Na začátku se zdálo, že naše manželství je jako z pohádky. Domluvili jsme se na jasných pravidlech: společný účet na nezbytné výdaje a každému nějaké peníze pro osobní potřebu. Tento systém chvíli fungoval bezchybně, ale pak Klára propadla nákupní vášni a od té doby se topíme ve finančních potížích.
Manželka nerozumí hodnotě peněz
Je mi líto, že to musím říct, ale Klára zřejmě vůbec nerozumí hodnotě peněz. Její útraty jsou bezbřehé. Nejde o to, že by nakupovala denně, ale když už, tak jsou to samé drahé, luxusní a naprosto postradatelné věci. A já jsem zatím nepřišel na to, jak tento kolotoč zastavit.
Byl jsem hrdý na náš systém, který jinde často chybí. Vše bylo jasně dané a rozplánované. Každý jsme si z výplaty nechali menší částku na osobní útraty – obědy v práci, kadeřníka, posezení s přáteli. Zbytek putoval na společný účet, ze kterého se platil nájem, energie, auto, školka a jídlo. Já jsem se ujal role správce financí, aby bylo vše včas uhrazeno.
Očekával jsem, že drobnosti jako kosmetiku si bude Klára hradit ze svého kapesného. U většího oblečení, jako kabátu nebo šatů, mi nevadilo, když sáhla na společný účet. Chápal jsem, že jako žena má jiné potřeby než já. Jenže ona začala vnímat „společný účet“ po svém. Společné dobro pro ni najednou znamenalo nejen neustálý přísun nových věcí pro ni, ale také to, že náš syn přece nemůže chodit do školky, „kde chytne každou nemoc“. Bez mého vědomí ho přehlásila do soukromého zařízení za deset tisíc měsíčně. Hračky pro něj nakupovala bez jakéhokoli rozmyslu a v kuchyni se to jen hemžilo nejdražšími bio potravinami a luxusními delikatesami.
Bývala skromná, ale nastala změna
Vůbec jsem v ní nepoznával tu ženu, se kterou jsem se před lety seznámil. Bývala skromná a stála nohama na zemi. Vážil jsem si, že i po narození syna si dokázala najít práci z domova. Ale pak se jako by přes noc proměnila. Dokud byl syn malý a byli jsme převážně doma, stačilo jí málo. Jakmile ve třech letech nastoupil do školky, začal jsem žít s cizí ženou.
„Nemám co na sebe,“ oznámila mi jednoho dne. Rozuměl jsem tomu, po mateřské chtěla obnovit šatník, tak proč jí nedopřát radost? Jenže z toho byl nákup za deset tisíc. Dobře, sáhl jsem do úspor. Ale v následujících měsících se spustila lavina, o které jsem už mluvil.
Zpočátku jsem se jen divil. Pak jsem začal sčítat. „Zlato, jsme zase v mínusu,“ řekl jsem Kláře.
„Vážně?“ odvětila a zakousla se do manga. „To je zvláštní. Nic extra jsem nekupovala.“
Jenže výpisy z účtu mluvily jasně. Jízda taxíkem – 320 Kč. Hračkářství – 1 890 Kč. Obchod s delikatesami – 1 240 Kč. A tak to šlo dál a dál…
Nedocházelo ji, že jsme stále v mínusu
Několik dní jsem to nechal být v naději, že se chytne za nos, ale marně. Musel jsem to tedy začít řešit. Nejdříve po dobrém: „Kdybys občas jela tramvají, nemuseli bychom každý měsíc sahat do rezervy,“ navrhl jsem. Odpovědí mi bylo uražené: „Promiň, ale nebudu se s dítětem a nákupem mačkat v MHD jako nějaká chudinka!“
Zlomový okamžik nastal v březnu. V jednom obchodě měli akci na luxusní odrážedla. Klára koupila hned tři – jedno domů, druhé k babičce a třetí, aby bylo na hřišti v parku. A samozřejmě si je nechala přivézt taxíkem. Když jsem je uviděl, beze slova jsem se zvedl a odešel do hospody na pivo. To jsem si samozřejmě zaplatil ze svého. Na výpis z účtu jsem se ani neodvážil podívat.
Když jsem se vrátil, seděla v kuchyni. „Víš, že bychom se mohli mít dobře, kdybys nebyl takový skrblík?“ pronesla tiše.
„A víš ty, že bychom se mohli mít dobře, kdybys byla trochu zodpovědnější?“ opáčil jsem.
Od té chvíle je mezi námi ticho. Klára utrácí dál s vědomím, že já to nakonec nějak zaplatím, a já se děsím každého pohledu na bankovní účet. Každý pokus o rozumnou debatu končí hádkou. Upřímně, vůbec nevím, co mám s ní i s celou situací dělat.
