Náš dům stojí na samém konci vesnice. Jen pár kroků za plotem se rozprostírají pole a úzká pěšina mizí v lese, který vždy voní pryskyřicí a vlhkou hlínou. V létě je tu slyšet zpěv ptáků, v zimě krajinu přikryje sníh jako tichá duchna. Tady jsem vyrostla, udělala první krůčky a pochopila, že ticho má svůj vlastní zvuk – vzdálené hučení traktoru, štěkot sousedovic psa nebo tlumené hlasy od kuchyňského stolu. Maminka vždy tvrdila, že náš dům má duši, a já jí věřím.
Můj bratr
Jako děti jsme s Tomášem proháněli po loukách, z lesa jsme nosili plné košíky hub a celým domem voněly čerstvé buchty od babičky. Pamatuji si, jak jsme na ještě teplé buchty mazali vrstvu másla, které se okamžitě rozpouštělo. Tomáš jich vždycky snědl nejmíň pět. Smáli jsme se, že mu roste bříško jako našemu kocourovi, který se líně povaloval na zápraží.
Tomáš už deset let žije v Americe. Zpočátku tvrdil, že je to jen na chvíli – vydělá si peníze a pozná svět. Jenže z té „chvíle“ se staly roky. Domů jezdil stále méně a i naše telefonáty byly kratší a formálnější. Proto jsem na jeho návštěvu čekala s takovou nadějí. Představovala jsem si, jak budeme sedět v kuchyni u čaje – já, Tomáš a máma – a povídat si o všem, co se stalo. V mysli jsem stále viděla toho kluka, který se nemohl dočkat maminčiny bublaniny s třešněmi z naší zahrady. S mámou jsme se na jeho příjezd chystaly jako na Vánoce.
Příjezd domů
Den předtím, než měl dorazit, mi Tomáš zavolal. „Víš, že jsem si zvykl na úplně jiný styl jídla, taková ta globální kuchyně, ale... zkusím to vaše vaření,“ pronesl tónem, který měl znít povzbudivě. Zasmála jsem se, ale stejně mě to píchlo u srdce. Globální kuchyně? A maminčina bublanina je snad z jiné planety?
Když jsem konečně uslyšela skřípění branky, srdce mi poskočilo. Vyšla jsem na zápraží a Tomáš už stál u dveří. Usmál se, ale v jeho pohledu bylo něco odtažitého, co jsem dřív nepoznala. Sotva vstoupil, rozhlédl se po předsíni a jeho první slova byla poznámka o tom, že v Americe mají vstupní haly prostornější a světlejší. A hned pokračoval srovnáváním. Silnice, domy, obchody – všechno tady bylo podle něj horší, zanedbanější a méně moderní.
Změna chutí
Posadili jsme se ke stolu, na kterém voněla maminčina bublanina. Nabídla jsem bratrovi. Po prvním soustu se zašklebil, jako by kousl do něčeho kyselého. „Je to strašně sladké,“ utrousil s takovým pohrdáním, že jsem ztratila řeč. Šokovaně jsem na něj hleděla. Vždyť dřív by snědl půl plechu na posezení.
„V New Yorku by tohle nikdo nejedl. Tam jsou dezerty na úplně jiné úrovni,“ dodal a odsunul talířek.
„Jiné úrovni? To je domácí buchta, Tomáši. Tvoje nejoblíbenější. Máma ji pekla speciálně pro tebe,“ řekla jsem a cítila, jak ve mně narůstá vztek.
„Ne... možná kdysi, ale teď je to na mě moc... venkovské,“ pokrčil rameny.
Měla jsem stažené hrdlo. To, co nás kdysi spojovalo a dělalo nám radost, se pro něj stalo důvodem k povýšenosti. Vzpomínky na dětství, na smích u stolu – najednou ztratily své barvy. Máma mlčela, ale viděla jsem, jak se jí lehce chvěje ruka s vidličkou. Nastalo tíživé ticho a mně došlo, že bratr nechal slušné vychování někde za oceánem.
Další den pokračoval...
Ráno máma připravovala míchaná vajíčka a já krájela čerstvý chleba. Tomáš přišel do kuchyně s telefonem u ucha a okamžitě pronesl: „Jak tady můžeš žít celý život? Je to takové... omezující.“
Podívala jsem se na něj nevěřícně. „Co to říkáš? Tady ses narodil, tady jsi poprvé jedl chleba s máslem, tady jsi byl šťastný,“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem zamýšlela.
„To bylo dávno. Teď vím, že existuje lepší život,“ zamumlal a nalil si kávu. V jeho hlase nebyla ani stopa po nostalgii, jen chladná lhostejnost. Pohled na rodný dům, na pole za oknem, na les – všechno, co pro mě mělo hluboký smysl, se pro něj stalo symbolem zaostalosti. Snídani jsme dojedli mlčky a já si stále silněji uvědomovala, že bratr vnímá naši vesnici jako místo, odkud je třeba utéct a nikdy se nevracet.
Mrzelo a vadilo mi jeho chování
Poslední den jsem se Tomášovi záměrně vyhýbala. Pracovala jsem na zahradě, zalévala květiny, pak jsem pomáhala mámě s obědem. U jídla jsem se dívala do talíře a nepromluvila jsem. Cítila jsem, že jakékoli slovo by vedlo jen k hádce.
Když si sbalil kufr a vyšel ven, zůstala jsem v domě. Za chvíli mi zazvonil telefon. „Myslel jsem, že mě půjdeš doprovodit,“ ozval se jeho hlas.
„A proč? Stejně se ti bude stýskat jen po tvém newyorském brunchi,“ odpověděla jsem ledově.
„Nepřeháněj, tohle je pořád můj domov,“ pokusil se situaci zachránit.
„Ne, Tomáši. Tohle byl tvůj domov, ale ty ses rozhodl ho opustit,“ řekla jsem a hovor ukončila. Seděla jsem u stolu a dívala se na poslední kousek bublaniny, které se ani nedotkl. Máma uklízela nádobí pomalu, jako by každý její pohyb byl nesmírně těžký.
Hlavou se mi honily vzpomínky – Tomáš s rozčepýřenými vlasy, jak sedí na schodech a hltá ještě teplou buchtu. Tehdy jsem cítila, že patříme k sobě, do jednoho světa. Teď jsem měla pocit, že se ten svět rozpadl na kusy. Nechápala jsem, kdy přesně se to stalo. Možná už tehdy, když začal mluvit o odjezdu, nebo během prvních měsíců v Americe, kdy jeho telefonáty řídly. Tam ochutnal jiný život a ten náš – s poli a lesem – se pro něj stal něčím, co je třeba odložit jako staré šaty.
Bylo mi líto nejen našich společných vzpomínek, ale i toho, že on sám o ně zřejmě už nestojí. Došlo mi, že vzdálenost mezi námi se neměří v kilometrech, ale v tom, jak naprosto odlišně dnes vidíme svět.
Související články
