Po svatbě jsme se přestěhovali do Tomášova domu, jeho rodinné, poněkud zchátralé vily na předměstí. Zpočátku jsem byla nadšená – začínali jsme společný život daleko od města, mezi stromy a v tichu. Dům měl potenciál. O víkendech jsme malovali stěny, kupovali nábytek, plánovali budoucnost. Jen jedna věc mi nedávala spát – zamčený pokoj v podkroví. Tomáš tvrdil, že je to jen kumbál. Vyhýbal se tomu tématu, změnil řeč, když jsem se k tomu snažila vrátit. Postupem času ve mně začal klíčit neklid. Co přede mnou můj manžel skrýval?
Klíč jsem našla náhodou
Hledala jsem lepicí pásku v zásuvce Tomášova stolu, když jsem rukou zavadila o malý, černý klíč s ošoupanou hlavičkou. Zatrnula jsem. Srdce se mi rozbušilo. Ten tvar jsem znala – na první pohled pasoval ke dveřím v podkroví.
Čekala jsem do večera. Když Tomáš odešel pro nějaké díly do auta, vyběhla jsem nahoru. Zámek povolil s tichým cvaknutím. Otevřela jsem dveře a ucítila zatuchlinu, jako by tam vzduch stál bez hnutí celá léta.
Uvnitř panoval dokonalý pořádek. Postel byla ustlaná, na toaletním stolku stály flakonky parfémů, sešit se záložkou a hrnek se zaschlou kávou. Na křesle ležel dámský svetr. Přešla jsem k poličce – známé tituly knih a na obálkách nálepky se srdíčky. Na zdi – rámeček s fotkou mladé ženy v klobouku. Usmívala se na Tomáše. On ji objímal jako někoho, koho nechce nikdy pustit.
Sešla jsem dolů jako v transu.
„Tomáši!“ – zavolala jsem, když jsem uslyšela jeho kroky. „Kdo byla ta žena? Proč jsi mi nic neřekl?“
„Už tam nikdy nechoď“ – řekl chladně, aniž by se mi podíval do očí. „To není tvoje věc.“
„Jak to, že ne? Bydlím tu! Jsem tvoje žena!“
„Julie, prosím. Už se na to víc neptej.“
„To nebyly opuštěné věci,“ pomyslela jsem si a sedla si na schody. „Někdo je miloval. Někdo tu žil. A Tomáš… proč se o ní nikdy ani nezmínil?“.
Sousedka se prořekla
Už jsem nemohla dál předstírat, že se nic neděje. Když Tomáš ráno odešel do práce, rychle jsem se oblékla a šla za paní Růženou – starší sousedkou, se kterou jsem si od začátku padla do oka. Věděla jsem, že ten dům zná léta. I Tomáše. A – jak jsem tušila – i jeho minulost.
„Paní Růženo, kdo tu bydlel před námi?“ – zeptala jsem se, když mi podala čaj.
Zaváhala, podívala se z okna a pak na mě„ – jako by se měla rozhodnout, zda říct pravdu.
„Tomáš. On… měl předtím jinou ženu“ – řekla nakonec tiše. „Byla hezká. Taková… klidná. Ale najednou zmizela. Tolik ti můžu říct.“
„Jak to “zmizela„?“ – snažila jsem se doptat.
„To není moje věc. Jen jsem slyšela, že z toho byla nějaká aféra. Ale nikdo nic nevěděl jistě. Žofie… tak se jmenovala. Žofie.“
To jméno mě zasáhlo jako rána. Vrátila jsem se domů roztřesená, s tisícem otázek, na které jsem neměla odpovědi.
Večer, když se Tomáš vrátil, jsem to nevydržela.
„Kdo byla Žofie? Proč jsi mi neřekl, že jsi byl ženatý?“
Ztuhl ve dveřích s taškou v ruce. Oči měl prázdné, studené.
„Nerýpej se v tom, co je mrtvé. “To není tvůj život„ – řekl drsně jako cizí člověk.
Stála jsem v předsíni a sotva popadala dech. To nebylo normální. Něco přede mnou skrýval. A začala jsem se bát, že je to něco mnohem vážnějšího, než jsem si myslela.
Měla jsem tisíce otázek
Tu noc jsem nemohla spát. Ležela jsem nehybně a naslouchala každému šramotu. Kolem druhé jsem uslyšela tlumený hlas. Vycházel z Tomášovy pracovny. Sklouzla jsem z postele a přiblížila se ke dveřím, bosé nohy tiše klouzaly po podlaze.
„Nevím, jestli to ještě dlouho vydržím. Ona začíná něco tušit“ – říkal do telefonu, jeho hlas byl napjatý, téměř šeptal.
Srdce mi bušilo. Opřela jsem se zády o zeď. Komu to říkal? Kdo věděl o Žofii?
„Ano, vím… Ale nemůžu jí to říct. Ne teď. Ne, neexistují žádné důkazy…“ – dodal po chvíli.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vtrhla jsem dovnitř.
„Jak dlouho mám něco tušit? Možná bys mi konečně mohl říct, kdo doopravdy jsi! Kdo je ona? Co se stalo s tvojí bývalou ženou?“
Tomáš odskočil od stolu jako opařený. Schoval telefon do kapsy, jako by to mohlo něco změnit.
„Julie, netlač na mě…“ – začal, ale nenechala jsem ho dokončit.
„Celou tu dobu žiju v nějaké lži! Kdo byla Žofie? Co se s ní stalo? Proč je v tom pokoji všechno jako zamrzlé? Jako by se měla vrátit!“
„Protože se možná vrátí“ – vyhrkl, jako by náhodou.
Zmlkla jsem. Dívala jsem se na něj a snažila se z jeho tváře vyčíst jakoukoliv emoci. Nebylo tam nic „jen únava“.
„Zasloužím si znát pravdu“ – řekla jsem tiše. „Jinak se takhle žít nedá.“
Tomáš si povzdechl a odvrátil pohled.
„Zítra ti všechno řeknu“ – zašeptal nakonec. „Ale varuju tě… možná to nebudeš chtít vědět.“
Bylo to horší, než jsem si myslela
Druhý den se mnou nepromluvil ani slovo. Ráno odešel jako obvykle, nechal na stole hrnek od kávy, jako by bylo všechno normální. Ale když se večer vrátil, posadil se naproti mně v obýváku a dlouho mlčel. Nakonec promluvil s tváří ztuhlou jako maska.
„Byli jsme šťastní… do jisté doby“ – začal. „Žofie byla tichá, milá. Ale pak se začaly dít divné věci.“ Uzavírala se do sebe. Říkala, že ji někdo sleduje. Že někdo v noci chodí po zahradě. Smál jsem se tomu. Myslel jsem, že přehání.
Mlčky jsem na něj zírala.
„A pak…“ – zaváhal, „odešla a už se nevrátila. Myslel jsem, že utekla. Ale takhle se přece všechno neopouští. Nevzala si doklady, oblečení. Nahlásil jsem zmizení, vyšetřovalo se to. Hledali ji, ale nikdy nenašli tělo. Ani stopu. Nakonec její rodina požádala o její prohlášení za mrtvou.“
„A ty jsi prostě žil dál?“ – zeptala jsem se.
„A co jsem měl dělat? Zbláznit se?“
„Ne. Ale měl jsi mi o ní říct. Zasloužila jsem si to. A zasloužím si vědět víc.“
„Co ti tyhle informace dají, Julie? Pocit, že se něco stalo, ale nevíš co? Chceš žít s někým, kdo možná je...?“
Zarazil se.
„Kdo možná je kdo?“ – zašeptala jsem.
Tomáš zavrtěl hlavou.
„Nevím, co se s ní stalo. Ale někdy mám pocit, že tu pořád je. Ten pokoj… Ten není pro ni. Je pro mě. Abych nezapomněl.“
„A co já? Mám žít ve stínu někoho, koho jsem neznala?“
Neodpověděl.
Nemohla jsem tam žít
Druhý den jsem se sbalila. Beze slova. Házela jsem věci do kufru automaticky, jako by mými pohyby řídil někdo jiný. Tomáš se mě nesnažil zastavit. Seděl v křesle v obýváku, se skloněnou hlavou a rukama spojenýma mezi koleny. Ani jednou se na mě nepodíval.
Zastavila jsem se ve dveřích.
„Mohl jsi mi říct pravdu“ – pronesla jsem tiše. „Nemám důkazy, Tomáši. Ale stačí mi, že nemám ani tvůj příběh. Nedá se žít s někým, kdo ti místo slov nechává prázdnotu.“
Vyšel za mnou na verandu. Viděla jsem, jak se jeho stín zastavil ve dveřích, ale neudělal ani krok dál. Byl jako ten dům – starý, ponořený do ticha, plný nedořečených věcí a mrtvých prostor.
Šla jsem k zastávce a táhla za sebou kufr po štěrku. Naposledy jsem se podívala na okna v podkroví. Zdálo se mi, že se záclona lehce pohnula, i když nevanul vítr. Možná to byl jen klam. Možná ne.
Nechtěla jsem znát celou pravdu. Stačilo mi, že jsem ji od něj nikdy neslyšela. Že se ji ani nepokusil vyslovit. Že raději seděl mezi duchy, než aby vybudoval něco živého, skutečného. A já... já jsem nechtěla být dalším stínem v tomhle domě.
Nemusela jsem vědět všechno. Stačilo, že jsem cítila – ten pokoj byl cítit něčím strachem.
Julie, 30 let
Související články
