dovolenou. Konečně jsem také měla čas na svůj koníček – fotografování, na které mi kvůli práci nezbýval čas.
Dělaly jsme jen to, co se nám zrovna chtělo. Žádný stres, jen čistá pohoda. Byla to přece dovolená, ne další termín odevzdání. První čtyři dny byly jako z pohádky. Pátý den se však všechno změnilo.
Ztratila jsem peněženku
Toho rána jsme se po snídání vydaly k moři. Pláž už byla plná, ale podařilo se nám najít dobré místo. Rozložily jsme deku a odložily si věci. Jako vždy jsem měla u sebe peněženku, kterou jsem pro jistotu schovala do pouzdra. V písku jsem vyhloubila malý důlek, pouzdro do něj vložila, zakryla ho ručníkem a navrch položila tašku s jídlem. Poté jsem se šla osvěžit do vody.
Když jsem se vrátila, místo bylo prohledané a pouzdro zmizelo. Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a ptala se okolních lidí, jestli něco neviděli. Jak to tak bývá, nikdo si ničeho nevšiml. Byla jsem v šoku. Ocitla jsem se v cizí zemi bez dokladů a finančních prostředků. Celá rozechvělá jsem zavolala matce. Snažila se mě uklidnit, ale to se jí snadno řeklo. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo.
Markéta mě doprovodila na policii, kde jsem krádež ohlásila. Policista sepsal protokol, ale jen bezmocně pokrčil rameny s tím, že naděje na nalezení peněženky je mizivá. „Takových případů tu řešíme denně,“ poznamenal, což mě rozhodně neuklidnilo.
Návrat s hrozbou
Už jsem se začínala smiřovat se ztrátou, když se peněženka nečekaně našla. Ležela přímo přede dveřmi našeho pokoje, a co víc, nic v ní nechybělo! Hned vedle byl ale papírek s anglickým vzkazem. Když jsem si ho přečetla, polil mě studený pot. „Vracím ti vše, ale stejně si vezmu to, co mi patří...“
To bylo horší než samotná krádež. Když jsem vzkaz ukázala Markétě, byla vyděšená stejně jako já. Běžely jsme zpět na policii, ale tam se nám téměř vysmáli. Slíbili, že se na to podívají, ale bylo mi jasné, že nic neudělají. A to nebylo vše. Od chvíle, kdy jsme opustily stanici, jsem měla pocit, že nás někdo pozoruje. Několikrát jsem si všimla postavy muže v šedivém tričku a se slunečními brýlemi.
Zpočátku jsem si myslela, že jde jen o náhodného kolemjdoucího. Když jsem ho ale večer zahlédla poblíž našeho hotelu, dostala jsem opravdový strach. Zavolala jsem policii, ale než dorazili, byl pryč. Tu noc jsme nedokázaly usnout. V následujících dnech jsme ho spatřily znovu. Byla jsem tak ve stresu, že jsem se jen modlila za brzký návrat domů. Chorvatsko pro mě přestalo být krásnou zemí, stalo se místem plným strachu.
Strach přetrvává
Konečně přišel den odjezdu. I když jsme nasedaly do letadla, strach mě neopouštěl. Po návratu domů jsem si okamžitě nechala vyměnit zámky a pořídila bezpečnostní kamery. Děsila mě myšlenka, že by se ten muž mohl objevit i u nás. Znovu jsem šla na policii, ale tam jen pokrčili rameny. „Kdyby se to stalo tady, byla by to jiná věc. Takhle s tím nic nezmůžeme,“ odbyli mě.
Neustále se ohlížím přes rameno. Přestože jsem toho muže už nikdy neviděla, pocit, že mě někdo sleduje, nezmizel. Upřímně, bylo by lepší, kdyby peněženka zůstala ztracená. Alespoň bych měla klid. Dokladů by byla škoda, ale dají se zařídit nové.
Teď žiju jen na půl. Nemohu spát, nemohu se soustředit na práci. Mám silné úzkosti. Markéta mi neustále opakuje, že bych měla vyhledat odbornou pomoc, psychologa nebo terapeuta. Ta představa se mi nelíbí, ale asi mi nic jiného nezbývá, jinak se z toho zhroutím.
Související články
