Tahle dovolená byla moje naděje. Vymyslela jsem ji jako záchranu. Do hor – daleko od světel města, od telefonů, od rutiny. My, čtyři, spolu. Viděla jsem to v duchu: společné snídaně na terase s výhledem do údolí, rodinné fotky na pozadí horských štítů, děti s tvářemi zčervenalými od čerstvého vzduchu, Tomáš mě drží za ruku.
Snila jsem o tom
V den odjezdu pršelo od samého rána. Ne nějaké lehké mrholení, ale opravdová stěna vody. Sbalení, s dětmi na zadních sedadlech, jsme vyrazili za svítání v naději, že snad tam, ve Špindlerově Mlýně, bude počasí milosrdnější. Pustila jsem rádio, snažila se tvářit statečně, pobrukovala jsem si písničku, která hrála, ale zezadu jsem slyšela jen remcání. Anička si stěžovala, že ji bolí břicho, a Franta do ní kopal.
„Přestaň do ní kopat, proboha,“ – sykla jsem a otočila se.
Tomáš řídil mlčky, pohled upřený na silnici. Podle zaťaté čelisti jsem viděla, že je napjatý. Možná kvůli tomu dešti, možná kvůli dětem, a možná proto, že jsem nás vytáhla na tenhle výlet, zatímco on by raději zůstal doma. Zkusila jsem navázat rozhovor, vyprávět historku z práce, ale odpovídal jen úsečně. Po pěti minutách jsem to vzdala.
Když jsme dorazili na místo, všechno bylo šedé, promáčené a chladné. Místo hor – mlha. Místo procházky – sušení dětských bot na topení. Cesta, kterou jsme měli první den zdolat, byla celá rozbahněná.
Byla jsem bezradná
Děti se nudily, mě bolela hlava a Tomáš se s telefonem v ruce ztratil u okna penzionu.
„Podívej, mohli bychom jít k té horské boudě kousek odtud,“ – řekla jsem odpoledne a ukázala mu mapu.
„Myslíš, že s dětmi v tomhle blátě někam dojdeme?“ – odsekl chladně.
Zarazilo mě to.
„No jasně, vždyť je to všechno moje vina,“ – řekla jsem a neskrývala zlost. „Protože kdo vybral tohle místo? Já. Kdo zařídil ubytování? Já. Kdo sepsal seznam věcí a balil kufry? Taky já. A ty jsi jen přijel a stěžuješ si.“
„O to přece nejde…“ – začal, ale mávla jsem rukou.
„Přesně o to jde. Vždycky o to jde.“
Styděla jsem se, že děti slyší tenhle rozhovor. Přešla jsem do druhého pokoje pod záminkou vybalování, ale ve skutečnosti jsem potřebovala popadnout dech. Opřela jsem se o zeď a cítila, jak mi srdce buší zklamáním. Vždyť jsem se snažila. Tak moc jsem se snažila. A zase jsem to byla já, kdo „špatně naplánoval“, „špatně vybral“, „něco nepředvídal“.
Věčně si stěžoval
V tu chvíli mi došlo, že Tomáš už není můj spojenec. Necítila jsem podporu. Cítila jsem se jako osamělá žena na rodinném výletě, který měl být záchranou.
Probudila jsem se s nadějí, že se počasí zlepší, ale jakmile jsem vytáhla roletu, uviděla jsem bílou krajinu. Na ulici ležela tenká vrstva sněhu. V červenci. V první chvíli jsem si myslela, že je to vtip, že se mi to možná ještě zdá, ale po chvíli vběhly do pokoje rozrušené děti.
„Mami, podívej, sněží!“ – křičela Anička.
Franta pištěl a snažil se obout sandály, aby mohl vyběhnout ven. Zastavila jsem ho ve dveřích.
„Ne, v žádném případě. Nejdřív vás musíme pořádně obléct.“
Začala jsem se přehrabovat v tašce s oblečením, ale od začátku jsem věděla, že z toho nic nebude. Měli jsme jen lehké bundy, mikiny a fleecové bundy. Zimu uprostřed léta jsem nečekala. Sbalila jsem se jako matka, která věří předpovědím počasí a turistickým letákům s usměvavými rodinami v tričkách. Tomáš vešel do kuchyně s telefonem v ruce.
„Před dvaceti minutami byla na Sněžce sněhová bouře.“
„Musím jít do obchodu, děti prochladnou,“ – řekla jsem. „Potřebujeme teplé bundy, ponožky, čepice.“
„A nemůžeš je prostě přikrýt dekou?“
Podívala jsem se na něj a neodpověděla.
Nepřipravili jsme se
Vzala jsem si peněženku, doklady a vyšla z penzionu, nechávajíc děti v jeho péči. Venku foukalo. Skoro jsem běžela po mokrém chodníku, míjela turisty, kteří – stejně jako já – byli naprosto nepřipraveni na tenhle počasový absurd.
V obchodě se sportovním zbožím mě okamžitě srazily ceny. Nejlevnější dětská bunda stála dva a půl tisíce korun. Rukavice – tisíc. Zaskřípala jsem zuby a začala počítat, co musím vzít, aby děti neonemocněly a zároveň abychom neutratili všechny peníze na začátku dovolené.
V tu chvíli zazvonil telefon.
„Kolik tam chceš utratit?“ – zeptal se Tomáš bez pozdravu.
„Děti nemají co na sebe. Nemáme na vybranou,“ – odpověděla jsem a snažila se mluvit klidně.
„Marto, ale my nemáme tiskárnu na peníze. Možná jsi toho měla vzít víc z domova a ne teď šílet.“
Zavěsila jsem, aniž bych řekla jediné slovo. Vrátila jsem se do penzionu s taškou a s pocitem, že zase všechno musím zařizovat sama. Tomáš se nezajímal, kolik věcí jsem vynesla na zádech do kopce, nezvyklá na horský vzduch a kluzké chodníky.
Všechno jsem zařídila
Druhý den odpoledne konečně přestalo pršet. Obloha se rozjasnila, mraky se začaly pomalu rozplývat a děti doslova vyběhly z penzionu. Spontánně jsme se rozhodli, že půjdeme na Medvědín. Měla to být snadná, vyhlídková trasa, ideální na rozchození. Chtěla jsem, aby si děti tenhle den zapamatovaly jako něco víc než jen mokré boty a nudu.
Šli jsme ve čtyřech, s batohy plnými klobás a s termoskami s čajem. Na chvíli jsem pocítila něco jako naději. Možná přece jen není všechno ztraceno? Možná nás tohle místo ještě zachrání? Děti se smály, zakopávaly o vyčnívající kořeny, ptaly se na vrcholky, které byly sotva vidět přes stromy.
Ale stezka byla plná bláta. Rozměklá, kluzká, zrádná. Každou chvíli někdo upadl. Tomáš pomohl Aničce vstát, ale neřekl ani slovo. Podal jí ruku a šel dál. Když jsme dorazili nahoru, vítr foukal tak silně, že se nedalo ani v klidu posedět. Udělali jsme pár fotek, děti se zase smály, ale já už cítila napětí v celém těle. Tomáš se na mě ani jednou nepodíval.
Nemohla jsem uvěřit
Po sestupu jsme se rozhodli, že si zasloužíme odměnu. A tak jsme skončili v kolibě, ještě v mokrých botách, se zbytky bláta na nohavicích. Děti si objednaly všechno, co bylo barevné a sladké. Tomáš protočil oči, ale neřekl nic. Já jsem se snažila předstírat, že nevidím, jak svírá prsty na vidličce, jak se šklebí na každou další omáčku nebo extravagantní jídlo.
Účet přišel rychleji než objednané lívance. Tři tisíce korun. Skoro tolik, co náš rozpočet na celý den. Zbledla jsem, Tomáš se až opřel o stůl.
„To je nějaký omyl?“ – zeptal se číšníka.
„Ne, všechno sedí,“ – odpověděl mladík s úsměvem a ukazoval položky v systému.
„Vy jste se zbláznili?“ – zavrčel Tomáš. „Za pirohy a džus pro děti?
„Tomáši, klid,“ – řekla jsem a cítila, jak na nás všichni začínají zírat.
„Nebudu v klidu, když to stojí tolik co víkend v zahraničí,“ – zvýšil hlas.
Lidé předstírali, že nás neslyší. Seděla jsem tiše, zahanbená a rezignovaná. Věděla jsem, že nemá smysl se hájit. Prostě jsem zaplatila.
Byla to naše poslední dovolená
Po odchodu z koliby nastalo ticho. Děti šly před námi a držely se za ruce.
„Gratuluju k rozumu,“ – řekl tiše Tomáš. „Teď budeme jíst čínské polévky až do konce pobytu.“
„Víš co? Mám dost poslouchání, že všechno dělám špatně.“
„A neděláš?“
Zastavila jsem se a podívala se mu do očí. Už se mi nechtělo křičet, vlastně se mi už nechtělo nic. Chtěla jsem se jen vrátit do penzionu a jít spát.
Po návratu domů vypadalo všechno stejně. Stejné zdi, stejné hrnky ve skříňce, děti běhající po obýváku ve stejných pyžamech. Ale já už věděla, že nic nebude jako dřív. Tomáš začal spát na gauči. Dětem jsme řekli, že táta chrápe a že se mu tak ráno lépe vstává do práce, že to bude jen na chvíli. Lhali jsme s úsměvem, jako mnozí před námi.
Nemluvili jsme. V kuchyni jsme si vyměňovali jen hesla: mléko, toaletní papír, schůzka u Aničky ve škole. Každý z nás si dělal své, každý předstíral.
Marta, 38 let
