Po nekonečných měsících v pracovním kolotoči byla pro mě a mého přítele Martina dovolená v Chorvatsku jako světlo na konci tunelu. Těšili jsme se na odpočinek, objevování památek a prosté bytí spolu, daleko od všech povinností. Netušili jsme však, že naše plány na idylku brzy naruší setkání s jedním párem, který nám dovolenou málem proměnil v noční můru.
Mysleli jsme, že odpočinek začíná
První den nás přivítalo slunce a klid. S Martinem jsme si užívali oběd na terase s výhledem na jiskřící moře a plánovali, jak si půjčíme auto a prozkoumáme pobřeží. Právě v půjčovně jsme narazili na Simonu a Tomáše, další český pár. Působili přátelsky a energicky, a když navrhli, že bychom si mohli auto půjčit společně a ušetřit, zdálo se to jako skvělý nápad. Očekávali jsme příjemnou společnost, ale realita byla jiná. Sotva jsme vyjeli, začali se Simona s Tomášem dohadovat o navigaci. Zprvu jsme to brali jako neškodné pošťuchování, ale jejich spory se stupňovaly a napjatá atmosféra v autě houstla s každým ujetým kilometrem. Zbytek dne jsme s Martinem jen mlčky přihlíželi jejich neustálým hádkám a vyměňovali si zoufalé pohledy.
Večer na hotelovém balkoně jsme konečně mohli být sami. I jindy naprosto klidný Martin byl viditelně otrávený. „Tohle bylo šílené, co?“ prolomil ticho. Jen jsem si povzdechla a dívala se na moře, které bylo tak klidné, na rozdíl od našeho dne. „Jsem z toho úplně vyřízená. Místo abychom si užívali výlet, dělali jsme jim nedobrovolné publikum,“ odpověděla jsem. Shodli jsme se, že další den musíme strávit sami. Jenže ještě ten večer mi napsala Simona, aby si postěžovala na Tomáše, a Tomáš zase psal Martinovi, jak je Simona nesnesitelná. Byli jsme zataženi do jejich dramatu a já netušila, jak z něj elegantně vycouvat.
Konečně jen my dva
Následující ráno jsme u snídaně vymysleli únikový plán. Celodenní túra v horách, kde, jak jsme doufali, nebude telefonní signál. Byla to naše jediná šance, jak se jim vyhnout a zachránit si zbytek dovolené. Jakmile jsme opustili město a obklopila nás tichá příroda, okamžitě jsem se cítila lépe. „Přesně tohle jsme potřebovali,“ usmál se Martin a chytil mě za ruku. Konečně jsme byli zase jen my dva, užívali si nádherné výhledy a klid, který narušoval jen zpěv ptáků. Ten den nám vrátil pocit svobody a radosti z dovolené.
Další setkání
V den odjezdu jsme se jim bohužel nevyhnuli. Potkali jsme je v hotelové hale a napětí by se dalo krájet. „Kde jste včera byli? Měli jsme o vás strach,“ spustila Simona s dotčeným výrazem. Přišla mi vhod rychlá lež: „Promiňte, celý den nám nefungovaly telefony, asi budeme muset pořídit nové.“ Tomáš jen lhostejně pokrčil rameny, ale Simona vypadala zklamaně. Po krátkém a trapném rozhovoru jsme se rozloučili. Když jsme konečně opouštěli hotel, cítila jsem obrovskou úlevu, že už je nikdy neuvidím.
Dovolená mi dala hodně
Tato dovolená pro mě nebyla jen odpočinkem, ale také cennou lekcí. Zkušenost se Simonou a Tomášem mi bolestně připomněla, jak je důležité umět si nastavit hranice a nenechat se vtáhnout do cizích problémů na úkor vlastního klidu. Ačkoli začátek byl katastrofální, nakonec jsme si s Martinem dokázali zbytek pobytu užít. Cestou domů jsem si uvědomila, že i když dovolená nebyla perfektní, naučila mě něco podstatného: klíčem ke spokojenosti je chránit si svůj vlastní prostor a duševní pohodu, i kdyby to znamenalo malou lež nebo útěk do hor.
Související články
