Přežila jsem tragickou nehodu, při níž zemřela kamarádka. Můj život od té doby ovládá strach a bolest

Nikdy by mě nenapadlo, že samotné přežití může být takovou zátěží. Od toho dne je ale všechno jinak. Jely jsme s Martinou do kanceláře, seděla jsem na místě spolujezdce. Pamatuji si hudbu z rádia a náš smích. Pak už je jen prázdno. Tma, ticho a pronikavé blikání majáků.

Ze zdemolovaného vozu mě museli vystříhat hasiči. Všichni opakovali, jaké jsem měla obrovské štěstí. Dlouho mi ale tajili, že Martina takové štěstí neměla. Když jsem se dozvěděla pravdu, můj svět se zhroutil. Nejdřív jsem se bála sednout do auta. Potom i do autobusu. Každý dopravní prostředek pro mě představoval smrtelnou hrozbu.

Všeho se bojím

Po propuštění z nemocnice jsem zůstala doma a plánovala, že se za pár týdnů vrátím do práce. Bylo to nemožné. Každé nastartování motoru pod okny mi vyvolalo záchvat paniky. Byla jsem přesvědčená, že se to stane znovu a tentokrát už nevyváznu. Dnes přecházím silnici výhradně na zelenou, i když je ulice úplně prázdná.

Nedávno mě přítel přemluvil ke zkušební jízdě. Jen kousek za město. Celou cestu jsem křečovitě svírala madlo nad dveřmi a sotva dýchala. Po několika minutách jsem ho donutila zastavit. U silnice jsem se pozvracela. Ten pocit bezmoci už nikdy nechci zažít.

Mohlo by Vás zajímat:

Sen o Kanárských ostrovech se změnil v noční můru! Vracela jsem se s jeho rakví

Proč jsem neodešla taky

Přestala jsem chodit na večírky a jezdit na výlety. Vyhýbám se davům a místům, kde nemám pocit kontroly. Jakmile v televizi slyším o dopravní nehodě, okamžitě ji vypínám. Moje pracovní neschopnost brzy skončí a já netuším, co budu dělat. „Musíte se vrátit do života, Anno. Ta izolace vám škodí,“ nabádá mě lékařka, ale já prostě nemám sílu.

Často přemýšlím o lidech, kteří po podobné tragédii mluví o druhé šanci a o tom, jak si teď života váží víc. U mě je to naopak. Každý den prožívám s pocitem, že je můj poslední. Každý klakson, každý prudší pohyb, každé oranžové světlo na semaforu je pro mě předzvěstí další katastrofy. Necítím vděk za to, že žiju. Jen se neustále ptám, proč jsem to přežila právě já a kdy si pro mě smrt přijde znovu.