Pracuju v marketingové agentuře. V mém světě jsou deadliny důležitější než denní doba a spánek je luxus, který si málokdy můžu dovolit. Po obzvlášť náročném týdnu, jednom z těch, kdy si pletete středu s pondělkem a večeři jíte v deset večer, jsem si konečně řekla: dost. „Jedu na Šumavu. Sama. Zalezu si do lesa a několik dní ani nehnu prstem,“ oznámila jsem spolubydlící, když jsem si do tašky házela svetr, knížku a termosku.
Byla jsem vyřízená
Poslední tři měsíce u nás ve firmě byly jako jízda na horské dráze bez držení. Právě jsme dokončovali projekt pro prémiového klienta – jistou banku, která plánovala obrovskou reklamní kampaň, protože chtěla konkurovat známému hráči na trhu. Jenže tamta banka si svou pozici budovala už léta. Měla historii, důvěru a spoustu klientů, kteří si ji vzájemně doporučovali. Navíc si mohla dovolit nízké provize, protože jí rozpočty i tak vycházely.
Mezitím náš klient… No, na českém trhu působil teprve krátce, takže ještě nevzbuzoval důvěru, a navíc neměl vůbec atraktivní ceny. A teď, člověče, navrhni kampaň, která se skutečně promítne do zvýšení počtu objednávek.
Ale klient platil dobře, protože peníze na reklamu poskytovala zahraniční centrála. Pro naši agenturu to znamenalo dobré peníze a skvělou reklamu, pokud bychom skutečně dosáhli komerčního úspěchu. Něco takového by nás v oboru posunulo o několik stupňů výš. Náš šéf to moc dobře věděl, a tak zaměstnance ždímal jako citrony.
Dřela jsem jako kůň
Výsledkem bylo, že jsme neustále dělali přesčasy, často pracovali o víkendech a o nekonečných schůzkách a brainstormincích se mi zdálo i v noci. Ale podařilo se. Klient konečně schválil nápady a začalo se s realizací kampaně. Na oplátku jsem dostala docela pěknou prémii a několik dní dovolené. A tu jsem hodlala využít.
„Musím odsud vypadnout, nebo se zblázním,“ vysvětlovala jsem Katce, naší recepční, která se často smála, že my z kreativního oddělení chodíme jako zombie.
Teď jsem se opravdu cítila jako zombie.
„Jasně, jasně. Já si nedokážu představit, že bych mohla pracovat v takovém kolotoči jako vy. My máme prostě osmihodinové směny. Jistě, často je to frmol, ale vždycky odcházím ve čtyři. Sedět tady do půlnoci? Brr… až mi z té představy běhá mráz po zádech.“
Já už jsem si taky nedokázala představit, že bych mohla žít takhle dál. Ani o den déle. Potřebovala jsem klid a odpočinek. A taky spánek, který jsem poslední dobou notoricky šidila.
Potřebovala jsem si odpočinout
Našla jsem si dřevěnou chatku u jezera. Ticho, klid, ranní zpěv ptáků, vůně borového jehličí, všude kolem zeleň, procházky k vodě a ležení v houpací síti před chatkou. Zní to jako pohádka.
První večer jsem se osprchovala, oblékla si teplé ponožky a nalila si malinový čaj do svého oblíbeného hrnku, který jsem si přivezla s sebou. A právě tehdy jsem uslyšela kytaru. A pak hlas: „Kde je ta holka ze Šumavy, co srdce roztaví jak led?“ hulákal někdo s nadšením, i když ne nutně s talentem.
Nikdy jsem neměla dobrý hudební sluch a do poroty v „Československo má talent“ bych se rozhodně nehodila. Ale tady evidentně něco skřípalo a ten zpěv nebyl zrovna prvotřídní. Dokonce i mé hudebně nevytříbené ucho to jasně slyšelo.
Možná je to rádio? Nebo jen moje představivost, unavená z nevyspání a stresu posledních týdnů? Ale ne – soused z chatky vedle seděl na verandě, oblečený v kapsáčích a vytahaném svetru, a hrál. Díval se před sebe s výrazem básníka, který je těsně před odhalením tajemství smyslu života.
Poprvé jsem jeho nepovedené recitály ignorovala. Co na tom, třeba se uklidní. Zavřela jsem v chatce okna a pevně si přitiskla polštář k uším, jen abych usnula. Únava udělala své, protože jsem nakonec zavřela oči a odplula, přičemž jsem na dobrou noc slyšela něco o šumavské krásce. Podruhé jsem skřípala zuby. Po třetím dni jsem toho měla srdečně dost.
Vyšla jsem z chatky s nepříliš přátelským výrazem.
„Promiňte, mohl byste hrát trochu tišeji? Nebo ještě lépe… nehrát vůbec? Nepřijela jsem do téhle divočiny k jezeru proto, abych poslouchala koncert pod okny. Víte, vybrala jsem si tuhle samotu, protože jsem doufala v klidný odpočinek. A tichý,“ vychrlila jsem ze sebe na jeden nádech.
Odrovnal mě
Chlap se podíval mým směrem. Usmál se. A odložil kytaru.
„Jasně, paní ze Šumavy. Už končím s hraním.“
„Jaká zase paní ze Šumavy? O čem to mluvíte? To už jste se z toho falešného zpěvu úplně zbláznil?“ zvýšila jsem hlas, protože jsem se nedokázala ovládnout.
On se však nenechal vyvést z míry. Ani brvou nehnul. Odpověděl mi velmi klidným hlasem. Až příliš klidným, vzhledem k situaci, ve které jsme se právě ocitli.
„Ano, zpívám o vás. Workoholička z města, unavená a trochu zlomyslná. Ale s hezkým úsměvem. A s ponožkami s ježky,“ ukázal na moje nohy v pantoflích, které jsem nosila po chatě.
No páni, ten kluk měl ale kuráž. Ale bylo v něm i něco odzbrojujícího.
Další den jsem znovu uslyšela akordy, které jsem už znala. Ale tišší, jemnější. Ta píseň byla… o mně. Alespoň mi to tak připadalo. Začala jsem poslouchat bez hněvu a tak nějak, trochu nechtěně, jsem si přehodila přes ramena svetr a sedla si na verandu.
„Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se a překvapila sama sebe.
Jen kývl hlavou a hrál dál. Falešně? Možná trošičku, ale teď mi to vůbec nevadilo, protože bylo vidět, že ta hudba plyne přímo z jeho srdce. A mě okouzlila magie toho okamžiku. Seděli jsme v tichu, kolem jen šuměly stromy a kluk brnkal další noty na struny kytary a tiše si broukal.
Po několika minutách jsme se dali do řeči. Jmenoval se Michal. Pracoval jako grafik na volné noze. Pro zábavu psal texty písní do šuplíku a jezdil sem, když ho přemohla únava z dalších projektů a života ve velkoměstě. Úplně jako já. Začali jsme si povídat o našem každodenním životě. O práci, termínech, klientech. O tom, jak se ztrácíme ve světě dospělých povinností. Jak snadné je dnes přehlédnout druhého člověka.
Ten kluk mi opravdu rozuměl. Věděl, co cítím, protože sám se cítil podobně. Pro mě to bylo obrovské překvapení. Lidé v práci pořád někam spěchali nebo mluvili o termínech, pokynech, poznámkách šéfa, klientech, prémiích. Se spolubydlící jsme se prakticky míjely ve dveřích. S přítelem jsem se rozešla téměř před dvěma lety. Moje nejlepší kamarádka se vdala a právě porodila dítě. Stala se z ní uspěchaná maminka soustředící se na svou rodinu.
Cítila jsem se osamělá
Stále jsem neměla čas, brala jsem si v práci přesčasy. Ale to vůbec nevyplňovalo prázdnotu kolem mě. Nebo spíš tu, kterou jsem cítila někde hluboko uvnitř, v srdci.
Další noc jsem zase nespala, ale tentokrát z jiného důvodu. Čekala jsem, až Michal začne hrát, a pak mě zavolá na verandu, až si zase sedneme s čajem a budeme si povídat a smát se. Ticho už jsem nepotřebovala. Potřebovala jsem jeho.
Poslední den před odjezdem se mě zeptal, jestli bych nechtěla zůstat – ne navždy, prostě o trochu déle.
„Přemýšlej. Ty s notebookem na terase, já s kytarou. A oba bez budíku,“ prohodil s úsměvem.
Zasmála jsem se. Ale neřekla jsem „ne“.
Byl to letní flirt? Možná. Zamilovala jsem se? Trochu. Povede se to? Ještě nevím. Ale jedno vím jistě. Jela jsem na Šumavu, abych se vyspala. A místo toho jsem se doopravdy probudila. Protože díky téhle známosti jsem se zase dokázala radovat ze života.
Marta, 34 let
