Bára a Tomáš vyměnili stabilní život za roční cestování po Evropě. Žili svůj sen, ale po návratu zjistili, že účty, prázdná lednice a nejistá budoucnost jsou horší než rutina, od které prchli.
Třicítka mi přeskočila už před nějakou dobou, ale pořád ráda věřím, že život mě ještě dokáže překvapit. Někdy v dobrém, jindy méně. S Tomášem jsme léta tvořili sehraný pár – ne ten filmový, co přitahuje pohledy na ulici, ale ten, který si každý večer sedne na gauč s mapou, sklenkou vína a tisícem plánů. Byli jsme ‚normální‘. Stabilní práce – já v marketingové agentuře, Tomáš v IT, společný byt, hypotéka splatná do roku 2046. A ten jeden velký sen, který nás držel při smyslech: roční cesta po Evropě.
Nevím, kdy přesně to semínko začalo klíčit
Možná tehdy, když jsme se vraceli pozdě z práce a slibovali si, že „jednou se na to všechno vykašleme a odjedeme“. Nebo možná tehdy, když jsme viděli film o páru, který všeho nechal a odjel – a udělal si z toho kanál na YouTube. Nezáviděli jsme jim lajky, ale svobodu.
A jednoho večera, trochu opilí vínem, trochu unavení každodenní rutinou, se na mě Tomáš podíval a řekl:
„A co kdyby… teď?“
Přesně si pamatuji ten večer. Seděli jsme na našem starém balkoně s lahví červeného vína, nohy přikryté dekou, jako vždy, když se začalo ochlazovat. Tomáš se díval na mapu pověšenou na zdi a prstem kreslil trasu přes Francii, Španělsko, Portugalsko. Říkal, že kdyby nebylo té hypotéky, té práce, už bychom byli na cestě. Podívala jsem se na něj, v jeho očích byl ten záblesk, který mu v poslední době chyběl. A tehdy jsem tiše řekla:
„A co když se do té práce nevrátíme?“
Odložil sklenku, podíval se na mě a pokrčil rameny.
„Tak si najdeme jinou. Je to jen zaměstnání. Sny jsou důležitější.“
Věděla jsem, že se bojí, stejně jako já, ale poprvé po dlouhé době jsem cítila něco víc než jen únavu. Cítila jsem naději.
Během několika týdnu jsme vše prodali
Během několika týdnů jsme vyměnili život za něco, co dříve bylo jen složkou v počítači s názvem „jednou“. Prodali jsme auto, část nábytku rozdali přátelům a byt pronajali někomu, komu se líbily naše kytky. Loučení bylo zvláštní – jako bychom jeli na měsíc, ne na rok. Moji rodiče se báli, Tomášova sestra se vyptávala na záložní plán a my jsme se jen usmívali a říkali, že všechno bude v pořádku.
A nějakou dobu bylo.
Začali jsme v Berlíne, potom Amsterdam, Brusel, Paříž. Fotili jsme se téměř denně a já si psala krátké poznámky, které se měly jednou poskládat v knihu. Tomáš se často smál a já častěji plakala dojetím než z nervů. Nocovali jsme v hostelech, občas u lidí z Couchsurfingu, někdy prostě v autě.
Rok jsme žili jako v pohádce. Snídaně v Portu, západy slunce v Chorvatsku, noclehy ve stanu na Islandu a hádky v těsném obytňáku, když pršelo. Měli jsme všechno – čas, svobodu, jeden druhého.
Ale tento příběh není jen o krásných fotkách z cest. Je to také příběh o tom, co se stane, když pohádka skončí. Protože každá cesta má svůj konec. A ne každý konec je happy end.
Svoboda se proměnila v šetření peněz
Už po prvním měsíci jsem si všimla, že Tomáš častěji pokukuje na telefon, přepočítává výdaje, dělá si poznámky do svého sešitu. Když jsem navrhla, že bychom si mohli zkusit dát něco lepšího než sendvič s hummusem v parku, řekl, že musíme být opatrní. A skutečně – některá místa se ukázala být dražší, než jsme plánovali, a ubytování v sezóně nebylo vůbec levné.
Nic jsem neříkala. Dělala jsem, že všemu rozumím. Vždyť jsem o téhle cestě snila léta. Nemohla jsem teď začít pochybovat. Chtěla jsem věřit, že je to jen přechodné, že se vrátíme se spoustou vzpomínek a všechno se nějak vyřeší.
A co když ne?
Tehdy jsem takové myšlenky ještě zatlačovala někam hluboko. Měli jsme před sebou devět měsíců cesty a příliš mnoho míst k vidění, než abychom se trápili.
Návrat do reality
Když jsme se vrátili do Česka, nečekalo na nás nic než ticho v pronajatém bytě a zamlžené okno s výhledem na sousední panelák. Z cesty jsem se vrátila s kufrem plným oblečení do každého počasí a hlavou plnou vzpomínek, které teď působily neskutečně. Jako sen, ze kterého se člověk probudí trochu pozdě.
Tomáš měl štěstí – po několika týdnech dostal nabídku vrátit se do své bývalé firmy. Ale rychle pochopil, že už to není ono. Seděl hodiny a zíral do obrazovky, nepřítomný, unavený, jako by se v něm pořád něco bouřilo.
Já jsem se vrátila k rodičům. Na chvíli, jak jsem říkala. Máma toho moc nekomentovala, ale její otázky byly konkrétní:
„A co teď? Máte něco našetřeno?“
„Moc ne… ale rychle něco najdeme,“ odpověděla jsem s úsměvem, který jsem necítila.
Hledala jsem práci každý den. Životopisy, pohovory, čekání. Už jsem neměla tu jistotu, kterou jsem kdysi měla v hlase. Jedna personalistka se mě zeptala, co jsem dělala poslední rok. Když jsem odpověděla, že jsem cestovala, podívala se na mě s úsměvem, ale v jejích očích byl stín lítosti.
Začala jsem chápat, že ne všechno se dá hned obnovit. Některé dveře se zavírají nadobro, i když kdysi byly otevřené. A poprvé jsem pocítila, že jsme za ten sen možná zaplatili příliš mnoho.
Vrátili jsme se do společného bytu, když se nájemníci odstěhovali. Místo vzrušení jsem cítila neklid. V lednici jen mléko a hořčice, na účtu dva tisíce korun. Tomáš se vrátil do práce, já stále hledala cokoliv.
Jednoho večera jsme seděli u večeře – těstoviny s omáčkou z konzervy. Tomáš se podíval na účtenku a prohodil:
„V Lidlu jsi zase utratila přes stovku…“
Ztuhla jsem. Myslela jsem, že tenhle tón už nikdy neuslyším.
„Je to jen jídlo,“ odpověděla jsem klidně.
„Víš, že už máme na účtu jen dva tisíce?“
Neodpověděla jsem. Zatínala jsem zuby, abych nevybuchla. Vzdala jsem se kina, procházky po starém městě, kávy ve městě, všeho, co nebylo nezbytné. A teď se musím zpovídat z nákupu potravin.
Začala jsem se obchodu vyhýbat. Počítala jsem si ceny v hlavě. Přepočítávala jsem každý plán na dny, kolik ještě vydržíme. Cítila jsem, že se vracíme do života, kterému jsme se tak moc chtěli vyhnout. Ale bez té naivní víry, že je to jen etapa.
Jednoho dne jsem našla fotku z Portugalska. Seděli jsme tehdy na útesu, usměvaví, opálení, s kelímkem vína a mořem v pozadí. Dívala jsem se na ni dlouho. A položila si otázku, která se vracela častěji, než bych chtěla:
Stálo to za to?
Byla to první vážná hádka
Možná ne nejhlasitější, ale taková, po které ticho zůstane déle než obvykle.
„Lituješ toho?“ zeptala jsem se a dívala se na Tomáše, který seděl u stolu se sešitem a kalkulačkou.
Zavřel sešit a odložil propisku.
„Lituju, že jsme nepřemýšleli o tom, co bude potom,“ řekl tiše.
O to mi nešlo. Nebo ne jenom o to. Chtěla jsem, aby řekl, že nelituje mě, nás, tamtěch chvil. Že to pro něj bylo důležitější než to, co je teď. Ale on se díval někam stranou, jako by to všechno byl život někoho jiného, ne náš.
Začali jsme mlčet. Už nebyly ty rozhovory před spaním, smích u snídaně, večerní víno. Místo toho byla tabulka v Excelu, počítadlo dnů do výplaty a vyhýbání se tématu dovolené. Já jsem se začala vyhýbat tématu budoucnosti.
Cítila jsem se, jako bychom byli jiní než ti lidé na fotkách. Jako by ti dva zůstali někde daleko a neměli v úmyslu se vrátit. A my jsme zůstali s každodenní realitou, ve které sen přestal být důvodem k hrdosti a stal se něčím, co je třeba každý den splácet.
Seděli jsme na balkoně, jako kdysi, jen bez mapy, bez plánu. Jen s tichem a čajem ve starých hrncích. Vítr přinášel vůni smažené cibulky ze sousedního bytu. Nic jsem neříkala. Tomáš promluvil jako první.
„Víš… dlouho jsem se necítil tak svobodný jako tehdy.“
Přikývla jsem a dívala se někam do tmy.
„Ale teď už si svobodu nemůžeme dovolit,“ dodal.
A tehdy jsem pochopila, že se ve mně něco zlomilo. Ne v jediném okamžiku, ne dramaticky. Prostě mi došlo, že už nejsem ta samá osoba jako tehdy na tom útesu. Sny splněné příliš prudce dokážou spálit půdu pod nohama. Chtěla jsem příliš mnoho a příliš rychle. A příliš málo jsem přemýšlela o tom, co bude potom.
Byla jsem vděčná za vzpomínky. Ale někdy jsem se jimi cítila unavená. Dusily mě, místo aby mi dodávaly křídla. Tomášovi jsem to neříkala. Nechtěla jsem ho zranit. Ale stále častěji jsem se přistihla, že nevím, jestli ještě věřím v naše společné „možná jednou“.
Bára, 35 let
Související články
