Eva před rokem přišla o manžela a zůstala sama v domě, který má jednou připadnout jejímu synovi. Vždy si představovala, jak se tu Marek usadí se svou rodinou a dům ožije dětským smíchem. Její představy se ale rozplynuly.
S mým Pavlem jsme se znali už od mládí. Byli jsme si první velkou láskou a i když náš společný život nebyl vždy procházka růžovou zahradou a prošli jsme si hádkami i jednou velkou krizí, zůstali jsme spolu. Byla to občas bolavá cesta, ale zvládli jsme to.
Náš dům jsme s Pavlem stavěli svépomocí. Byla to neuvěřitelná dřina, která trvala téměř osm let. Bydleli jsme tehdy u mých rodičů a každou volnou chvíli jsme trávili na stavbě. Bylo nám sotva třicet, když jsme se konečně mohli nastěhovat. Náš syn Marek měl tehdy pět let a do školy už šel z nového domova.
Ta léta dřiny si vybrala svou daň a manželství procházelo krizí. Pavel si našel milenku v práci. Když jsem na to přišla, svět se mi zhroutil. Donutila jsem ho, aby to okamžitě skončil. Bylo to jedno z nejtěžších období mého života. Cítila jsem se zrazená, ale nechtěla jsem zahodit vše, co jsme vybudovali. Pavel svého činu upřímně litoval a nakonec nám tato bolestná zkušenost paradoxně pomohla vztah znovu oživit.
Odchod manžela
Před rokem ale přišel šok. Pavel šel přes zahradu, náhle se skácel k zemi. Než jsem stihla cokoliv udělat, byl konec. Infarkt. Zůstala jsem sama. Jsem vyčerpaná a osamělá, i když mě syn s rodinou navštěvuje, jak jen může. Ztratila jsem svého životního partnera a bez něj je tu prázdno. Vždy jsem žila v přesvědčení, že náš dům bude dál sloužit naší rodině, že se sem Marek jednou vrátí.
Dům nechtěl
To byl ale omyl. Když jsem se Marka nedávno zeptala na jeho plány s domem, jeho odpověď mě zdrtila. „Mami, prosím tě, neber to špatně, ale my se sem stěhovat nebudeme. Máme byt ve městě, který nám vyhovuje. Starost o dům a zahradu je pro nás přítěž. Až tady jednou nebudeš, dům prodáme. Ty peníze nám pomohou žít si lépe,“ řekl mi bez obalu.
„A co vaše dcera, tvoje vnučka? Nemohl by dům počkat na ni? Za pár let bude dospělá a bude se jí hodit,“ zkusila jsem navrhnout. Ale Marek to zamítl s tím, že nebudou platit údržbu domu, který nevyužívají. Od toho rozhovoru jen chodím po domě a je mi do pláče. V každém koutě vidím roky naší práce, všechnu tu oběť, kterou jsme s Pavlem přinesli, aby po nás něco zůstalo pro další generace.
Náš dům, náš životní sen, se tak nestane rodinným sídlem předávaným z pokolení na pokolení. Pro mého syna je to jen majetek, který lze zpeněžit. Ceny nemovitostí jsou vysoké, takže získá spoustu peněz. Bolí mě představa, že naše celoživotní úsilí promění za dovolené a drahé večeře. Doufám jen, že alespoň část peněz ušetří pro své děti, aby jim usnadnili vstup do dospělosti.
Související články
