Nikdy by mě nenapadlo, že den mé svatby skončí něčím víc než jen čepcem a dortem. Ale měla jsem to tušit. Už od chvíle, kdy jsem řekla „ano“ Matějovi, jsem věděla, že v balíčku s manželem dostanu i jeho matku — Blaženu. Ženu, která neznala hranice. Každé svatební rozhodnutí zpochybňovala, každou naši dohodu musela schválit. Matěj vždycky říkal: „Nech to být, taková prostě je,“ a já hloupě věřila, že to nějak půjde. Jen jsem nečekala, že největší show na téhle slávě předvede právě ona – tchyně.
Jeho matka ví všechno nejlíp
„Nemyslíš, že jsou ta oznámení příliš… skromná?“ Blažena naklonila hlavu a podívala se na mě, jako by mě právě přistihla při vážném prohřešku proti dobrému vkusu.
„Chtěli jsme něco jednoduchého, elegantního,“ odpověděla jsem a nutila se do zdvořilého tónu. „Bez zbytečných ozdob.“
„A já si myslím, že by se tam hodilo přidat trochu zlata. Možná ražbu? Svatební oznámení je přece vizitkou celé slavnosti,“ podívala se na Matěje. „Viď, synku?“
Matěj si povzdechl a pokrčil rameny.
„Možná má máma pravdu, co ti to udělá?“
Zatnula jsem zuby. Bylo to potřetí za tenhle týden, kdy věta „možná má máma pravdu“ přeškrtla naše předchozí dohody. Nejdřív změnila cateringovou firmu, protože „její kamarádka měla z jejich jídla otravu“, pak vyškrtla několik lidí z našeho seznamu hostů, protože „vždycky dělali problémy“. Teď se pustila do oznámení.
„Víš co,“ řekla jsem později Matějovi, když jsme byli sami, „jestli nám má svatbu organizovat ona, tak ať se za mě rovnou převlékne a řekne za mě i ten slib.“
Matěj se zasmál, ale neodpověděl. Jeho mlčení řeklo víc než slova. S každým dalším dnem jsem ztrácela naději, že to bude náš den. Stále víc jsem se cítila jako host na vlastní svatbě. Blažena měla svou vizi, harmonogram a neustálou potřebu být středem pozornosti. A my? My jsme se prostě snažili v tom cirkuse neztratit.
Svatba podle tchynina plánu
„Výzdoba bude z eukalyptu a bílých růží,“ informovala jsem Blaženu na schůzce s květinářkou.
„Bílé růže jsou nuda,“ prohodila, aniž by zvedla oči od telefonu. „Dejte tam hortenzie. Jsou honosnější. A taky by se hodila nějaká barva, něco energického. Možná fuchsiová?“
Květinářka se na mě podívala s nejistým úsměvem. Věděla, že jsem to byla já, kdo předtím všechno domlouval. Ale teď udávala tón schůzce Blažena. Jako vždycky.
„Myslela jsem, že vám záleží na jemné eleganci,“ snažila se zachovat neutralitu.
„A kdo řekl, že jemnost je jediná možnost? Má to být svatba, ne pohřeb!“ zachechtala se Blažena. „Ledaže by někdo z vás měl jiné plány?“
Podívala jsem se na Matěje. Zabral se do studia katalogu s ubrusy, jako by na tom závisel jeho život.
„Možná ať to zůstane, jak to bylo,“ řekla jsem tiše ve snaze zachránit zbytky vlastního názoru.
„Uděláme to takhle,“ vložila se do toho Blažena. „Dvě verze výzdoby. Jedna podle mého, jedna podle vašeho. V sále se rozhodneme, která vypadá líp.“
To byl její oblíbený způsob – „uvidíme“, „počkáme“, „vyzkoušíme v praxi“. A pak vždycky vyhrála ta její.
Cestou domů jsem vybuchla.
„Proč nic neřekneš? Proč jí zase dovolíš, aby si všechno dělala po svém?!“
„Protože nechci válku, chápeš?“ řekl Matěj. „Mám radši klid.“
„Ale za jakou cenu?“
Neodpověděl. A já pochopila, že už ve válce jsme. Jen Blažena si vybrala zbraně, a já nedostala ani štít.
Bílé šaty a červený poplach
Svatební šaty jsem si našla sama. Jemné, krajkové, s dlouhým rukávem a lehce spadlým výstřihem. Když jsem si je oblékla poprvé, měla jsem slzy v očích. Věděla jsem, že jsou to ony. Že v nich se chci vdávat. Matějovi jsem je ukázala jen na fotce, tajně – a i když neměl, usmál se a řekl:
„Budeš nejkrásnější.“
Ale Blažena měla jiné plány.
„Nelíbí se mi,“ prohodila, když mě viděla ve zkušební kabince. „Vypadáš jako jeptiška. Vždyť máš hezká prsa, holka. Co je chceš schovávat?“
„Protože nechci vypadat jako na přehlídce spodního prádla,“ odsekla jsem.
Blažena se na mě podívala svrchu.
„No, no… pěkně ti zostřil jazyk. Ale neboj, taky jsem kdysi byla nevěsta. Vím, co dělám.“
Vrátila jsem se domů uplakaná. Matěj se mě snažil uklidnit.
„Neplač. Stejně si je koupíme. Máma si zanadává, ale nakonec to vzdá.“
Jenže ona to nevzdala. O dva týdny později přišla s obrovskou krabicí.
„Koupila jsem ti jiné šaty. Opravdová princezna! Uvidíš, všichni z toho padnou na zadek. A ostatně… už jsem je nechala u švadleny upravit, protože ty tvoje ti špatně seděly.“
Otevřela jsem krabici a ztuhla. Vrstvy tylu, flitry, výstřih až k pupíku. Kýč a zoufalství. Začala jsem chápat, že tady už nejde o pomoc. Tohle byl boj o moc. A den svatby se nezadržitelně blížil.
Přípitek, který nikdo nečekal
Svatební sál se topil ve světlech, hosté si připíjeli a já se snažila popadnout dech. Šaty, ty moje – ne ty od Blaženy – přežily. Ustoupila až den před svatbou, po mé dramatické scéně v obýváku a třech hodinách pláče. Tehdy prohlásila, že „nechce, aby si všichni mysleli, že má zlou snachu“.
Svatba se rozjížděla. DJ hrál klasiku, děti běhaly mezi stoly a já konečně pocítila, že by to mohl být opravdu náš den. Až do chvíle, kdy Blažena vstala. Vykročila zpoza stolu jako generál na nástup, přistoupila k mikrofonu a požádala o pozornost. V sále najednou zavládlo ticho. I DJ vypnul hudbu.
„Drazí,“ začala s úsměvem „než si dáte další skleničku, mám vám co říct.“
Podívala jsem se na Matěje. Jeho výraz říkal všechno: ani on neměl tušení, co si matka tentokrát vymyslela.
„Dnes se mé dítě oženilo. A já… já dnes končím jednu kapitolu. Po 33 letech manželství oficiálně oznamuji, že se rozvádím se svým manželem, Zdeňkem.“
Nastalo hrobové ticho.
„Nechci už dál předstírat, že je všechno v pořádku. Když mladí začínají nový život, já začínám taky svůj. A doufám, že bude o hodně lepší.“
Vrátila se na místo. Sál mlčel. Pak někdo začal tleskat – myslím, že teta z Ostravy. A najednou se všichni přidali. Byl tu potlesk, smích, dokonce i hvízdání. A já seděla jako paralyzovaná. Tohle už nebyla naše svatba. To byla show Blaženy.
Svatba, která vešla do dějin
Po jejím proslovu sál jakoby znovu ožil, ale už v jiném duchu. Strýc Mirek začal vyprávět o svém rozvodu, teta Helena plakala, že by možná taky měla odejít od Štěpána, který už 30 let nevynáší odpadky. Hosté zapomněli, proč se sešli. Všechno se teď točilo kolem jedné osoby – Blaženy.
Matěj seděl vedle mě a mlčel. Dívala jsem se na něj a čekala. Na slovo, reakci, cokoliv. Ale on jen klopil zrak. Jako by doufal, že se to všechno nějak samo vyřeší.
„Řekneš něco?“ zeptala jsem se šeptem, když další člověk poplácal Blaženu po rameni a gratuloval jí k odvaze.
„Co mám říct?“ odvětil bezradně. „Sama jsi slyšela, že to pro ni bylo důležité.“
„To byla naše svatba!“ procedila jsem skrz zuby. „A ona ji proměnila v cirkus. Vzala si mikrofon, všechno ovládla. I dort přestane dělat dojem, když chvíli předtím někdo oznámí rozvod!“
Matěj si povzdechl.
„Možná se prostě potřebovala osvobodit.“
„A my? My jsme proti tomu nic neměli, ale proč to musela udělat uprostřed naší svatby?“
Neodpověděl. Pohledem jsem odradila dalšího hosta, který mi chtěl gratulovat k „odvážné tchyni“. Začala jsem chápat, že pro Blaženu neexistovaly hranice. Že pro ni každá událost byla jen kulisou pro její osobní epos. A my? My jsme měli být svědky jejích proměn. Figurantkami v jejím představení. Tuhle svatbu určitě nikdo nezapomene. Ale nikdo na ni nebude vzpomínat kvůli nám.
Všichni žili šťastně… odděleně
Po svatbě jsem dva dny nezvedala telefon. Máma říkala, že se zbytečně trápím, že lidi si stejně řeknou svoje a pak zapomenou. Jenže nešlo o lidi. Šlo o mě. O to, že v den, který měl být začátkem našeho příběhu, jsem se stala vedlejší postavou ve vlastním životě. Matěj se snažil předstírat, že se nic nestalo. Když jsem se konečně otevřela a řekla mu, jak moc mě to ranilo, pokrčil rameny.
„Však víš, jaká je.“
„A co má být? To znamená, že se s tím mám smířit?“ zeptala jsem se.
Neodpověděl. Jako vždycky, když se téma týkalo jeho matky. Po několika měsících jsem se přestala ptát. Přestala jsem se dožadovat. Začala jsem se věnovat sobě, práci, schůzkám s kamarádkami. Blažena byla samozřejmě dál přítomná – zvala nás na obědy, „náhodou“ se stavila bez ohlášení. A pořád se chovala, jako by moje svatba byla i jejím osobním triumfem.
Ale něco se změnilo. Ve mně. Přestala jsem předstírat, že je všechno v pořádku. Nechodila jsem na obědy. Nezvedala jsem telefony. A poprvé jsem si nastavila hranice. A Matěj? Ten byl pořád stejný Matěj. Hodný, tichý, loajální ke všem… kromě mě.
Rok po svatbě jsem si sbalila kufr. Odešla jsem bez křiku. Bez scény. Jen s jedinou větou:
„Já taky začínám nový život.“
Blažena si mohla mít svou show. Já jsem konečně chtěla mít svou pravdu.
Natálie, 31 let
Související články
