Alena celá léta tiše snášela klam, kterým ji její nevěrný manžel zahrnoval. Strach ze samoty jí bránil v odchodu. Nakonec si ale uvědomila, že si zaslouží mnohem víc.
Během posledních deseti let jsem hrála roli perfektní manželky. Alespoň tak mě vnímalo okolí – přátelé, sousedé i rodina. „Ty a Petr máte tak nádherný vztah...“ slyšela jsem tuhle větu tak často, až jsem jí málem sama uvěřila. Petr byl kouzelník. Muž, který dokázal flirtovat s prodavačkou, zatímco jsem vedle něj čekala u pokladny. A já byla ta klidná, trpělivá žena, která se tvářila, že si ničeho nevšimla.
Celé roky jsem si opakovala, že je to jen období, které přejde. Že muži jsou zkrátka takoví a pravá láska spočívá v odpuštění. A já odpouštěla. Jenže každá jeho nevěra byla dalším šrámem na duši. Petr neměl ponětí o složce na mém disku, kterou jsem pojmenovala „Doklady“. Netušil o snímcích, které jsem pořídila, když jsem ho sledovala před penziony. Nevěděl o zprávách, které jsem si pečlivě ukládala.
Nikdy jsem nevyvolávala hádky. Byla jsem ticho. Ale mé mlčení se postupně proměnilo v promyšlený plán. Upřímně, bála jsem se odejít. Ne proto, že bych ho milovala – děsila mě samota, prázdný byt, svátky strávené o samotě. Bála jsem se života bez jeho polopravd, bez nálepky „Petrova žena“.
Přišla poslední kapka
Jednoho dne, ale strach zmizel. Možná za to mohly ty nekonečné noci, kdy jsem usínala sama a ráno poslouchala výmluvy na pracovní večeře. Nebo jsem se možná jen podívala do zrcadla a konečně spatřila ženu, která si zaslouží víc než jen zbytky jeho pozornosti.
„Aleno, zítra mám služební cestu. Vrátím se až v neděli,“ oznámil mi jednou Petr, aniž by odtrhl pohled od mobilu.
Jen jsem přikývla a tvářila se, že nic netuším. „Dobře, beru na vědomí,“ odpověděla jsem s ledovým klidem.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se dříve na každou takovou cestu vyptávala a snažila se najít logiku v jeho mlžení. Dnes už jsem se ptát nemusela. Věděla jsem, že nejde o práci. Jeho aktuální milenka se na sociálních sítích s oblibou chlubila, kde tráví volné chvíle. Stačilo se podívat na její profil a znala jsem celý program svého manžela.
Dlouho jsem snila o tom, že mu jednou řeknu, co si o něm myslím, ale teď, když jsem byla konečně odhodlaná, jsem nechtěla plýtvat energií. Petr už měl svůj osud zpečetěný. Jen o tom ještě nevěděl...
Měla jsem všechno promyšlené
Můj právník už týdny čekal na pokyn. Stačilo jedno slovo a rozjela se mašinérie, která Petrovi zničí život stejně, jako on celá léta ničil ten můj. Všechny dokumenty byly nachystané. Převody financí na můj účet, podklady k jeho odhlášení z bytu – který byl beztak můj. Dlouho jsem jen přihlížela, ale teď nastal čas jednat.
Každý jeho prohřešek, každá smyšlená cesta, každá falešná porada byly dalšími dílky do skládačky mé pomsty. Strach byl pryč. Zůstala jen tichá satisfakce. Usmála jsem se. Tohle byla ta chvíle.
„Paní Aleno, klobouk dolů. Málokdo je takto precizně připravený. Váš manžel zřejmě netuší, co se chystá,“ poznamenal právník.
Přikývla jsem a cítila, jak mi buší srdce. Ještě před pár měsíci bych se při pomyšlení na tuto schůzku třásla nervozitou. Teď jsem měla pocit, jako bych se po letech konečně mohla nadechnout. „Víte, pane doktore, celé roky jsem se bála být sama. Ale pak jsem si uvědomila, že ještě víc se bojím zůstat s ním do konce života,“ řekla jsem, překvapená vlastní upřímností.
„A to je ten nejlepší důvod, proč se přestat bát,“ odvětil klidně.
Toho dne Petr neztratí jen manželku – přijde o celé to divadlo, ve kterém tak rád hrál hlavní roli. Režii jsem tentokrát převzala já.
Vrátila jsem se do našeho bytu a bez zaváhání sbalila Petrovy věci. Objednala jsem kurýrní službu a nechala je doručit jeho matce. Ta celá léta dělala, že nevidí, jak se její syn chová. Teď dostane příležitost přivítat ho i s celou jeho „parádou“. Následně jsem zavolala zámečníka, aby vyměnil zámky, a na internetu si koupila jednosměrnou letenku do Lisabonu.
Odejela jsem pryč
O dva dny později jsem seděla na hotelové terase, popíjela kávu a sledovala klidnou hladinu řeky Tejo. Měla jsem stále pocit, že mi za chvíli zazvoní telefon a Petr se bude vyptávat, kde jsem a s kým. Ale telefon byl tichý. Ještě netušil, že jsem pryč nadobro.
V den, kdy se vrátil ze své „služební cesty“, mi volal čtyřikrát. Nebrala jsem to. Po pátém pokusu přišla zpráva: „Aleno, co se to děje? Nemůžu se dostat dovnitř! Proč jsou moje věci u mámy? Kde jsi?!“
Chvíli jsem se dívala na displej. Představovala jsem si Petra, jak bezradně stojí přede dveřmi, zmatený a možná poprvé v životě cítí strach. Vždy si myslel, že má všechno pod kontrolou.
„Užívám si klid. Měl bys taky. Třeba konečně najdeš sám sebe,“ odepsala jsem stroze. Další zpráva už nepřišla. Věděla jsem, že Petr právě začíná chápat, co se stalo. A já poprvé po deseti letech nečekala na návrat muže, který mi lhal.
