Nevím, jestli si vůbec někdo pamatuje, že jsem existoval. Možná paní Vanda, která občas vidí světlo v mém okně a přemýšlí, jestli ještě žiju. Nebo paní z lékárny, která mi tolik let vydávala ty samé recepty. Znala můj hlas, protože jsem léky objednával po telefonu. Možná by mě poznala podle bot. Ale to už nikoho nezajímá.
Všechno jsem vzdal
Jmenuji se Tomáš, je mi čtyřicet dva let. Nemám ženu. Nemám děti. Nemám přátele. Mám jen prázdný byt po matce, starou konvici, která píská, jako by plakala, a telefon, ve kterém jsem si náhodou nechal fotku Anežky. Kdysi jsem si myslel, že bude mou ženou. Mýlil jsem se. Nebo mi možná jen chyběla odvaha.
Každodenní život byl léta stejný. Budík v šest. Pleny, inhalátor, vaření čaje. Když bylo hezky, vynesl jsem ji na balkon. Měla ráda slunce, i když už skoro neviděla. Lékárna, lékař, občas injekce. Noční buzení, protože zase kašlala. Seděl jsem u ní jako věrný pes. Ne z povinnosti. Ze strachu. Bál jsem se, že když ji opustím, něco se stane. Že zemře sama. Že si to neodpustím.
Časem jsem se všeho vzdal. Přestal jsem chodit do kina. Naposledy jsem byl v divadle v roce 2014. Zrušil jsem společný výlet s kolegy. Řekl jsem: „Možná jindy.“ Nikdy žádné „jindy“ nebylo. S Anežkou… No právě. Byla to žena plná vřelosti. Připravená milovat celého člověka, dokonce i mě. Ale já byl jen poloviční člověk. Tou druhou polovinou byla matka.
Pamatuji si, jak mi jednou řekla: „Nemusíš být hrdina. Prostě buď sám sebou.“ Jenže já už nevěděl, kdo jsem. A asi to nevím doteď.
Snažila se mě přimět k rozhodnutí
„Tomáši, já už takhle nechci žít,“ řekla Anežka, když jsme se vrátili z nákupu a sedli si v kuchyni. Na stole ležel chleba, máslo a sýr, ale ani jeden z nás neměl hlad.
Podíval jsem se na ni. Byla bledá, napjatá, ale klidná. Měla to v sobě, tu jasnost v očích, když říkala něco důležitého.
„Přemýšlel jsi někdy o tom, jak by mohl vypadat náš život? Bez plen, bez kapaček, bez neustálého čekání na zazvonění?“
Povzdechl jsem si, ale neodpověděl.
„Možná by se dal najít nějaký domov pro seniory. Nebo pomoc. Dalo by se… ty povinnosti rozdělit. Nemusí být všechno jen na tvých bedrech.“
Mlčel jsem. Cítil jsem, jak se mi celé tělo zevnitř napíná. Věděl jsem, že má pravdu. Také jsem věděl, že ji neposlechnu.
„Já neříkám, abys ji opustil. Ale jsme dospělí. Já… já mám taky právo na tebe. Na to, abych si s tebou večer sedla na pohovku. Abys usnul vedle mě, a ne u její postele. Abychom byli spolu. Opravdu spolu.“
Nedokázal jsem se pohnout. Zíral jsem na její ruce, které před sebou složila jako k modlitbě.
„Tomáši, řekni něco.“
V tu chvíli se z druhého pokoje ozvalo matčino volání.
„Tomáši! Pomoz mi! Nemůžu se zvednout!“
Mechanicky jsem vstal a šel. Pomohl jsem jí otočit se, upravil polštář, podal vodu. Když jsem se vrátil do kuchyně, Anežka už stála u dveří.
„Buď začneme žít, nebo nemůžeme být spolu,“ řekla tiše. „Já už to dál nezvládnu.“
Dlouho se na mě dívala. Myslím, že tehdy ještě stále čekala, že řeknu něco, co ji u mě udrží. Ale já jen pokrčil rameny, jako by to na mně nezáleželo.
„Nemůžu ji opustit,“ řekl jsem nakonec. Hlas jsem měl prázdný, jako by mi nepatřil.
Anežka přikývla. Neřekla nic víc. Odešla. Její boty klapaly na schodech, pak cvakly vchodové dveře.
Zůstal jsem u kuchyňského stolu. Krajíc chleba uschl, máslo se rozpustilo. Seděl jsem dlouho, aniž bych se pohnul z místa, protože to bylo jednodušší než cokoli jiného.
Nemohl jsem ji opustit
Ten večer jsme jako obvykle seděli u stolu. Matka na sobě měla svetr, který pletla ještě v dobách, kdy dokázala držet jehlice v rukou. Jeden rukáv byl o něco delší. Vždycky mě to dojímalo.
Dlouho se na mě dívala, pozorně, s tím svým unaveným, ale ostražitým pohledem.
„Tomáši… Neopustíš mě kvůli nějaké cizí holce, viď?“
Neodpověděl jsem. Místo toho jsem zvedl koutky úst v něčem, co se podobalo úsměvu. Chtěl jsem, aby se cítila bezpečně. Možná jsem chtěl, aby se tak cítil i já sám.
„Jsi můj největší poklad,“ řekla měkce, skoro šeptem. „Nikoho jiného nemám.“
Pomalu vstala a sáhla do kredence pro sklenici kompotu. Ruce se jí třásly, tak jsem přišel a vzal jí sklenici dřív, než stihla něco vylít. Otočila se a položila mi ruku na rameno.
„Kdysi jsem si myslela, že to já se o tebe postarám navždy. A teď se podívej… Celý život se obrátil.“
Nechtěl jsem ji poslouchat, ale nemohl jsem ji neposlouchat. Znal jsem ta slova. Opakovala je každých pár měsíců, jako by doufala, že tentokrát budou znít jinak.
Vrátili jsme se ke stolu. Jedli jsme v tichosti. Kompot byl příliš sladký, ale neřekl jsem ani slovo. Matka na mě čas od času pohlédla, jako by se snažila zkontrolovat, jestli mě ještě má, nebo jestli mě už ztratila.
Uvnitř jsem se cítil jako v kleci. Ne kvůli ní. Kvůli sobě. Tu klec jsem si postavil já sám. Z pocitu povinnosti, ze strachu, z přesvědčení, že jsem jediný, kdo může něco napravit. Byl jsem vězněm z vlastní vůle. Tak dlouho jsem byl „ten hodný syn“, že už jsem nedokázal být nikým jiným.
A zároveň… Vždyť jsem věděl, že si sama neporadí. Že se beze mě bude bát. Bude zapomínat slova, nenajde tlačítko na ovladači, nevezme si léky ve správný čas. A co potom?
Dívala se na mě s důvěrou dítěte. A já neměl sílu jí tu důvěru odepřít. Možná proto jsem místo výkřiku „mám toho dost“ prostě vstal a umyl nádobí.
Bez ní jsem uvízl na místě
Zemřela za svítání. Žádné drama, žádné náhlé škubnutí, žádný poslední výkřik. Prostě přestala dýchat. Seděl jsem u ní, když světlo v jejích očích pohasínalo. Držel jsem ji za ruku a ani jsem nevěděl, jestli to ještě cítí. Možná už ne. Možná poslední, co cítila, byl spánek přerušovaný lehkým trhnutím mé ruky.
Doktorka řekla, že zemřela v klidu. Jako by to něco měnilo.
Přípravy na pohřeb probíhaly jako v mlze. Telefonát do pohřební služby, úřední záležitosti, oblečení do rakve. Všechno jsem to zařídil sám. Byl jsem jako stroj. Teprve když paní Vanda zaklepala na dveře s termoskou kávy, ucítil jsem, že v tom všem nejsem jenom sám, ale také neviditelný.
„Tomáši, víš… vždycky jsi byl dobrý syn,“ řekla tiše ještě u rakve a dívala se na mou matku se směsicí soucitu a úlevy.
„A přesto jsem tu sám,“ odpověděl jsem, spíš pro sebe než pro ni.
Byla jediná, kdo přišel na pohřeb. Žádná vzdálenější rodina. Žádná známá z dávných let. Jen já, hrobník, kněz a paní Vanda, která nevěděla, co říct, a tak jen stála blízko, jako by svou přítomností chtěla něco zmírnit.
Rakev pomalu sjela dolů. Stál jsem nad hrobem a snažil se něco cítit. Smutek? Úlevu? Necítil jsem nic. Jako by během všech těch let péče už odcházela kousek po kousku, každý den o trochu víc. Teď zmizelo jen tělo.
Vrátil jsem se do bytu. Voněl jako vždycky – starou růžovou vodou, zásypem, léky. Posadil jsem se do křesla, ve kterém obvykle spala u zapnutého rádia.
Poprvé po letech jsem nemusel vstávat do kuchyně. Nemusel jsem vařit bylinky, podávat prášky, měnit láhev s kapačkou. Nikdo mě nevolal. Nikdo nečekal. Ticho bylo tak husté, že jsem ho téměř cítil na kůži.
Tehdy jsem pochopil, že neodešla jen ona. Odešlo všechno, čím jsem byl v posledních letech. A neměl jsem tušení, co zbylo.
To jsem mohl být já
Dlouho jsem nevycházel z domu. Ne kvůli smutku. Prostě jsem nevěděl proč. Ráno jsem si uvařil čaj, zapnul rádio, díval se z okna. Občas jsem se dokonce snažil číst. Ale písmena se neskládala do smysluplných slov.
Jednoho dne, možná z nudy, možná ze zvědavosti, zašel jsem do kavárny, kam jsem kdysi chodil s Anežkou. Malé místo, vonící skořicí a čerstvou kávou, s tlumeným světlem a stolem u okna, který kdysi býval náš.
Byl tam někdo známý – Michal, Anežčin kolega ze studií. Seděl u baru s notebookem. Uviděl mě první. Kývl hlavou a pak přišel.
„Tomáš? Ten čas ale letí… Neviděli jsme se věky.“
Přikývl jsem. Opřel jsem se o pult, aniž bych věděl, co říct.
„Anežka se má dobře. Víš to, viď?“
Nevěděl jsem, ale přikývl jsem. Podíval se na mě s váháním, jako by si nebyl jistý, jestli má pokračovat.
„Má dítě. Krásného chlapečka. S novým chlapem. Fakt fajn chlapík, znal jsem ho ještě z redakce.“
„To jsem rád,“ řekl jsem a ani nevím, jestli to znělo upřímně.
Michal vytáhl telefon.
„Chceš vidět fotku?“
Nedokázal jsem odmítnout. Ukázal mi displej. Malý chlapec v červeném svetru, s rozcuchanými vlasy, usměvavý, zahleděný do matky. Anežka ho objímala, jako by se celý svět vešel do její náruče.
Vrátil jsem mu telefon. Měl jsem stažené hrdlo.
„Už musím letět,“ řekl jsem a odešel dřív, než stihl něco odpovědět.
Na ulici mě zaštípaly oči. Neplakal jsem. Jenom byl vítr příliš ostrý. Schoval jsem se do boční uličky, opřel se o zeď.
Tehdy jsem pochopil něco, co jsem si dříve nechtěl připustit. To všechno, co mohlo být – láska, dítě, společný život – se už stalo. Jen beze mě.
Tomáš, 42 let
Související články
