Mému synovi, Kryštofovi, učení nikdy moc nešlo. Často nechodil na hodiny, známky nosil různé a od počítače bylo obvykle velmi těžké ho odlepit. Chvíli jsem se utěšovala, že aspoň všude nelítá se smartphonem jako většina jeho kamarádů. Mému manželovi, Markovi, to ale nestačilo.
Nikdy nebyl šprt
„Pořád jen marní čas,“ bručel při každém společném jídle, na které se mi podařilo Kryštofa dostat. „Na nic nebere ohledy. Na nic!“
„Můžeš o mně nemluvit, jako bych tu nebyl?“ obvykle to náš syn nevydržel.
„Problém je, že ty tu pořád nejsi.“ Markův zvýšený hlas na kluka nedělal žádný dojem. „Na nic se nesoustředíš a lítáš v oblacích. Nebo hraješ ty svoje hry.“
„To nejsou hry,“ v synově hlase znělo svaté rozhořčení. „To jsou...“
„To mě nezajímá!“ vrčel můj manžel. „Máš se začít učit! Připravovat se na maturitu!“
Kryštofa se obvykle zastávala moje máma.
„Přece nemůže věčně sedět s nosem v knížkách,“ přesvědčovala ho. „Kluk se musí trochu vybláznit. To je ten věk. Kdy jindy na to bude mít čas, když ne teď?“
Přestože jsme se všichni o jeho maturitu třásli a v její úspěšné složení pochybovali i jeho vrstevníci, nějak ji udělal. Sice se nám z něj nepodařilo vytáhnout, jak přesně dopadl, ale po několika dnech jsem přestala naléhat.
„Určitě prolezl jen tak tak,“ konstatoval neochotně Marek. „A na vysokou si nejspíš ani neplánuje podat přihlášku.“
Nějak to tam zvládal
Navzdory jeho názoru se Kryštof na vysokou dostat chtěl. Vybral si jednu školu v našem městě a podal všechny potřebné dokumenty. To se samozřejmě také setkalo s nepochopením mého manžela, který tvrdil, že hlásit se na jednu jedinou školu zavání neúspěchem. V tomhle jsem s ním zrovna souhlasila, ale nic jsem neříkala, abych synovi nepodrážela křídla.
Nakonec se ukázalo, že se dostal. Nechápala jsem, jak se stalo, že ho vzali zrovna na techniku. Marek tvrdil, že musel u zkoušek podvádět a prostě měl štěstí. Trval však na tom, že se všechno ukáže časem. Já jsem se rozhodla jednoduše čekat, jak se věci vyvinou. Problém byl v tom, že po začátku akademického roku se Kryštof ani trochu nezměnil. Stále trávil spoustu času u počítače, jen s tím rozdílem, že teď také častěji chodil ven s kamarády.
V průměru každý druhý den musel nutně jít za Kubou nebo Arturem, svými dvěma nejlepšími kamarády. Marek si už dlouho myslel, že ti dva na něj mají špatný vliv. Já jsem se do toho nepletla, protože jsem věděla, jak je Kryštof v jejich společnosti šťastný, zatímco máma tvrdila, že jsou to moc milí kluci a můj manžel jako obvykle hledá na všem něco špatného.
Víkendy trávili vždycky mimo domov. Netušila jsem, kdy se Kryštof připravuje do školy a jestli se vůbec připravuje.
„Vyhodí ho po prvním semestru a bude konec,“ okomentoval situaci Marek. „A konečně půjde do práce, protože já ho dál živit nebudu!“
„No zrovna tak ho živí i Kamila,“ vložila se do toho okamžitě máma. „Už ze sebe nedělej takového chudáčka!“
Marek už ho odepsal
Neměla jsem ráda, když se hádali, ale ještě víc jsem nesnášela stát mezi nimi. Právě proto jsem se snažila udržovat se synem co nejlepší kontakt, místo abych ho neustále soudila.
„Nic se neděje, mami,“ vysvětloval mi donekonečna. „A vůbec nepaříme. Prostě si zařizujeme svoje věci.“
Až jsem se bála, co to je za věci, ale... vždyť byl dospělý, což mi máma neustále připomínala. Nějakým zázrakem však postupoval z ročníku do ročníku, až se dostal do posledního roku bakalářského studia. Tehdy o jednom víkendu zmizel a nevrátil se na noc. Volala jsem mu bez přestání, ale i když měl telefon zapnutý, nezvedal ho. Stejně jako telefony jeho kamarádů.
„Nic z něj nebude,“ opakoval Marek, stále podrážděný. Podíval se na mě vyčítavě, jako by to byla jen a jen moje vina. Jako bych to já Kryštofa k takovému životu nabádala. „Uvidíš, že ničeho nedosáhne. Věčně jen ty počítače a kamarádíčci. Ten nedodělá ani prvák!“
Vyměnily jsme si s mámou pohledy. Nic rozumného mě nenapadalo. Protože v hloubi duše jsem cítila, že manžel má pravdu.
„A možná jenom něco zapíjeli,“ poznamenala nečekaně máma. „Ty hned vidíš všechno černě. A on chce prostě žít! Bavit se!“
„Není mu pět let!“ vybuchl Marek. „Co je to za způsoby, odejít z domu beze slova, nevrátit se na noc a nezvedat matce telefon?!“
Já jsem se naopak začínala bát, že se mu něco stalo. Protože tohle vůbec nebyl jeho styl. Jistě, stávalo se, že odcházel a vracel se pozdě, ale nikdy nemizel na celé noci! Kromě toho vždycky zvedal telefon, a pokud zrovna nemohl, zavolal zpátky do hodiny, maximálně do dvou.
Když se v neděli kolem poledne objevil, s úlevou jsem si oddechla. Viděla jsem, že má očividně kocovinu a sní jen o tom, aby si mohl lehnout. Naštěstí Marek někam odešel s kamarádem, takže ho v takovém stavu neviděl. Máma zase dělala, jako by se nic nestalo. Já jsem ale potřebovala vysvětlení. Jakékoliv.
Snažila jsem se s ním mluvit
„Kryštofe, můžeš mi prosím tě říct, co se s tebou děje?“ zeptala jsem se, když si chtěl zrovna lehnout u sebe na postel.
Povzdechl si a pak se na mě podíval s tím svým omluvným úsměvem.
„Promiň, že jsem nezavolal, mami,“ řekl. „Trochu se nám to vymklo, vůbec jsem nevěděl, kde mám mobil. Musela sis dělat starosti...“
„A jak!“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. „Kryštofe, takhle to přece nejde! Jak to ovlivní tvoje studium? A budoucnost!“
Usmál se, tentokrát se zvláštní jistotou.
„Mám všechno pod kontrolou,“ prohlásil klidně. „Věř mi. Bude to dobré.“
„Ale ta škola...“ začala jsem ještě, ale rychle mě přerušil.
„Pořád na ní jsem a nikam se nechystám,“ lehce mě objal. Stále jsem z něj cítila alkohol, což se mi ani trochu nelíbilo. „A teď promiň, ale fakt si musím jít lehnout, jestli mám být dneska a zítra při smyslech.“
Jeho řeči mě vůbec neuklidnily, ale rozhodla jsem se mu věřit. Vždyť mě tak hezky přesvědčoval a kromě toho mi nikdy nechtěl ublížit. Navíc jsem nechtěla, aby se cítil jako ztroskotanec. Stačilo, že v něm nevěřil Marek. Slíbila jsem si, že svého syna podpořím. I když jsem si vlastně nemyslela, že se něco změní. Ale on se rozhodl nás všechny překvapit.
Mohla jsem mu věřit už dřív
Kryštof nic nepokazil. Dokončil vysokou, jak opakovaně sliboval, a teď má dokonce práci. Jak se ukázalo, skutečně se scházel s Kubou a Arturem, ale vůbec nepařili, nýbrž plánovali byznys. Tímto způsobem se jim podařilo všechno naplánovat a založit si něco vlastního. Co vím, jeho kamarádi se zabývají poradenstvím, i když úplně nerozumím, co přesně dělají. On zase dělá technickou podporu. Proto tráví tolik času u toho svého počítače.
Marek se z toho šoku stále nemůže vzpamatovat. Zvlášť když se jejich byznys docela slibně rozjíždí. Mám pocit, že Kryštof si v životě poradí mnohem lépe než kdokoli z nás. Jen moje máma praská pýchou a pořád opakuje, že jako jediná v něj doopravdy věřila. No co, má trochu pravdu. Ačkoli syn tvrdí, že to vůbec nevadí, já mám stále výčitky svědomí, že jsem mu dřív nevěřila. Protože co je to koneckonců za matku, která nevěří ve vlastního syna? I když... v opačném případě bych nezažila takové překvapení.
Kamila, 46 let
