Byl parný den a slunce nedopřávalo oddechu. Vzduch ztěžkl a byl dusný, a i když jsme se snažili si toho nevšímat, únava pomalu vítězila nad naší euforií. Měli jsme za sebou už několik hodin túry a stezka, která se zpočátku zdála malebná, se teď stala skutečnou výzvou.
Ve skupině byla vedle mě Anička – nejtišší a nejuzavřenější člověk, jakého jsem znal. Znali jsme se léta, ale nikdy jsem ji nedokázal úplně rozluštit. Byla tajemná, ale právě proto jsem s ní vždycky chtěl mluvit. Zbytek party tvořili lidé, kteří se víc soustředili na své vlastní příběhy a zážitky než na ostatní. Přesto jsem doufal, že nás tenhle výlet sblíží.
Intuice mi napovídala, že něco není v pořádku
Stál jsem na stezce a pozoroval, jak se zbytek skupiny noří do hovoru a nevšímá si ani okolní přírody, ani stále zřetelnějších známek únavy. Anička, která obvykle chodila vzadu, se ke mně přiblížila. Tvář měla bledou a dech mělký. Bylo vidět, že něco není v pořádku.
„Lukáši, je mi nějak divně…“– řekla tiše, jako by nechtěla přitahovat pozornost ostatních.
„Možná bychom si měli odpočinout?“ – navrhl jsem a znepokojeně se na ni podíval.
Než Anička stačila odpovědět, do naší konverzace se vložil Marek, který předběhl skupinu. „Zase remcáš, Aničko?“ – zasmál se a zavrtěl hlavou. „Pojď, kousek odtud je horská chata, tam si odpočineme.“
„Ale Marku, Anička vážně nevypadá dobře…“ – snažil jsem se jí zastat, ale můj pokus byl ignorován.
„Nechte toho, nic mi není,“ – přerušila ho Anička a nuceně se usmála, i když její oči říkaly něco jiného.
Zbytek party na její slova nereagovaly a dál probíral plány na večer. Stál jsem tam, rozpolcený mezi pocitem zodpovědnosti vůči kamarádce a pochybnostmi, jestli mám zasáhnout. Hlasy v mé hlavě se střetávaly jako bouřkové mraky. Na jednu stranu mi intuice napovídala, že něco není v pořádku, na druhou stranu jsem nechtěl být za panikáře.
„Lukáši, vážně, je to jen chvilková slabost.“ – Anička mi položila ruku na rameno. „Zvládnu to.“
Její ujišťování mé pochybnosti jen prohloubilo. Díval jsem se, jak se připojuje k ostatním a mizí mezi stromy. Já jsem ale dál stál na místě a bojoval s narůstajícím pocitem neklidu. Je možné, že se všichni pletli? Měl bych zpochybňovat názory přátel? Tyto otázky se mi honily hlavou, když jsem se konečně vydal za skupinou s nadějí, že všechno dobře dopadne.
Slunce se pomalu začínalo schovávat za hory, když jsme dorazili na místo, kde jsme si plánovali udělat přestávku. Všichni se rozložili na trávě, vytahovali sendviče a lahve s vodou. Anička si sedla trochu stranou a tiše dýchala. Viděl jsem, jak si utírá pot z čela a její tvář byla čím dál víc popelavá.
Přišel jsem k ní, sedl si vedle a podal jí lahev s vodou. „Aničko, jak se cítíš? Vážně nevypadáš dobře.“
Podívala se na mě a pokusila se o úsměv, ale ten nedosáhl až k jejím očím. „To je jen únava, Lukáši. Trochu mě to sebralo, ale zvládnu to.“
„Možná bychom se přece jen měli vrátit?“ – navrhl jsem, i když jsem věděl, že to pro skupinu nebude snadné rozhodnutí.
„Ne, není třeba.“– Zavrtěla hlavou. „Nechci ostatním kazit zábavu.“
Slova, která vyslovila, pro mě byla jako tenký závoj, za nímž se skrývalo něco mnohem hlubšího. Srdce se mi sevřelo, když jsem se díval, jak se snaží chovat normálně, ačkoliv její tělo říkalo něco úplně jiného. Cítil jsem narůstající pocit zodpovědnosti a zároveň strach z unáhlených závěrů.
Najednou, jako by v odpověď na mé myšlenky, se Anička těžce sesunula na bok a chytila se za hrudník. „Aničko!“ – zavolal jsem a přikrčil se k ní. Její dech byl mělký a oči se jí rozšířily hrůzou.
Zbytek skupiny okamžitě přiběhl, jejich tváře náhle zvážněly. „Co se děje?“ – zeptala se vyděšeně Kačka a hledala odpověď v mých očích.
„Potřebuje pomoc,“ – odpověděl jsem a snažil se ovládnout třes v hlase. „Tohle už není remcání, něco je špatně!“
Marek se snažil říct něco o přehánění, ale slova mu zamrzla na rtech, když viděl Aniččin stav. V tu chvíli jsem věděl, že musím jednat. Pocit zodpovědnosti převážil nad pochybnostmi a já pocítil příval odhodlání.
Nikdo z nás na takovou situaci nebyl připravený
Okamžik, kdy Anička ztratila vědomí, se mi vryl do paměti jako rána přímo do srdce. Všechno se seběhlo rychle a já měl pocit, jako by se čas náhle zrychlil. Uhodila se hlavou o zem a její tělo ochablo, jako by někdo zhasnul.
Kolem mě vypukla panika. Marek klel pod vousy a bezradně si rval vlasy. Kačka se třesoucíma se rukama snažila v batohu najít telefon. Zbytek skupiny pobíhal kolem jako splašené ovce, bez konkrétního cíle nebo plánu.
„Co budeme dělat?!“ – zakřičel někdo zezadu a jeho hlas se prodral tím chaosem.
„Musíme zavolat pomoc!“ – odpověděl jsem a snažil se situaci uklidnit. Srdce mi bušilo jako o závod, ale snažil jsem se na sobě nedat znát strach.
Kačka konečně našla telefon a třesoucím se hlasem začala volat o pomoc. Díval jsem se na Aničku v bezvědomí a cítil, jak mě tíha zodpovědnosti drtí stále víc. Hlavou mi prolétlo tisíc myšlenek a všechny se sbíhaly k jediné – „proč jsem nezareagoval dřív?“
„Lukáši, co teď?“ – podíval se na mě Marek se zoufalstvím v očích.
„Musíme ji odsud dostat, nemůžeme čekat!“ – rozhodl jsem a sám sebe překvapil rázností vlastního hlasu.
Zorganizovali jsme se, ačkoliv nikdo z nás na takovou situaci nebyl připravený. Několik kluků mi pomohlo Aničku zvednout a holky nám klestily cestu křovím, abychom se co nejrychleji dostali na stezku vedoucí dolů.
Kolem nás se rozhostilo ticho, přerušované jen našimi zrychlenými dechy a šelestem listí. Cítil jsem, jak se stres mění v čistý adrenalin a má mysl začala pracovat na plné obrátky. Každý krok byl boj, jak fyzický, tak psychický.
Byla to zkouška našeho přátelství
Pochod horami s Aničkou v bezvědomí se ukázal být úkolem nad naše síly. Přesto jsme se nemohli vzdát. Celou dobu jsem přemýšlel, co jsem mohl udělat jinak. Myšlenky mi kroužily hlavou jako otravné mouchy, ale snažil jsem se soustředit na to nejdůležitější – „dostat se dolů.“
„Pozor na ty kořeny,“ – varovala Kačka a dívala se na stezku, jako by ji chtěla prozářit pohledem.
Každý krok s sebou nesl riziko a já cítil, jak mi nohy vypovídají službu. Při pohledu na Aničku a její bezvládné tělo mi ale síla vůle velela jít dál. Právě tehdy jsem pocítil něco, co bych nazval kolektivním probuzením. Najednou každý z nás pochopil, že od této chvíle jsme zodpovědní nejen sami za sebe, ale i jeden za druhého.
„Lukáši, zvládneme to,“ – řekl Marek, tentokrát bez jediné stopy posměchu v hlase. Jeho slova byla jako nečekaná podpora, kterou jsem v tu chvíli tolik potřeboval.
Začali jsme spolupracovat, dělit se o břemeno, jak fyzické, tak psychické. Pomalu, ale jistě jsme překonávali další úseky trasy. Občas někdo z nás zakopl, jindy se někdo snažil dodat odvahu ostatním. Ale nezastavili jsme se.
Když jsme konečně spatřili místo, kde jsme mohli Aničku předat záchranářům, pocítil jsem, jak mi z ramen spadla obrovská tíha. Napětí opadlo a já se poprvé po několika hodinách mohl volně nadechnout.
Naše túra po horách se změnila v něco víc než jen pokus dojít do cíle. Byla to zkouška našeho přátelství a pochopení, že zlehčování něčího utrpení může vést k tragickým následkům. Každý z nás si to uvědomoval, ale tváří v tvář skutečné hrozbě jsme konečně pochopili, jak důležité jsou naše vzájemné vztahy.
Musel jsem to ze sebe dostat
Když přijeli záchranáři, předali jsme jim Aničku s nadějí, že bude v dobrých rukou. Jejich profesionalita a klid způsobily, že jsem poprvé pocítil, že všechno bude v pořádku. Stáli jsme vedle sebe a dívali se, jak ji odnášejí do vrtulníku, který ji měl přepravit do nemocnice.
Během čekání na zprávy o jejím stavu mezi námi zavládlo trapné ticho. Cítil jsem, že musím něco říct, dostat ze sebe všechny ty emoce, které se ve mně stále bouřily. Zhluboka jsem se nadechl a pak se podíval na ostatní.
„Musím to ze sebe dostat,“ – začal jsem a jen těžko hledal slova. „Všichni jsme viděli, že se Anička necítí dobře. Nevím, proč jsme ji ignorovali. Možná proto, že si občas stěžovala, ale to není důvod nebrat ji vážně.“
Marek se na mě podíval s omluvným výrazem. „Máš pravdu, Lukáši.“ Zachovali jsme se jako banda sobců. Myslel jsem, že je to jen další její remcání… ale bylo to něco víc.
„Všichni jsme udělali chybu,“ – dodala Kačka. „Mohli jsme si toho všimnout dřív. Je mi líto, že jsme k tomu museli dojít tak dramatickým způsobem.“
Každý z nás se začal dělit o své pocity a obavy. Nebylo to snadné, ale konečně nám to umožnilo pochopit, jak nevyřčené emoce mohou ovlivnit naše vztahy. Pocit viny nás neopouštěl, ale snažil jsem se věřit, že jsme se naučili něco důležitého.
Když se záchranáři vrátili s informací, že Anička měla problémy se srdcem, ticho se rozhostilo znovu. Její stav byl stabilizovaný, ale nejistota ohledně budoucnosti stále visela ve vzduchu.
Lukáš, 35 let
Související články
