Paní Eva (68) cítila tíhu samoty, protože její dcera s ní přerušila veškerý kontakt. Nepsala, nevolala, nestarala se, jak se matce daří. Když se po dlouhých třech letech náhle objevila v jejím bytě, Evě bylo okamžitě jasné, že nepřišla z lásky, ale jen aby si splnila povinnost.
Moje dny jsou si podobné jako vejce vejci. Dopoledne obstarám nákup, pak se zastavím na kus řeči u Dany ze sousedního vchodu. Odpoledne se občas ukáže Marie, abychom probraly, co je nového. Zbytek dne ale trávím sama, jen se svými myšlenkami, a ty dovedou být velmi tíživé.
Co se mohlo stát
Nerozumím tomu, kde se stala chyba. Vždy jsem se snažila být dobrou mámou. Možná ne perfektní, ale byla jsem u všeho: u představení ve školce, u maturity, u prvních lásek i zklamání. A pak přišel Petr, úspěšný manažer, který okouzlil mou Kláru. Byl charismatický, sebejistý a zajištěný. „Konečně muž, který se o mě postará,“ říkávala Klára. „Někdo, kdo mi dá svět.“
O svatbě jsem se dozvěděla až po telefonu, několik dní poté. Byla malá, tajná, jen se svědky. Beze mě. Klára tvrdila, že Petr si nepřál žádnou velkou slávu a všechno se seběhlo rychle. Ta zpráva mě zasáhla víc, než jsem si chtěla přiznat.
Zpočátku volala alespoň jednou za čas. Vyprávěla o novém bytě, o autě, které si s Petrem pořídili, o dovolené v Itálii. „Mami, jsi v pořádku?“ zeptala se občas, ale odpověď ji nezajímala. „Petr už je doma, musím jít,“ ukončila hovor dřív, než jsem stihla něco říct.
Poslední hovor proběhl před Vánoci. Bylo to už před třemi lety... Oznámila mi, že nepřijedou, protože její muž má příliš mnoho pracovních povinností. „Znáš to... Ale budu na tebe myslet. Hezké svátky, mami,“ dodala spěšně. Pak už se neozvala. Dlouho jsem si namlouvala, že je to jen prací a novým životem, ale s každým tichým dnem jsem cítila, jak se mi propadá do cizího světa.
Loni v zimě se mi přitížilo s tlakem. Lékařka mě uklidňovala, že to není nic dramatického, ale musím brát léky a chodit na kontroly. Nikomu jsem to neřekla, ani Daně. Na co taky? Mám přece dceru, která by se měla postarat. Alespoň teoreticky...
Někdy se probudím a bolí mě celé tělo. Není to bolest, na kterou zabere pilulka. Je to spíš tíseň, která se mi usadí na prsou a odmítá odejít.
Nedávno jsem byla na úřadě vyřídit nějaké papíry. Za přepážkou seděla mladá žena, mohla být stejně stará jako Klára. Měla perfektní manikúru a profesionální úsměv. Prohlédla si mé dokumenty a vysvětlila, že mohu požádat o příspěvek na péči, ale potřebuji k tomu další potvrzení. „Mám dceru,“ zašeptala jsem spíš pro sebe. „Ale nechci být na obtíž.“ Ta žena se na mě podívala s prchavým zábleskem soucitu, ale jen mi podala další formulář. Odcházela jsem s pocitem hanby, jako bych se přiznala k osobnímu selhání.
Objevila se u dveří
Předevčírem odpoledne někdo zaklepal. Čekala jsem Marii nebo Danu, nikdo jiný ke mně nechodí. Otevřela jsem a strnula. Ve dveřích stála Klára. Na sobě měla drahý kabát, vlasy stažené do culíku a v ruce držela krabici z místní cukrárny. Usmívala se nejistě, jako by nevěděla, co říct. „Mami... tak mě napadlo, že se stavím,“ řekla váhavě.
„Po takové době? Co se stalo?“ zeptala jsem se bez obalu.
Znejistěla. „Petr musel pracovně odjet. Měla jsem volno, tak jsem si říkala, že bych měla...“ Neřekla to dokončení. Dívala jsem se jí do tváře a neviděla tam radost ze shledání. Jen pocit viny a povinnosti.
Nepozvala jsem ji dál
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla jsem potichu. „Ne to, že jsi zapomněla na mé narozeniny nebo Vánoce. Ani to, že jsi přestala volat. Nejvíc bolí, že ses nikdy skutečně nezeptala, jak se mi doopravdy daří.“ Klára mlčela, jen křečovitě svírala tu krabici se zákusky, jako by to byl klíč ke všemu. S těžkým srdcem jsem pomalu zavřela dveře. Ne ve zlosti. Spíš ze strachu, že kdybych je nechala otevřené, zradila bych sama sebe.
Slyšela jsem, jak její kroky mizí na schodišti. Nedívala jsem se. Nechtěla jsem ji vidět odcházet. Jen jsem seděla u stolu a hleděla do prázdna. Krabice se zákusky zůstala ležet na rohožce. Zůstala tam až do večera, než jsem se odhodlala ji odnést do kuchyně. Ani jsem ji neotevřela.
Neudělala jsem chybu?
A tak jsem se vrátila k tomu, co mi jde poslední dobou nejlépe – k přemýšlení. O jejích slovech, pronesených tak váhavě, tak cize. Jako by mluvila s někým, koho sotva zná. Možná jsem ji měla pozvat dál, uvařit kávu, vyslechnout si, jak se má Petr a jeho firma. Ale něco uvnitř mi to nedovolilo. Ten tichý hlas mi napovídal, že to nebyla návštěva z lásky. Byla to návštěva ze slušnosti, z povinnosti. Možná se jí ozvalo svědomí. Ale nepřišla za mnou, za svou mámou. Přišla, protože měla pocit, že musí.
Nebylo to o zákuscích. Ani o těch letech ticha. Chtěla jsem jen jedinou věc: aby se zeptala, jak se mám. Jestli mě ještě bolí záda. Jestli mi není smutno, když se večer setmí. Chtěla jsem, aby mě viděla jako živého člověka, ne jen jako povinnost v kalendáři.
Vzpomněla jsem si na jeden večer před lety. Kláře mohlo být tak sedm. Seděly jsme na pohovce a četly si pohádku. Přitulila se ke mně a zašeptala: „Mami, ty mě budeš mít ráda napořád, že ano?“ Pohladila jsem ji po vlasech a odpověděla bez zaváhání: „Napořád. I když vyrosteš a budeš si myslet, že tvůj svět je důležitější než ten můj.“ Tehdy se usmála. Takové vzpomínky člověka drží nad vodou, když se všechno ostatní rozpadá. Ale pak přijde realita a zjistíte, že ani všechna láska a vzpomínky na světě nedokážou přinutit někoho, aby s vámi zůstal...
