Od začátku jsem věděla, že Pavel není ten typ s kytkami, básničkami a serenádami pod oknem. Jeho styl je spíš: „chytit za ruku, koupit na benzínce párek v rohlíku a říct: tady máš, miláčku, oběd“. Ale přece jsem se do něj nezamilovala proto, že pro mě skládá poezii, nosí mi náruče rudých růží a speciálně pro mě kreslí srdíčka do písku. Zamilovala jsem se do něj proto, že mě dokáže rozesmát, i když mám splín století. Pomáhá mi zvládat každodenní starosti. A že se na něj můžu vždycky spolehnout, protože je po mém boku přesně tehdy, když to potřebuju.
Práce byla vždy na prvním místě
Vyrazili jsme k Lipnu. Malé městečko, levné ubytování, spousta ryb – přesně tak, jak to má Pavel rád. Já jsem se zase těšila, že si možná konečně najdeme chvilku, abychom byli spolu. Bez jeho telefonu, šéfa a věčného „práce nepočká“. Protože můj kluk je opravdu skvělý člověk, ale taky workoholik. Navíc se dostal do firmy, kde je jeho přímý nadřízený stejně ambiciózní jako on. A z toho vznikla výbušná směs.
Každý projekt musel být dotažený do nejmenších detailů. U nich nebylo místo na žádné chyby nebo nedostatky. A termín byl svatý. I kdyby klient požadoval realizaci na Štědrý den nebo na Velikonoční neděli. Klient si řekl? Zřejmě to tak musí být. Výsledkem bylo, že jsme s Pavlem ztráceli volný čas, který jsme mohli věnovat našemu vztahu. Jít do kina? „Ještě chviličku, jen uložím tenhle soubor.“ Společná cesta k rodičům na venkov? „Jeď sama, já musím tuhle sobotu do kanceláře.“ Svatba mé nejlepší kamarádky? Pavel místo tance na parketu diskrétně vyřizoval pracovní telefony, schovaný za zdí svatební síně, aby ho hudba nerušila v debatě se šéfem. Drama? Občas. Ale v běžném životě se o mě můj kluk opravdu staral. A jakmile po něm nikdo nic nechtěl, ochotně věnoval čas mně.
Na jeho dovolenou jsem čekala s opravdovou touhou. Zvlášť když slíbil, že si vypne služební telefon. Aleluja. Žádné rušení. Už jsem si představovala společné koupání, opalování a romantické večery v hospůdkách u jezera. A skutečně, všechno šlo podle mých představ. Zarezervovali jsme si pokoj v malém penzionu kousek od pláže. Místo bylo útulné, světlé a opravdu pohodlné. A my jsme měli zaručené soukromí a čas jen pro sebe. Procházeli jsme se po promenádě, smáli se, hráli air hockey a jedli zmrzlinu. Spoustu zmrzliny. Slíbili jsme si, že vyzkoušíme všechny příchutě, které měli v nedaleké kavárně. U toho jsme si povídali o hloupostech a smáli se až k slzám. Opravdu jsme se skvěle bavili.
Když se romantika potká s realitou
A víte co? Tehdy jsem si myslela, že možná tohle přece jen je ta romantická pohádka, ve které princezna potká svého prince. A oba žijí šťastně až do smrti. Jen tak trochu po našem.
Jednoho večera, po celém dni stráveném u vody, Pavel navrhl:
„Mám hlad jako vlk. Jdeme do toho stánku na smaženého candáta?“
„Zase ryba?“ zeptala jsem se s úsměvem, protože upřímně řečeno, měla jsem už toho stejného menu dost.
„Vždyť jsme u Lipna, Pavlo! Tady se přece nejí burgery! A neobjednává se pizza s sebou.“
Jasně. Já už jsem asi opravdu měla chuť na pizzu. A asi by nebyl hřích, kdybychom skutečně zašli do nějaké pizzerie. Nebo si objednali jídlo s dovozem do penzionu. Na tenkém těstě, se spoustou táhnoucího se sýra, salámu a žampionů. Ach, z těch věčných ryb s hranolky a oblohou se mi už asi úplně pomotala hlava. Nakonec jsem ale ustoupila. Slíbila jsem si, že tohle je už poslední taková večeře. Zítra jdeme na něco úplně jiného. I kdybych měla jíst obyčejný párek v rohlíku na benzínce, tak v nejbližších dnech si rozhodně nedám smaženou rybu v trojobalu.
Zásnuby po našem
Smažírna byla malá a obyčejná. S plastovými stolky a starší servírkou, která kmitala za pultem. Chodili jsme sem od našeho prvního dne u Lipna. Sedli jsme si k jednomu z volných stolků. Kolem to vonělo smaženými hranolky. Nebo spíš přepáleným olejem rovnou z fritézy. Někde za oknem racci řvali jako na konkurzu do hororu. Vím, vím, racci jsou poznávacím znamením dovolené u vody. Nevím proč, ale mně spíš připomínali slavný Hitchcockův hit. I když tam vystupovali úplně jiní ptáci.
Pavel z kapsy vylovil krabičku, podal mi ji a řekl:
„Tady máš.“ Malá krabička byla ještě lehce teplá, protože nejspíš dlouho ležela v kapse jeho oblíbené sportovní mikiny.
Podívala jsem se na ni a ztuhla.
„Co to je?“ podařilo se mi udiveně vykoktat.
„No, prstýnek,“ prohodil bez emocí.
„Cože?“
„Vím, že na sobě nemáš šaty a já nehraju na kytaru, ale…“
„Počkej, ty mě žádáš o ruku ve smažírně ryb?“ zvedla jsem obočí, protože mi konečně došlo, o co mu jde.
Podíval se na mě nejistě. Úplně jako nevinné štěně, které právě počůralo bačkory a rozkousalo kobereček v předsíni. A neví, proč se na něj páníček zlobí, když na něj byl vždycky něžný a na přivítanou ho hladil po hřbetě.
„Víš, Pavlo. Chtěl jsem ti ten prstýnek dát dneska na pláži. Protože jsi kdysi říkala, že sníš o zásnubách na pláži,“ koktal bezradně.
„Mhm,“ jen jsem si odkašlala a on pokračoval:
„Ale všude bylo plno lidí, děti ječely hned vedle naší deky, někdo si pouštěl z repráku techno. A ten kluk za námi pořád cvakal plechovkou od piva. No a napadlo mě, že tady je aspoň volný stůl a můžeme si v klidu sednout. Víš, že v tomhle stánku nikdy není moc velký frmol. Doufal jsem, že to bude komornější a že to bude taková naše chvilka. Jenom naše,“ vysvětloval a já na něj jen valila oči.
„No jo.“
„No. A taky je to takové naše místo. Vždyť sem chodíme na rybu každý den. Myslel jsem, že tenhle stánek máš ráda.“
A jak se mám na toho svého kluka zlobit? Když on měl opravdu dobré úmysly. Jen absolutně necítil kouzlo okamžiku. A s romantikem měl společného asi tolik co já se Sylvestrem Stallonem.
Vedle seděla starší paní v klobouku. Byla to paní Hanka z nedalekého stánku se zmrzlinou. Znali jsme ji, protože nám tohle místo kdysi doporučila. Když viděla, jak si Pavel kleká u stolku, vyprskla smíchy a zatleskala.
„Ó, mladý muži, bravo! Jenom z těch emocí nespadněte do té strouhanky.“
Lidé se odtrhli od svých talířů s rybou a začali se na nás dívat. Někdo nám mobilem udělal fotku. A já tam seděla s prstýnkem v ruce a nevěděla jsem, jestli se smát, nebo plakat. Protože Pavel mě opravdu překvapil. A moje zásnuby byly skutečně výjimečné. Nebo přinejmenším jiné než všechny ostatní.
Bylo to naše
Představovala jsem si to takhle? Samozřejmě, že ne. Cítila jsem se jako princezna? Ani ne. Nechtělo se mi před odchodem česat ani malovat. Hodila jsem na sebe jen tak něco. Vždyť jsme šli jen na rybu do nedalekého stánku. A navíc jsem měla na tričku mastný flek. Asi mi na něj kápnul smažený filet. Nebo to byl olej z hranolky? Ale jestli jsem cítila, že je to ten pravý okamžik? Je to zvláštní, ale ano.
Místo slz dojetí jsem měla v očích slzy smíchu. Místo diskrétně hrajícího violoncella tu byli racci a disko dunící z reproduktoru ve stánku. A víte co? Bylo to… autentické. A tak moc naše.
„Tak co, Pavlo? Ano, nebo ne?“ zeptal se nejistě.
„Ano, můj ty rybí králi,“ odpověděla jsem se smíchem.
Teď, po roce, se téhle historce smějeme. Ukazujeme fotku ze zásnub. Já s hranolkou mezi zuby, Pavel s kolenem od džínů špinavým od písku. Moje kamarádky se ptají, proč jsem neremcala, že to nebylo romantičtější. A já jim odpovídám:
„Protože jsem dostala něco lepšího. Dostala jsem pravdu. A pravá láska nevoní vždycky po růžích. Někdy voní po smaženém candátovi.“
A víte co? Takhle je to správně. Nejsou důležitá velká gesta, ale každodenní cit. A Pavel mě opravdu miluje.
Pavla, 28 let
Související články
