Nevím, jestli na něco takového může být někdo připravený. Jeli jsme do Marsa Alam, protože jsme si potřebovali odpočinout. Já od stresu v práci, Karel – údajně od každodenní rutiny. Už první večer jsem cítila, že to bude výjimečný výlet. Třetí den mě na pláži, těsně před západem slunce, požádal o ruku. Klekl si na horký písek a já se rozplakala. Byla jsem si jistá, že je to nejkrásnější okamžik mého života. O dva dny později jsem ho viděla ve vířivce s cizí ženou. Přesněji – s Němkou. Chtěla bych říct, že jsem se spletla. Ale ne.
Západ slunce v Marsa Alam
Do Egypta jsme letěli spontánně. Karel tenhle výlet navrhl v únoru, když jsme oba měli dost té šedi a práce přesčas. „Pojďme někam, kde je slunce a nebudeme muset předstírat, že je všechno v pořádku,“ řekl a podíval se na mě s tím svým poloúsměvem, který mě vždycky odzbrojil.
Ubytovali jsme se v hotelu hned u pláže. Voda byla teplá a písek měl tu barvu, kterou znáte jen z katalogů cestovních kanceláří. Já se každý den mazala krémem s faktorem a Karel na to každý den zapomínal. Po dvou dnech chodil celý rudý jako rak a stěžoval si, že ho všechno svědí. Hned první večer jsme si sedli na lehátka a popíjeli místní pivo z plastových kelímků. Pozorovali jsme, jak slunce pomalu mizí za obzorem. Karel mě chytil za ruku a řekl:
„Víš, že tohle místo vypadá přesně tak, jak jsem si to představoval?“
Usmála jsem se. Vždycky jsem snila o společném výletě někam daleko. Bez povinností, bez plánu, bez lidí kolem, kterým se musíte zodpovídat ze svých rozhodnutí. Jen on a já. A ten zatraceně krásný západ slunce. Tehdy jsem ještě netušila, že právě tahle pláž se stane místem, kam se nebudu chtít vracet ani v myšlenkách. Protože mi bude připomínat, jak moc jsem se mýlila v člověku, který mě tam držel za ruku.
Nejkrásnější večer mého života
Byl to třetí den našeho pobytu. Od rána jsme byli na výletě lodí – šnorchlování, delfíni, průvodce vyprávějící o korálovém útesu s takovým zápalem, jako by opravdu věřil, že to někoho zajímá. Mě zajímalo jen to, že mě Karel celou dobu držel za ruku. Byl něžný, vtipkoval, fotil mě a na těch fotkách jsem se sama sobě po dlouhé době líbila. Jako by se v něm něco změnilo.
Večer jsme se vrátili unavení, ale Karel trval na tom, že nepůjdeme spát. Zatáhl mě zpátky na pláž. Nebe bylo tmavě modré, moře tiše šumělo a písek byl pořád teplý. A tehdy si klekl.
„Vím, že nejsem dokonalý, ale... chci, abys byla mojí ženou. Vážně, úplně doopravdy“ – řekl tiše a vytáhl z kapsy prstýnek.
Ztuhlá jsem. Podívala jsem se mu do očí, pak na ten třpytivý kamínek a začala jsem plakat. Ani nevím, jestli dojetím, nebo tím děsivým pocitem, že všechno zlé právě zmizelo. Že už bude dobře.
„Ano“ – zašeptala jsem a objala ho tak pevně, až se pod námi pohnul písek.
Vrátili jsme se do hotelu šťastní jako děti. Číšníci se usmívali, lidé nám gratulovali, protože Karel všem vyprávěl, co se stalo. Ta noc byla magická. Voněla jsem solí a jeho parfémem. Usnuli jsme propletení, jako bychom si opravdu patřili. Neměla jsem tušení, že tenhle příběh je jen iluze.
Něco nebylo v pořádku
Další den všechno vypadalo jako sen. Leželi jsme u bazénu a popíjeli drinky s paraplíčkem. Karel byl něžný, i když trochu mlčenlivější. Přičítala jsem to kocovině z emocí. Já byla taky omámená – na chvíli se mi zdálo, že mi svět opravdu přeje. Že mám vedle sebe někoho, komu můžu věřit.
Odpoledne šel na masáž. „Zarezervoval jsem si hodinu, ty jdi taky, zasloužíš si to,“ prohodil a zmizel. Šla jsem na pláž sama. Chvíli jsem si četla, chvíli zírala do vody. Ale nemohla jsem se zbavit divného pocitu. Jako by mi něco unikalo. Večer se už choval zřetelně jinak. Trochu jako by byl vedle mě, ale přece jen někde daleko. Když jsem se zeptala, jestli je všechno v pořádku, jen se usmál a políbil mě na čelo.
„Všechno je skvělé, miláčku. Jen trochu moc slunce.“
Nenaléhala jsem. Chtěla jsem věřit, že je to jen dočasné. Že únava, podnebí, tlak... Omlouvala jsem ho lépe, než by to dokázal on sám. Pravda byla taková, že Karel nikdy nebyl typ, který mluví na rovinu. Když se něco kazilo, dělal, že to neexistuje. A já byla ta, která všechno lepila dohromady.
Večer jsme šli na večeři. Seděla jsem naproti němu a on zíral někam přes mé rameno. Čas od času se usmál – ale ne na mě. Nakonec jsem se otočila. V dálce u baru seděla blondýnka v zelených plavkách a popíjela drink. Dívala se na něj drze. Už tehdy jsem měla něco pochopit.
Německý jazyk lásky
O dva dny později jsem se vydala sama do hotelových lázní. Karel řekl, že se necítí dobře a zůstane na pokoji. Nedělala jsem scény, koneckonců každý může potřebovat chvilku pro sebe. Měla jsem domluvenou proceduru, pak jsem se plánovala ponořit do vířivky. Chtěla jsem si odpočinout. Vyčistit si hlavu. Přestat analyzovat každý jeho pohled, každé mlčení.
Šla jsem chodbou k bazénu, když jsem uslyšela tichý smích. Zastavila jsem se. Něco na tom smíchu mi znělo povědomě. Koutkem oka jsem si všimla páru ve vířivce. On – tmavé vlasy, opálený krk. Ona – blondýnka, zelené plavky. Měli hlavy blízko u sebe, příliš blízko. Mluvili německy, ale nemusela jsem znát jazyk, abych pochopila tón hlasu. Flirtovat. Intimita. Neviditelná nit porozumění.
Udělala jsem krok dopředu. A tehdy se otočil. Karel. Ztuhl, když mě uviděl. Na zlomek vteřiny zbledl, jako by viděl ducha. Pak se usmál. Takovým tím hloupým, odzbrojujícím úsměvem, jako by se absolutně nic špatného nestalo.
„Miláčku! To je překvapení!“
Němka se na mě podívala s předstíranou lhostejností. Pak se od něj odsunula, ale už bylo pozdě. Všechno jsem viděla. Jak se dotýkal jejího ramene. Jak se na sebe smáli, jako by se znali léta. Jak se na ni díval – jinak než na mě. Otočila jsem se a odešla. Ještě jsem nekřičela. Ještě jsem se snažila neplakat. Ještě jsem si namlouvala, že to možná není to, jak to vypadalo.
Pravda byla brutální
Vrátila jsem se na pokoj jako v transu. V hlavě mi bušilo a žaludek se mi svíral jako pěst. Nevěděla jsem, co bolí víc – jeho zrada, nebo ta drzá jistota, že na to nepřijdu. Že mě lze takhle jednoduše – podvést, ponížit, nechat s prstýnkem na prstě. Karel přišel o hodinu později. Vešel, jako by se nic nestalo, s mokrou hlavou a ručníkem přehozeným přes rameno. Chvíli se na mě díval, jako by odhadoval, jestli bude scéna. Rozhodla jsem se ho předejít.
„Kdo je to?“
Zastavil se, podíval se na mě s předstíraně neuvěřitelným výrazem.
„Cože?“
„Nedělej ze mě idiotku. Viděla jsem vás. Ve vířivce. Jak jsi po ní slintal.“
Na chvíli ztichl, pak pokrčil rameny.
„Byl to jen rozhovor. Bylo to německy, ničemu jsi nerozuměla. Přeháníš.“
„Není třeba rozumět jazyku, abych viděla, jak jsi na ni zíral.“
Místo aby se omlouval, vybuchl.
„A co má být? Byl to jenom flirt! To nic neznamená! Možná jsem si nechtěl hned brát ženskou, která kontroluje každý můj pohyb!“
Dívala jsem se na něj, jako by mluvil cizím jazykem. Srdce mi bušilo jako kladivo. Ještě před pár dny přede mnou klečel na pláži. Teď křičel, že to „nic neznamená“. Neodpověděla jsem. Otočila jsem se a odešla. Neohlédla jsem se.
Zbyly mi jen vzpomínky
Do Česka jsem se vrátila o den dřív, než bylo v plánu. Vzdala jsem se posledních dnů pobytu, i když jsem si musela připlatit za změnu letu. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem jen utéct. Od něj. Od toho hotelu. Od sebe samé z těch dnů – té holky s očima plnýma naděje. První týden jsem si nevybalila kufr. Oblečení nasáklé egyptským sluncem leželo v rohu, jako by patřilo někomu jinému. Občas jsem se přistihla, že zírám na telefon, jako bych měla dostat zprávu. Omluvu. Vysvětlení. Cokoliv.
Nepřišlo nic. Karel napsal jen krátkou SMSku: „Neumím být tím, kým jsi chtěla.“ To byl jeho způsob, jak uzavřít celý náš výlet. Celý příběh. S prstýnkem jsem nevěděla, co dělat. Pár dní jsem ho nosila v kabelce, pak jsem ho schovala do krabičky od aspirinu. Nevrátila jsem ho, neprodala. Občas ho vytáhnu a dívám se na něj. Ne proto, že by se mi stýskalo. Jen abych si pamatovala, že jsem se dokázala takhle zmýlit.
Všichni říkali: „Lepší teď než po svatbě.“ Ale vůbec to nebolelo míň. Začínám se pomalu vracet k sobě. Do práce, k rozhovorům, ke smíchu. Začínám znovu věřit sama sobě. Ještě ne ostatním – ale sobě. Protože to, co se stalo, mě naučilo jednu věc: nikdo si nezaslouží tvoje „ano“, pokud sám neříká pravdu. A Marsa Alam? Už navždy bude vonět zklamáním.
Julie, 29 let
Související články
