Adam (52) léta tvrdě pracoval, aby se jeho rodina měla dobře. Příliš pozdě si uvědomil, že v jeho domě se vše točí jen kolem financí. Má ještě šanci to změnit?
Je mi padesát dva let, mám čtyři potomky, manželku, dům i úspěšnou firmu. Dříve jsem si myslel, že to je definice štěstí. Věřil jsem, že když se postarám o materiální stránku a zajistím rodině vše, na co si jen vzpomenou, bude to stačit. Pořídil jsem dům, dvě nová auta, platil drahé soukromé školy, sportovní kroužky a zahraniční pobyty. Pracoval jsem od rána do noci – jen aby oni nemuseli řešit nic.
Moje žena Klára mi poslední dobou neustále předhazuje, že nevydělávám dost. Její přítelkyně prý létají na exotické dovolené několikrát do roka, zatímco ona si musí rozmýšlet koupi nové kabelky. A děti? Veronika, která studuje medicínu, se ozve, jen když potřebuje přispět na studium. Tomáš chce, abych mu financoval drahé investiční semináře, protože „se to brzy vrátí“. A dva nejmladší teenageři? Ti ve mně nevidí nic jiného než peněženku. Někdy přemýšlím, jestli mě kdy měli rádi. Nebo jsem jen jejich sponzor – otec, který není tátou, ale spíše firmou s názvem Táta, a.s.?
Podle manželky vydělávám málo
„Adame, víš, že všichni naši přátelé už byli v Dubaji?“ pronesla jednoho večera moje žena tónem, který naznačoval blížící se bouři. „A co my?“
Zadíval jsem se na ni. Tolik let dřiny, tolik odříkání – a stále jsem byl ten, kdo „nevydělává dost“. Těžce jsem si povzdechl. „Kláro, já už vážně nevím, co víc si přeješ. Makám od nevidím do nevidím a tvoje nároky se jen stupňují. Máme dům, auta, děti v nejlepších školách a ty mi stále říkáš, že je to málo?“
Zvedla hlavu od mobilu a pohlédla na mě, jako bych byl příčinou všech jejích problémů. „Protože to málo je. Ty to nikdy nepochopíš. Všichni v našem okolí žijí na úrovni. Manželky dostávají dárky jen tak, jezdí na nákupy do Paříže... A já? Já si musím hlídat, jestli si koupím kabelku hned, nebo počkám na výprodej.“
Zatnul jsem pěsti. Cítil jsem, jak ve mně narůstá hněv. „Možná by se jednou hodilo slyšet prosté 'děkuji' místo dalšího seznamu požadavků. Uvědomuješ si vůbec, co všechno dělám? Pro tebe, pro děti... Nebo se hodnotí jen věci, kterými se můžeš chlubit na sociálních sítích?“
Jen pokrčila rameny, jako by má slova neměla žádnou váhu. „Ty nikdy nepochopíš, co pro rodinu znamená obětavost,“ řekla chladně a odešla z místnosti.
Zůstal jsem tam stát sám. Opřel jsem se o kuchyňskou linku a zíral do prázdna. Co znamená být otcem? Myslel jsem si, že přesně to dělám – buduji zázemí, jistotu, budoucnost. Nebo jsem se mýlil?
Dceři jde jen o peníze
Jednoho odpoledne jsem zkusil zavolat Veronice. Dvakrát mi hovor odmítla. Potřetí to zvedla, ale než jsem se stačil nadechnout, spustila: „Tati, můžeš rychle? Za chvíli mi začíná přednáška z anatomie.“
Pocítil jsem knedlík v krku. Vždycky má za chvíli něco důležitějšího. „Veroniko, můžeš se na okamžik přestat soustředit na školu a jen mě vyslechnout? Chci si s tebou promluvit. Skutečně promluvit,“ požádal jsem ji.
Na druhé straně bylo ticho, které přerušilo hlasité, teatrální povzdechnutí. „Fajn, ale opravdu jen na moment. Hele, víš, potřebovala bych nový notebook – ten můj už je zastaralý. Poslal bys mi na něj peníze? To je teď nejdůležitější.“
Neodpověděl jsem hned. Čekal jsem, jestli se třeba nezeptá, jak se mám. Jestli ji zajímá, proč jí volám. Nic takového nepřišlo. „Veroniko... napadlo tě někdy, jak se cítím já? Jak to všechno nesu na svých bedrech?“
Podrážděně se zasmála. „Tati, ty přece všechno zvládáš. Od toho jsi tady, ne? Abys nám zajistil budoucnost. Tak to přece vždycky bylo. Ty jsi ten silný.“ Pak rychle dodala: „Hele, musím běžet, ozvi se později, čau.“
Zůstal jsem sedět sám v domě, který jsem pro ně vybudoval. Naplnil jsem ho vším, o čem kdy mluvili. Jenže oni v něm už dávno nebydleli. Jen si sem chodili pro to, co zrovna potřebovali.
Chci normální rodinu
To rozhodnutí ve mně klíčilo dlouho. Rozhovor s Veronikou byl jen poslední kapkou. Když mi Klára volala, kdy převedu peníze na nové auto, řekl jsem klidně: „Žádné auto nebude. Nekoupím ho. Už nehodlám financovat vaše rozmary.“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její smích – prázdný a výsměšný. „Adame, ty seš snad zbláznil. Co se s tebou stalo?“
„Nic. Jen jsem přestal hrát tu hru, která nedává smysl,“ odpověděl jsem. Uvědomil jsem si, že jsem pro ně nikdy nebyl táta a manžel. Byl jsem poskytovatel, služba na zavolání.
Ten večer jsem Kláře zavolal znovu. Překvapivě to zvedla. „Co je?“ vyštěkla.
„Chci mluvit. O nás. O tom, co z nás zbylo...“
Hlasitě si povzdechla. „Tak mluv, ale pospěš si, nemám na to čas.“
„Už nechci být jen chodící bankomat. Chci, abychom to zkusili napravit. Aby naše vztahy nebyly jen o penězích. Chci, abychom byli zase rodina...“
„Na to jsi měl myslet dřív, než sis vybudoval ten svůj svět práce a peněz. Teď... teď je to jedno.“
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v pozadí jsem zaslechl Veroniku: „Tati, my teď fakt nemáme náladu na tyhle tvoje řeči.“
Klára zavěsila bez rozloučení. Seděl jsem v tichém, prázdném domě, který měl být plný života. Možná už dávno odešli, jen si zapomněli sbalit kufry. Teď už vím, kým pro ně jsem – a kým jsem se nikdy nestal.
Související články
