Už od dětství jsem žila ve stínu své matky. Její názor byl zákon a jakýkoliv můj pokus o vlastní pohled na svět byl okamžitě potlačen. Vychovala ze mě člověka bez špetky sebevědomí, který věří, že pro ostatní není dost dobrý. Manipulovala s každým ve svém okolí bez ohledu na bolest, kterou působila, jen aby dosáhla svého.
Pro matku bylo vše málo
V patnácti letech jsem byla přesvědčená, že jsem ošklivá a hloupá. Matka mě v tom neustále utvrzovala, často i před svými kamarádkami. „Podívejte se na naši Kláru, taková šedá myš. Ve škole jí to taky zrovna dvakrát nejde,“ říkávala s úsměvem, zatímco já jsem se propadala hanbou.
Přestože jsem odmaturovala s vyznamenáním, pro matku to bylo málo. Vždy si našla něco, co mohla kritizovat. „Kláro, poslouchej mě, pro tebe bude nejlepší ta chemická fakulta. Já vím, co je pro tebe dobré, ty o životě nevíš nic,“ opakovala mi neustále.
Nakonec jsem jejímu tlaku podlehla. Chtěla jsem mít alespoň chvíli klid. Podala jsem si tedy dvě přihlášky: jednu na vysněnou medicínu a druhou, abych vyhověla matce, na chemickou fakultu.
Nečekané odhalení
Právě jsem úspěšně dokončila první ročník na chemicko-technologické fakultě. Během letních prázdnin jsem doma pomáhala s úklidem a tehdy jsem to našla. Hluboko v šuplíku se starými dokumenty ležel dopis – oficiální rozhodnutí o mém přijetí na lékařskou fakultu. Chvíli mi trvalo, než mi došla ta strašná pravda. Matka mi před rokem lhala. Řekla mi, že mě přijali jen na chemii a že na medicínu to nevyšlo. Uvěřila jsem jí a smířila se s tím, že na kariéru lékařky nemám. Teď vím, že to byla lež, která mi změnila celý život.
