Darja vždy svému vyvolenému věřila. Když jí náhodný pohled do Markova kufru odhalil stopu nevěry, pochopila, že pro jejich vztah už není cesty zpět. Zrada jí změnila život a donutila začít znovu.
Nejsem žárlivá. Nikdy by mě nenapadlo kontrolovat Markovi telefon nebo mu prohledávat věci. Důvěřovala jsem mu, možná až příliš, ale z celého srdce jsem věřila v naši lásku. Vždyť nás toho tolik spojovalo, nejen společný byt. Slovo „nevěra“ mi nešlo přes pusu, ale nadešel den, kdy jsem se musela postavit pravdě čelem.
To, co jsem si na Markovi cenila nejvíc, byl jeho klid. Nepatřil k chlapům, kteří musí každý páteček vyrazit s kamarády na pivo. Raději si poseděl doma, přečetl si knížku nebo se podíval na nějaký film. Večírky ho nebavily a na nějaký krysí závod kašlal. Věděl, v čem je opravdu dobrý, a na to se soustředil.
Cítila jsem se vedle něj neobyčejně dobře, ale tenhle stav netrval věčně. Nejde o to, že by měl horší dny, protože na ty má právo každý z nás a je to normální. V jednu chvíli se prostě něco začalo kazit. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se mi Marek vzdaluje. Bohužel, ženská intuice mě nezklamala.
Manžel se změnil
Začalo to nenápadně, občasnými přesčasy, které se nakonec staly normou. Bylo jich stále víc a stále častěji. Zanedlouho k tomu přibyly služební cesty – Brno, Ostrava nebo dokonce Frankfurt. Chápala jsem to. Vedoucí pozice v marketingovém oddělení velké firmy sice přinášela slušné peníze, ale na druhou stranu s sebou nesla i jisté nepříjemnosti. Takže jsem se nevyptávala. Věřila jsem mu každé slovo.
Manželovo chování jsem si vysvětlovala únavou z nadměrného množství povinností. To ale vůbec neznamená, že jsem se netrápila. Trpěla jsem potichu. Doma byl duchem naprosto nepřítomný. Naše rozhovory vypadaly úplně jinak než dřív. Čišel z nich chlad. Strohé věty připomínající bezduché zprávy. Náš intimní život pomalu umíral, až nakonec přestal existovat úplně. Marek se stal velmi podrážděným. Sebemenší drobnost ho okamžitě vyvedla z míry. Stoický klid, který mě na něm tak přitahoval, se někam vytratil.
„Jsem zničený z práce,“ – tvrdil.
Čím víc se mě snažil v tomto přesvědčení utvrdit, tím víc jsem nabývala jistoty, že lže. A on to moc dobře věděl.
Našla jsem důkazy nevěry
Vůbec jsem si nechtěla připustit myšlenku, že by mě mohl podvádět. Namlouvala jsem si, že to není jeho styl, že on není ten typ muže. A přesto všechna znamení na nebi i na zemi jasně ukazovala, že má milenku. Snažila jsem se to vytěsnit z hlavy, ale marně.
Nakonec nadešel soudný den. Chtě nechtě jsem se ocitla tváří v tvář faktům a už jsem před nimi nedokázala dál zavírat oči. Chystal se na cestu. Sprchoval se a z koupelny na mě zavolal, abych mu připravila dvě bílé košile. Otevřela jsem skříň. První, co mě okamžitě praštilo do očí, byl kousek červené látky, který vyčuhoval z kufru. Nahlédla jsem dovnitř a cítila se, jako by mi někdo vrazil pěstí přímo do břicha. Byla to souprava červeného krajkového prádla ve velikosti S, tedy ne v mé.
Vedle ležela obálka, na které bylo nakreslené srdíčko. Přečetla jsem si vzkaz. Byl od ní. Psala, jak moc se touží s ním vidět. Vzpomínala na pobyt v Římě. Nevzpomínala jsem si, že by se Marek zmiňoval o cestě do Itálie. Prolistovala jsem jeho kapesní diář. Vypadlo z něj několik fotek. Zobrazovaly mého manžela ve společnosti ženy o poznání mladší než já, a pekelně sexy. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Zamotala se mi hlava a v ústech jsem měla takové sucho, že jsem nedokázala polknout. Bylo to strašné.
Byl zaskočený
Už v tu chvíli jsem věděla, že je konec a že není šance získat Marka zpět. Když vyšel z koupelny, našel mě sedět na posteli, bledou jako stěna.
„Vyžehlilas ty košile?“ – Prohodil ztuhl.
„Viděla jsem ten kufr.“
Zbledl jako stěna, ale neřekl ani slovo. Žádné vysvětlování. Neslyšela jsem „promiň“. Prostě pokrčil rameny a dál si balil, jako by se nic nestalo. Zírala jsem na něj s nedůvěrou. Nechápala jsem, jak může být tak lhostejný.
„Promluvíme si?“ – nesměle jsem ze sebe vykoktala.
„Není o čem,“ – ten chlad mě úplně zmrazil.
Přestala jsem být manželkou
Když jsem brzy ráno slyšela, jak otevírá a zavírá dveře, uvědomovala jsem si, že už ho neuvidím. Naše manželství měl hluboko v paži. Ani ho nenapadlo o něj bojovat. Chtěla jsem si s ním promluvit, dostat z něj cokoliv, ale nezvedal mi telefony. Nakonec mě zablokoval všude, kde to jen šlo. Tehdy mi s dvojnásobnou silou došlo, že mu na mně skutečně nezáleží a nechce se mnou být v kontaktu.
Byla jsem naštvaná a zklamaná, protože takové zacházení jsem si nezasloužila. Po nějaké době se vrátil pro své věci a pak mi přišly rozvodové papíry. Vzdal se svého podílu na bytě a nechal mi ho celý. K soudu se nedostavil. Soud rozvod okamžitě stvrdil. Na jednu stranu jsem pocítila úlevu, na druhou nepředstavitelnou hořkost.
Jeho matka mi poslala zprávu, ve které psala, že se za něj stydí. „Na manželství nedozrál. Omlouvám se ti za něj.“ Sžírala mě zvědavost. Toužila jsem se dozvědět, kdo je ta žena, ke které odešel. Provedla jsem malé pátrání a podařilo se mi ji vypátrat. Jmenovala se Pavlína. Pracovali v jedné firmě. Byla mladší a hezčí než já, což mě ještě víc uvrhlo do komplexů.
Nebylo pro mě snadné, se jakž takž postavit na nohy. To, co Marek udělal, zanechalo na mém srdci i duši obrovskou jizvu. Prohlížela jsem si naše fotky a přemýšlela, proč to udělal. Pár měsíců po rozvodu mi Pavlína napsala: „Chci jen, abys věděla, že mě opustil stejně jako tebe a odešel k jiné.“ Všechno se vyjasnilo. On neuměl být s někým. Měl problém sám se sebou a hledal kdovíco. Dříve nebo později bych stejně zůstala sama. Nedokázal nabídnout svou přítomnost, odtud ta citová nedostupnost. Otázka zní, jestli se z toho někdy posbírám a začnu žít alespoň trochu normálně?
Darja, 37 let
Související články
