Nevím, kdy přesně jsem se v sobě začala ztrácet. Možná tehdy, když Patrik přestal odepisovat na moje zprávy a já jsem mu dál psala – jako hloupá – a klamala sama sebe, že se něco vysvětlí. Nebo později, když ubíhaly měsíce a já jsem se každým dnem cítila, jako by mi někdo pomalu utahoval kohoutek se vzduchem. Tři roky jsou dlouhá doba. Mělo by to stačit na to, aby si člověk dal život do pořádku, ne? Ale co když se ani nedokážeš smířit s tím, že on v něm chybí?
Nemohla jsem se posunout dál
Je mi třicet jedna let a nemám v ničem ani špetku jistoty. Neříkám to jízlivě – prostě už se necítím jako žena, která dokáže plánovat. Poslední dovolenou jsem strávila sama, poprvé od rozchodu. Dříve jsem si vždycky našla nějakou výmluvu: že je to moc drahé, že je to na příliš krátkou dobu, že počasí je nejisté. Ale pravda byla jiná – bála jsem se. Bála jsem se chvíle, kdy se přestanu živit jeho nepřítomností.
Patrik byl… všechno. Alespoň v mé hlavě. A možná právě proto pro mě bylo tak těžké ho nechat jít – protože jsem se neloučila s člověkem, ale s představou. Nedávno mi někdo řekl, že aby člověk přestal hledat starou lásku, musí odjet dostatečně daleko. A i když to zní jako psychologický kýč, udělala jsem to. Koupila jsem si jízdenku. Sbalila jsem si kufr. Odjela jsem sama. Ne proto, abych našla někoho nového – ale abych konečně přestala vyhlížet jeho tvář v každém muži, kterého potkám.
Ale asi jsem úplně nepřestala. Protože stačil jediný pohled na pláži, abych znovu ucítila to, čeho jsem se tak dlouho snažila zbavit. A tehdy se stalo něco, co bych – kdyby mi to někdo vyprávěl – považovala za lacinou filmovou scénu. Jenže tohle byl můj život.
Byla jsem si jistá, že je to on
„Patriku?!“ – hlas mi vyklouzl dřív, než jsem se stihla zamyslet, dřív, než jsem stihla posoudit, jestli je vůbec možné, aby tu stál přede mnou.
Pláž byla téměř prázdná. Ráno. Jemné slunce, ještě ne příliš horké. A on – ten muž – z profilu vypadal úplně stejně. Ten samý způsob, jakým si prohrábl rukou vlasy. Ten samý oblouk ramen, když se sehnul. A ty zatracené hodinky, které jsem nenáviděla a které se najednou staly posvátným znamením.
Než jsem se nadála, už jsem běžela. Srdce mi bušilo jako šílené, ne únavou, ale něčím jiným – starým, známým pocitem. Skočila jsem mu kolem krku. Jako by čas neuplynul. Jako by se všechno dalo vrátit jediným gestem.
„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ zašeptala jsem. „Pořád tě miluju.“
Muž ztuhl. A já také. Protože v tu samou chvíli jsem hned vedle uslyšela ženský hlas:
„Promiňte, co se tady vlastně děje?“
Prudce jsem se odtáhla. Jeho tvář – cizí. Úplně jiná. Jiné oči. Jiný nos. Stejný stín vousů, ale nebyl to Patrik.
„Panebože…“ – couvla jsem o krok. – „Omlouvám se. Já… spletla jsem si vás s někým jiným.“
Muž udělal krok dozadu, stále překvapený, trochu zmatený. Žena vedle něj – drobná brunetka v bílé tunice – na mě zírala jako na blázna.
„To je nějaký vtip?“ zeptala se chladně.
„Ne. Já… opravdu se omlouvám. To je… nedorozumění.“
„To asi ano,“ odpověděla a chytila muže za ruku. „Pojď, Adame.“
Zmizeli mezi slunečníky a já jsem tam stála jako omráčená. Nohy jsem měla jako z vaty. Srdce mi tlouklo jako splašené. Nevěděla jsem, co mě děsí víc – fakt, že jsem se právě ponížila před cizím člověkem, nebo to, jak hluboko ve mně ještě seděl.
Patrik. I jeho jméno v mých myšlenkách znělo jako rána, která se nikdy nezahojí.
Málem jsem se propadla hanbou
Z pláže jsem utekla jako zlodějka. Lidé mě lhostejně míjeli, aniž by tušili, že jsem právě sklouzla po zdi vlastního studu. Cítila jsem, jak mi po zátylku stéká pot, ale nebylo to od slunce. Bylo to něco jiného – byl to stud, který dosahoval bodu varu.
V hotelovém pokoji jsem se vrhla na postel a zabodla pohled do stropu. Ten muž. Jeho žena. Moje slova.
„Pořád tě miluju…“ zopakovala jsem šeptem a hned si zakryla tvář dlaněmi.
Proč jsem to řekla? Proč mi to jen vyklouzlo? Vždyť už tři roky jsme nebyli v kontaktu. Neozval se ani jednou. Nechal mě být jako igelitku v tramvaji. A já jsem pořád nosila jeho stín jako poklad.
Odpoledne jsem sešla do baru. Potřebovala jsem něco, co mi ucpe myšlenky. Sedla jsem si k pultu a objednala si bílé víno. Barman – mladý kluk s šátkem na hlavě – se na mě pozorně podíval.
„Dneska asi nemáte nejlepší den, co?“
Zvedla jsem obočí.
„Je to tak vidět?“
„Měl jsem tu dnes hosty, kteří si mysleli, že jsou v romantickém filmu. Nebo v melodramatu,“ mrkl. „Vy jste ta žena z pláže, že ano?“
Povzdechla jsem si a přikývla.
„Jak se držíte?“
„Uboze. Ale možná to měl být můj bod zlomu.“
Kluk mi dolil sklenku až po okraj.
„Víte, někdy se člověk musí úplně ztratit, aby konečně přestal hledat něco, co se už dávno rozpadlo.“
Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Vy takhle filozofujete se všemi zákaznicemi?“
„Jen s těmi, které vypadají, jako by utíkaly před něčím, co jim stejně sedí uvnitř.“
Usmála jsem se, poprvé za celý den.
„A co když já neutíkám před minulostí? Co když jsem prostě jen neměla odvahu ji pohřbít?“
„Tak je možná nejvyšší čas. Ne kvůli němu. Kvůli vám.“
Dívala jsem se na dno sklenice, jako by to byl svitek staré mapy. A myslím, že jsem poprvé doopravdy pochopila: nebyl to Patrik, koho jsem nemohla opustit. Byla to já – ta já, před třemi lety – koho jsem nedokázala nechat na pokoji.
Neměla mi to za zlé
Potkala jsem ji náhodou. Stála u stánku se suvenýry, zkoušela si lněné šaty a co chvíli pokukovala do malého zrcátka. Než jsem ji poznala, měla jsem chuť k ní přijít a zeptat se, jestli se je vyplatí koupit – vypadala nerozhodně. Teprve když se otočila, ucítila jsem, jak se mi žaludek stáhl do pevného uzlu.
Byla to ona. Ta žena z pláže. Manželka Adama – toho, kterého jsem si spletla s Patrikem. Ztuhla jsem, ale ona si mě všimla. Přimhouřila oči, jako by si mě vybavovala.
„Vy,“ řekla tiše. „Hned jsem věděla, že se ještě potkáme.“
Zvedla jsem ruce v obranném gestu.
„Opravdu se vám moc omlouvám. Neměla jsem v úmyslu…“
„Já vím,“ přerušila mě. „A myslím, že to bylo to nejpodivnější. Ve vašich očích nebyla žádná zlomyslnost. Jen… smutek.“
Stály jsme tam mezi plastovými magnetkami a korálkovými náramky jako dvě hrdinky z úplně jiných pohádek, které se najednou ocitly na stejné stránce.
„Neznala jsem vás, ale pocítila jsem žárlivost na něco, co jsem nechápala,“ dodala po chvíli. „Adam je můj manžel, ale v tu chvíli… podívala jste se na něj, jako by byl vším.“
„Protože byl,“ odpověděla jsem bez přemýšlení. „Ale ne on. Ten druhý – jiný muž. Kdysi. Váš manžel prostě vypadal… až moc podobně. A já… jsem si dovolila prožít okamžik, který jsem nikdy neměla.“
Zmlkla. Vrátila šaty zpátky na ramínko.
„Celou noc jsem na vás myslela. Na tu scénu. Na váš výraz. Na to, jak jste řekla, že ho milujete. Myslela jsem si, že jste nějaká… bláznivka. Ale teď… nevím. Vypadáte spíš jako někdo, kdo se snažil uzavřít kapitolu, která se sama nechtěla dopsat.“
„To nebyl váš manžel. To byl můj… duch,“ zašeptala jsem.
Žena přikývla, jako by tomu rozuměla víc, než by měla.
„A já jsem asi měla pocit, že on byl někým, kdo se nedá nahradit. A najednou mě vyděsilo, že bych taky jednou mohla někoho takového ztratit.“
Víc jsme toho neřekly. Naposledy jsme se na sebe podívaly. Jako dvě ženy, které se na krátkou chvíli setkaly na průsečíku svých ran. A pak každá odešla svou cestou.
Zavolala jsem mu
Dlouho jsem váhala. Telefon ležel na nočním stolku, jako by to byla mina, které se člověk nesmí dotknout bez následků. Přejížděla jsem prstem po jeho hraně, jako by mi mohl napovědět, co dělat.
A pak, najednou, bez jakéhokoli plánu nebo odvahy, jsem prostě to číslo vytočila. Číslo, které jsem znala nazpaměť, i když jsem se už nikdy neodvážila ho vyťukat. Ne poté, co mě nechal v tom tichu, které bolelo víc než křik.
Vytáčení. Jedno. Druhé. Třetí.
„Haló?“ – hlas, který jsem znala. Jiný, ale přece ten samý. Trochu unavený. Trochu cizejší.
Ztuhla jsem.
„To jsem já,“ řekla jsem nakonec.
Ticho. A znovu ten samý Patrik – mlčící, jako po celé ty poslední roky.
„Uršulo…“ zašeptal. „Proč… zrovna teď?“
„Protože už nechci nést tíhu tvého mlčení. Protože nejde o to, abys něco napravoval. Já jen… musím to říct. Ne proto, abych se vrátila. Ale abych mohla odejít se ctí.“
Povzdechl si. Tichý, hluboký nádech, jako by se snažil najít správné místo v tomto rozhovoru.
„Já… nedokázal jsem ti to tehdy vysvětlit,“ řekl konečně. „Byl jsem zbabělec. Prostě jsem zmizel, protože jsem nevěděl, jak se rozloučit.“
„Já vím,“ odvětila jsem. „Ale to už teď není moje věc. Nechci už dál být tvým nenaplněným snem.“
Následovala chvíle ticha. Taková, ve které se člověk rozhoduje, jestli si ten okamžik bude pamatovat do konce života, nebo ho nechá vypařit.
„Uršulo… Promiň.“
Zavřela jsem oči.
„Já už žádné omluvy nepotřebuju,“ řekla jsem a pak jsem zavěsila.
Telefon dopadl na peřinu. Seděla jsem bez hnutí a po chvíli vstala, přešla na balkon a sedla si se sklenkou vína. Dívala jsem se do tmy, do té samé, do které jsem se léta snažila hledět a pochopit, co jsem udělala špatně.
Ale té noci jsem necítila nic. Žádný vztek. Ani stesk. Jen ticho, které konečně bylo moje.
Necítila jsem úlevu
Po rozhovoru s Patrikem jsem si myslela, že pocítím úlevu. Že se konečně všechno uzavře, jako kniha, kterou člověk s uspokojením odloží na poličku. Ale když jsem se vrátila do hotelu, cítila jsem jen prázdnotu.
Takhle jsem si to nepředstavovala. Měla jsem v hlavě nějakou tichou, naivní vizi katarze – že vyslovím, co je třeba, a budu se cítit lehká, volná. Místo toho ve mně panoval zvláštní chlad. Jako by něco skončilo, ale nezanechalo po sobě nic než ticho.
Vyšla jsem večer z hotelu, bez cíle. Procházela jsem se městečkem, jehož uličky tepaly životem. Sedala jsem na lavičky, nahlížela do výloh, ale všude jsem byla jen divákem. Pozorovatelem cizího života.
Nakonec jsem si sedla v malém baru na hlavní promenádě. Lidé kolem se smáli, pili víno, jedli mořské plody. Chvíli jsem poslouchala rozhovor dvou žen u vedlejšího stolu. Jejich slova se probila přes okolní šum a zasáhla mě přímo do srdce.
„Chlap, který miluje, prostě nezmizí beze slova. Prostě ne,“ řekla jedna z nich.
„Nebo zmizí, protože miluje jen sám sebe,“ dodala druhá.
Ztuhla jsem. Víno v mé ruce se lehce zachvělo. Odvrátila jsem pohled a cítila, jak se ve mně něco zlomilo, ale bez zvuku. Možná to byla pravda. Možná jsem se ty tři roky snažila zachránit něco, co existovalo jen v mé fantazii.
Do hotelu jsem se vrátila pozdě. Na balkoně jsem otevřela poslední láhev vína, kterou jsem si nechala na „zvláštní příležitost“. Tahle se zdála být dostatečně výjimečná.
Sedíc tam, ve tmě, s pohledem upřeným na prázdnou pláž, jsem zašeptala:
„Nevím, co bolí víc – to, že jsem ho ztratila, nebo to, že jsem ho nikdy doopravdy neměla.“
Poprvé po dlouhé době jsem neplakala. Ne proto, že by to nebolelo. Ale proto, že už mi nezbyly žádné slzy.
Začala jsem na něj zapomínat
Poslední den dovolené přišel tiše, bez fanfár. Vstala jsem dřív než obvykle a kufr jsem sbalila téměř mechanicky – skládání oblečení, zavírání zásuvek, kontrola koupelny. Všechno probíhalo jako rituál loučení s místem, které se sice úplně nestalo domovem, ale na chvíli předstíralo, že je bezpečným přístavem.
Než jsem zavřela dveře pokoje, na okamžik jsem se zastavila. Podívala jsem se přes balkon na pláž – tu samou, kde to všechno začalo. Ten den už jsem na písek nesešla. Dívala jsem se z dálky, z odstupu, jako by ta vzpomínka už nepatřila mně. Jako by ta žena – běžící s nadějí v očích, připravená splést si někoho z minulosti s někým z budoucnosti – byla někým úplně jiným.
V hlavě jsem si přehrála tu scénu: objetí, zašeptané „miluju tě“, cizí tvář, rozzlobená žena. A já – zavěšená mezi minulostí a budoucností, ze které jsem nedokázala nic vybudovat. Dnes už to nebolelo. Ne proto, že bych se uzdravila. Ale proto, že jsem se přestala klamat.
„Myslela jsem si, že najdu něco, co mi tenhle příběh uzavře. A přitom jsem se jen ještě víc ztratila,“ pomyslela jsem si, když jsem zavírala poslední západku na kufru.
Cestou na letiště jsem se už nerozhlížela po známých tvářích. Dívala jsem se před sebe. Prázdno. Ticho. Normálně.
V letadle jsem si sedla k oknu. Přede mnou sedělo dítě, které se každou chvíli otáčelo a bezdůvodně se na mě smálo. Bylo v tom něco uklidňujícího – ta bezstarostnost, která mi tak chyběla. Po chvíli jsem cítila, jak se mi samy zavírají oči. Usnula jsem.
Poprvé po dlouhé době jsem na něj nemyslela. Ne proto, že bych přestala. Ale proto, že už jsem neměla sílu.
Uršula, 31 let
Související články
