Lidé zvenčí říkají, že mám uspořádaný život. Byt v dobrém standardu, jednou ročně dovolená, dvě dcery – zdravé, nadané, nedělají žádné problémy. Manželka Eva, na pohled příkladná: puntičkářka, systematická, zodpovědná. S Evou se bavíme jen o účtech, o tom, že je třeba zaplatit školku, pojištění auta, novou matraci do pokoje pro holky. Když se snažím navázat rozhovor o něčem jiném – o tom, co mě trápí, že mám špatný týden, že jsem unavený – narážím na zeď. Dívá se přitom na displej telefonu, probírá se papíry. Sice řekne „aha“, ale neposlouchá.
Čekal jsem na manželky kamarádky až přijdou na kávu
Uvědomil jsem si, že začínám čekat na dny, kdy se v našem obýváku objeví Klára a Monika – Eviny kamarádky. Oběma je přes čtyřicet, ale jsou upravené, voňavé, jako by právě vyšly z katalogu parfumérie. Klára v sobě měla něco šibalského – ve způsobu, jakým protahovala slabiky, jak si sedala bokem, ne úplně cudně. Monika byla naopak umírněnější, ale když se dívala – dělala to déle, než se slušelo.
Vždycky přišly na kávu a já jsem „náhodou“ zrovna zašel do kuchyně. Začaly se smát, vyměňovaly si spiklenecké pohledy. A tehdy jsem se začal cítit… přítomný. Jako by si mě konečně někdo všiml. Jako by moje slova, vtipy, pohledy něco znamenaly.
Měl jsem je rád
Po jedné takové návštěvě Klára prohodila napůl v žertu, zatímco si upravovala vlasy:
„Nechceš někam svézt, Tomáši? Stejně jedu přes centrum.“
„Jasně,“ odpověděl jsem a snažil se znít nonšalantně, ale srdce mi bušilo jako o život.
Nasedl jsem do jejího auta. Bylo malé, vonělo vanilkou a pižmem. Klára měla nasazené sluneční brýle, i když nesvítilo slunce.
„Zajímalo by mě, jestli Eva ví, jaký jsi šibal,“ řekla najednou a pohlédla na mě.
„Hmm?“
„No víš… Hezký, vtipný, výřečný. Je s podivem, že jsi z tohohle domu plného povinností a faktur ještě neutekl,“ prohodila s úsměvem, ale její tón byl podivně hořký.
Nervózně jsem se zasmál.
„Přeháníš. Já už jsem takový usedlý manžel a otec.“
„Právě… škoda,“ zamumlala. „Protože víš… někdy mám pocit, že Eva nevidí, jaký má poklad. Kdybych já měla takového manžela…“
Podívala se na mě přes brýle. Příliš krátce, abych z toho mohl něco vyčíst, ale dostatečně dlouho, abych ucítil to zvláštní chvění v břiše.
Byl to okamžik
S Klárou se všechno seběhlo rychle. Náhodné setkání v posilovně, společná káva, potom výlet do města – jakože nevinný, jakože s přimhouřením oka. A potom už… však víte. Bylo to vášnivé, rychlé, divoké – jako bychom se oba báli, že to někdo přeruší. Když bylo po všem, Klára se mi podívala přímo do očí a řekla:
„Nemusí to nic znamenat, jestli nechceš.“
Přikývl jsem, jako bych rozuměl. Ale pravda byla taková, že jsem neměl tušení, co cítím.
S Monikou to bylo jiné. Začalo to zprávami – krátkými, vtipnými. Pak dlouhé večerní rozhovory, fotky: ona se sklenkou vína, já s knihou, zdánlivě nic. A přesto každá její zpráva působila jako injekce – probouzela mě k životu. Psali jsme si o všem: o samotě, o tom, že jsme ve svých domovech jako duchové. Začalo mě to pohlcovat čím dál víc.
Skrýval jsem to
Jednoho dne jsem se nevrátil na noc. Evě jsem řekl, že mám služební cestu. U Moniky to vonělo levandulí. Měli jsme pro sebe celý večer, nebylo kam spěchat. Smáli jsme se, tulila se ke mně, až v jednu chvíli řekla:
„Víš, Tomáši… s tebou se zase cítím jako žena.“
Chvíli jsem mlčel a pak tiše odpověděl:
„A já… s tebou se zase cítím sám sebou.“
Domů jsem se vracel včas čím dál méně. Voněl jsem jiným šamponem, ale Eva se neptala, nepátrala. Začal jsem jí pohrdat za to, že si ničeho nevšimla, nebo že si všimnout nechtěla.
Schůzky s Monikou se staly rutinou. Měly svůj pevný rytmus, místa, domluvené časy. Věděli jsme, kdy si můžeme dovolit víc a kdy stačí jen dotek ruky pod stolem v kavárně. Ona se neptala, já nemluvil. Čím méně slov, tím menší riziko.
Pokračoval jsem v té hře
S Klárou to byla hra. Rychlá, vášnivá, s okamžiky smíchu. Zato Monika mi do duše vlévala teplo, které mi tolik chybělo. Když mě líbala na přivítanou, nebyla v tom touha – bylo v tom pochopení. Když říkala, že se jí stýská, věřil jsem jí. Někdy jsem se vracel pozdě. Eva už byla v posteli, ve své staré noční košili s Myšákem Mickeym, kterou nosila léta. Zachumlaná až po uši, s telefonem v ruce, bez zájmu něco sledovala.
„Kde jsi byl?“ zeptala se čas od času.
„Schůzka s klientem. Protáhlo se to.“
„Zase?“
„To se stává.“
„Dobře.“
To bylo všechno. Nic víc. Ani neodtrhla pohled od obrazovky. Bylo to jako žít ve dvou světech. V jednom – ticho, rutina, lhostejnost. Ve druhém – smích, teplo, vášeň. S Monikou jsem cítil, že ještě můžu být někým, že na mě někdo čeká, že existuji. Zatímco s Evou jsem byl jen členem domácnosti. Zbytečným doplňkem k lednici a účtům.
Občas jsem měl výčitky svědomí. Ale zmizely, jakmile jsem uviděl oznámení od Moniky: „Stýská se mi.“ Neplánoval jsem s ní budoucnost a ona to nečekala. Bylo to jako společný útěk – dočasný, ale návykový. A já se z něj nechtěl vrátit.
Bylo mi dobře
Eva vařila večeře, ptala se na třídní schůzky, připomínala lékařské prohlídky a nevšímala si, že já už u toho vlastně nejsem. Jakmile jsem překročil práh domu, znovu se ze mě stal manžel od účtů a otec od vození na angličtinu. Jen tolik.
Doma to vonělo vařenými těstovinami. Na stole ležel nákupní seznam a dva neotevřené dopisy z banky. Eva seděla v obýváku, zabalená do deky, s hrnkem čaje. Když jsem vešel, podívala se mým směrem.
„Jedl jsi něco?“ zeptala se lhostejně.
„Jo, v práci.“
„Dobře. Zítra musíš vyzvednout Máju z rytmiky. Nezapomeň.“
Přikývl jsem. Nic víc. Žádné otázky, žádný pohled, žádné „kde jsi byl?“. Šel jsem do holčičího pokoje, přikryl jsem Zuzku dekou, napravil jsem Máje polštář. Jejich dech byl klidný. Ani jsem nevěděl, jestli je dobře, že tu ještě jsem. Možná jsem byl jen kulisa.
Lehl jsem si vedle Evy. Neotočila se. Já taky ne. Tehdy jsem pochopil, že nejhorší nebylo to, že jsem ji podvedl. Nejhorší bylo, že v nás už nic nezbylo.
Tomáš, 44 let
