Viktorie nikdy nebyla vzorové dítě. Věděla jsem, že je to moje vina, protože jsem ji přece jen příliš rozmazlila. Neměla bych sice hledat výmluvy, ale zhroutila jsem se, protože nás její otec opustil. Úžasný chlap, který utekl při první zmínce o těhotenství. Nedozrál ani k němu, ani k tomu být otcem. Věděla jsem, že si do dvou týdnů našel nějakou novou slečnu – samozřejmě bez dětí a bez tlaku na zakládání šťastné rodinky. A já zůstala sama s břichem.
Vždycky měla všechno naservírované až pod nos
Ačkoliv některé ženy takové neplánované děti proklínají, já jsem si Viktorii okamžitě zamilovala. Není divu, že jsem dělala všechno pro to, aby se cítila co nejlépe a aby jí náhodou nic nechybělo. Je fakt, že jsem jí dovolila víc, než ostatní rodiče svým dětem, ale nějak mě to vůbec nebrzdilo. Není divu, že se po tom všem Viktorie naučila, že si může dovolit všechno, a když něco rozbije nebo ji něco omrzí, určitě jí koupím nové.
Nejhorší na tom všem bylo, že jsme nebyly žádné boháčky. Živila jsem ji sama, protože jsem se po tom, co mě její tatínek kopl do zadku, nerozhodla zaplést do žádného dalšího vztahu. Raději jsem se soustředila na ni, než abych nám oběma přidělávala zbytečné starosti. Pracovala jsem ve velké účetní kanceláři jako asistentka. Uměla jsem několik jazyků, takže mi i docela dobře platili, ale živila jsem z toho nás obě.
Moje dcera ale neměla žádnou úctu k penězům. Nechápala, jaké to je je nemít, a předpokládala, že jí nikdy nebudou chybět. Já jsem naopak varovné signály přehlížela.
Myslela jsem, že ji vysoká škola změní
„Ale ty víš, že takový přístup k penězům je u dětí nebezpečný?“ zeptala se mě Patricie, moje nejlepší kamarádka, těsně předtím, než si Viktorie podala přihlášku na vysokou. „Škola skončí a ona z tebe bude dál tahat každou korunu!“
„Trochu přeháníš,“ řekla jsem tehdy, přesvědčená, že nemá pravdu. „Na vysoké se určitě trochu srovná. Víš, bude muset trochu zvážnět, uvidí, že ostatní začínají s první prací, a určitě to bude chtít zkusit taky.“
Patricie se lehce a bez přesvědčení usmála.
„Dobře, kéž bys měla pravdu,“ zamumlala. „Ale já mám bohužel zlé tušení.“
Viktorie skutečně studovala a vedlo se jí celkem dobře. Šlo jí to, i když ze mě stále tahala další a další peníze. Byla ostatně stále nenasytnější – žádala víc a víc a já jí to dovolovala. Jako bych měla klapky na očích.
Jediné, co na tom bylo dobré, bylo to, že trávila málo času doma. Pořád někam chodila s kamarádkami a víkendy trávila hlavně u známých. A právě proto jsem se, trochu na popud Patricie, rozhodla také vyrazit mezi lidi. Zkusit někoho poznat. Znovu pocítit, že nežiju jen pro dceru, ale i pro sebe. A tak jsem narazila na Oskara. Nejsměšnější na tom bylo, že jsme rande vůbec neplánovali – byla jsem domluvená s úplně jiným chlapem, který mě nechal na holičkách. A on chtěl vědět, jestli ráda moknu, když tak vytrvale stojím a čekám na něco před restaurací.
Oskar byl úžasný chlap
Vtipný, milý, jen o rok starší než já. Před třemi lety se rozvedl, protože si jeho žena našla jiného, podle ní zábavnějšího. Neměli děti, takže Oskar mohl tuto kapitolu svého života prostě uzavřít a soustředit se na otevření nové. A já… no, moc jsem chtěla být její součástí.
Čas strávený s ním byl jako jiná realita. Jako bych se přenesla doprostřed pohádky nebo jednoho z těch naprosto neuvěřitelných příběhů, jaké se nám snaží vnutit tvůrci romantických komedií. Chodili jsme na výjimečné, romantické večeře, procházeli se večer po městě, odvážili jsme se dokonce na víkendový výlet na hory. Říkal, že mu na mně moc záleží, a já mu věřila. Měl v sobě něco, co způsobilo, že jsem na něj nemohla přestat myslet, a v jeho přítomnosti jsem hloupěla jako puberťačka. A opravdu, konečně jsem se cítila přitažlivá a šťastná.
Jenže se mu nelíbilo, jak se chovám k dceři. Nebo spíš to, jak se ona chová ke mně.
„Ona tě využívá, Johano,“ řekl mi jednoho dne, když Viktorie vpadla domů jen proto, aby si ‚vzala tisícovku‘. „Tímhle způsobem jí nepomáháš. Měla by se naučit zodpovědnosti, zkusit si vydělat sama!“
Tehdy jsem to odbyla, vymýšlela jsem si něco o nějaké brigádě, kterou Viktorie samozřejmě nikdy nevzala, a on to nechal být. Jak se ukázalo, ne na dlouho. Situace se výrazně zhoršila, když moje dcera nějakým zázrakem dokončila vysokou a začala trávit víc času doma. To s sebou přineslo stále napjatější atmosféru.
Stále víc lezla Oskarovi na nervy
Moje dcera trávila celé dny doma před televizí. Přes týden neměla moc s kým chodit ven, protože všechny její kamarádky už pracovaly, a pokud ne, založily si rodiny a staraly se o děti. Její společenský život tak začínal až v pátek večer, kdy ostatní lidé začínali víkend. To pak s kamarádkami opravdu řádila a peníze si samozřejmě brala ode mě.
To Oskara hodně štvalo. Nelíbilo se mu, že si Viktorie dovoluje stále víc a víc a přitom se vůbec nehrne do práce. Jako by předpokládala, že ji budu financovat navždy. Nakonec, když se jí v pokoji rozbil televizor, požadovala nový.
„Kolikrát jí ještě budeš dávat peníze?“ Oskar se znovu naštval. A v tomto případě jsem se mu vůbec nedivila. „Televizor? Vážně? A co bude potom? Auto?“
„Ale co mám dělat?“ vyhrkla jsem s rostoucí bezradností. „Vyhodit ji na ulici?“
Pokrčil rameny.
„Možná by to bylo potřeba. Přinejmenším pokud nezačne přispívat na nájem.“
„Ale z čeho má přispívat?“ zeptala jsem se. „Vždyť nemá žádnou práci!“
„Tak je možná na čase, aby se po nějaké poohlédla,“ konstatoval stroze.
„A kdo ji vezme?“ pokračovala jsem.
„Vysokou školu má hotovou,“ poznamenal. „I kdybychom si mysleli, že nemá talent, určitě se hodí na práci v obchodě, na nějaké infolince nebo při doplňování zboží.“
Měl pravdu. Zvlášť když jsem se stále víc styděla za to, koho jsem vychovala. Jakým člověkem se stala.
Věděla jsem, že s tím musím něco udělat
Rozhodla jsem se promluvit s Patricií. Musela jsem se někomu svěřit a nechtěla jsem zneužívat Oskarovy trpělivosti. Už tak pro mě udělal hodně. Dal mi tolik nádherných chvil a teď se musel otravovat s Viktorií. Protože moje dcera se k němu chovala jako k vetřelci. I když se mnou oficiálně nebydlel, jen u nás často pobýval, dávala mu na každém kroku najevo, že na tento byt má větší právo ona. Patricie samozřejmě se schůzkou souhlasila.
„No konečně si kamarádka na mě našla trochu času,“ začala, když jsme si sedly v baru. „Protože jí tam někdo zamotal hlavu, co?“
Vzdychla jsem.
„Ano, Oskar je úžasný, ale…“
„Ale?“ zvedla obočí. „Snad nějaké problémy v ráji?“
„Ne,“ okamžitě jsem popřela. „To ne. Jde o Viktorii. Sama víš, jaká je. A v poslední době je naprosto nesnesitelná. Stydím se, že… no, že mám takové dítě.“
Patricie si vyslechla mé vyprávění o posledních dnech a podpořila Oskara. Podle ní bych taky měla s dcerou zatřást.
„Pokud to neuděláš, bude tě ždímat tak dlouho, jak to jen půjde,“ prohlásila. „A pak, až zůstane sama, nakonec skončí na ulici, protože jí nebude mít kdo pomoct.“
A tak jsem dospěla k závěru, že s rozdáváním peněz opravdu musím skoncovat. Po tomto setkání jsem vedla vážný rozhovor s Oskarem. Brzy se k němu stěhujeme. Má velký byt v novostavbě a tvrdí, že nám tam spolu určitě bude dobře. Viktorii jsem řekla, že může zůstat v mém bytě. Bude si ale muset z něčeho platit nájem, takže by si měla najít nějakou práci – nejlépe co nejrychleji. V opačném případě se bude muset odstěhovat a postarat se o sebe sama. Oznámila jsem jí, že jí už žádné peníze nedám a že se teď musí starat sama o sebe, pokud jí záleží na dobrém životě. Co udělá – uvidíme brzy. Zatím je na mě smrtelně uražená a myslí si, že jsem se zbláznila.
Johana, 42 let
Související články
