Najít si partnera není v dnešní době jednoduché, a tak měla Anna (28) pocit, že se na ni usmálo štěstí, když potkala Marka. Stalo se to na narozeninové oslavě v jednom baru, kam se jí původně vůbec nechtělo. Jiskra přeskočila a Anna snila o společné budoucnosti. Brzy však zjistila, že Marek svůj volný čas dělí především mezi ni a svou partu kamarádů, kteří často hráli první housle.
Marek se zdál jako ten pravý. Doufala jsem, že z naší počáteční zamilovanosti vyroste pevný a plnohodnotný vztah. Hluboce jsem se spletla. I když jsem se snažila být tolerantní a jeho přátelství respektovala, situace se stala neúnosnou. S kamarády trávil mnohem více času než se mnou.
Marek působil jako muž snů
S Markem jsem se seznámila vlastně náhodou na oslavě, kam mě vytáhla kamarádka Lenka. Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem podlehla jejímu přemlouvání. „Bude tam spousta fajn lidí,“ slibovala. A tak jsem šla, bez tušení, že tam narazím na někoho, kdo mi na dlouhou dobu zamotá hlavu.
Dorazily jsme pozdě. Hudba duněla, všichni se skvěle bavili – včetně skupinky kluků opřených o bar. Jeden z nich právě něco s úsměvem vyprávěl ostatním. Měl trochu drzý pohled a vypadal, no, prostě úžasně. Když jsem procházela kolem, naše pohledy se střetly a mně se zastavilo srdce.
Lenka neváhala. „Tohle je moje kamarádka Anna,“ představila mě hrdě. „Marek,“ řekl a podal mi ruku. V ten moment se to zdálo nevinné, ale byl to začátek našeho příběhu.
Celý večer jsme se navzájem oťukávali. Marek vždycky na chvíli zmizel a pak se znovu objevil u mě. „Tak co, jsi tu sama, nebo tě někdo doprovází?“ zeptal se s lišáckým úsměvem. Zasmála jsem se. „To zní jako laciná balicí hláška, nemyslíš?“ „Dobře, beru zpět... Nechceš se jít na chvíli projít ven?“ navrhl a já souhlasila.
Jeho kamarádi byli na prvním místě
Hned druhý den mi přišla zpráva: „Včera to bylo super. Nezašla bys někdy na kávu?“ A tak to všechno začalo. Začali jsme spolu randit. Bylo to krásné: odpolední procházky, společné večeře, výlety a samozřejmě i intimní chvíle. Marek byl vtipný, pohodový, nekonfliktní a dokázal si udělat legraci i z toho, když mi telefon spadl do kaluže. Po čase jsem si ale začala všímat jedné věci – byl prakticky neustále se svými kamarády.
Vypadalo to asi takhle: „Zítra nemůžu, jdeme s klukama na fotbal.“ Jindy zase: „Ve čtvrtek máme sraz v naší hospodě.“ A pak: „V pátek slavíme Jirkovy narozeniny.“ A také: „O víkendu jedeme na rockový festival, uvidíme se až v pondělí.“
A já na to: „A co my dva? Nezašli bychom třeba do kina... nebo do postele?“ Většinou jsem ale tušila, co odpoví: „I na to dojde, lásko, ale přece se nevykašlu na kamarády. Taky nechci, aby ses ty přestala vídat se svými kamarádkami.“
„Jenže já s nimi nejsem každý druhý den,“ zamumlala jsem si pro sebe a stáhla se. Nechtěla jsem být ta, co svému příteli něco zakazuje. Ale měla jsem neodbytný pocit, že jsem v jeho životě až na posledním místě – po práci, rodině a hlavně po kamarádech.
Tohle byla poslední kapka
Jednoho večera jsem se rozhodla ho překvapit a přišla k němu domů. Na gauči seděli čtyři jeho kamarádi, všude byly poházené brambůrky a v rukou svírali herní ovladače. Věděla jsem, že si Marek občas zahraje, ale netušila jsem, že je takový pařmen. I to se zjevně začalo měnit...
„Ahoj,“ pozdravila jsem nejistě. „Neruším?“ Marek se usmál: „Ne, jasně že ne! Hele, kluci, to je Anna.“ Nikdo se ani neotočil. Jen mlčky kývli. Cítila jsem se jako vetřelec. Po pár minutách ticha jsem se zvedla s tím, že ještě něco musím zařídit, a odešla.
Později jsem to už nevydržela: „Měli jsme mít večer pro sebe, a ty místo toho paříš s kamarády! Nepřišlo ti to vůči mně trapné? Víš, jak jsem se tam cítila? Jako páté kolo u vozu, nezvaná a hlavně...,“ dodala jsem vzdorovitě, „... nemilovaná.“ Marek se zamyslel a pak váhavě řekl: „Víš, zrovna jsem přemýšlel, že bychom spolu mohli začít bydlet. Že by ses ke mně nastěhovala. Pokud ti teda nebude vadit, že sem občas přijdou kluci...“
„Já nevím, Marku...,“ odpověděla jsem. „Jsem pro tebe neustále až na druhé, možná desáté koleji. Ty budeš chodit na fotbal, jezdit na festivaly a hrát hry – s kamarády – a já budu doma čekat, jestli na mě zbyde chvilka času? To tedy ne. Až si ujasníš, jestli chceš partnerku, nebo jen někoho, kdo bude čekat, až na tebe budeš mít náladu, pak se o tom můžeme bavit.“
Bolelo to, ale přesto jsem odešla s hrdostí. Mám ho ráda, je to skvělý chlap, chtěla jsem s ním budovat budoucnost, ale je na to vůbec zralý? Jestli se vrátí a bude to jiné, ukáže čas. A pokud ne, tak si zkrátka popláču – a půjdu dál sama.
Související články
