Dana žije s Petrem dvacet let. Jeho neustálé poznámky, mentorské rady a kontrola, spolu s neschopností ukázat jakýkoliv cit, ji naprosto vyčerpávají. Když slyší jeho další kritiku, má pocit, že by raději snesla ránu než ten nekonečný proud výčitek a poučování.
V naší domácnosti je vždy uklizeno, jídlo na stole, děti mají výborné známky a žádné kázeňské problémy, ale stejně je pořád něco špatně. Já i děti od rána do večera slyšíme, jak jsme neschopní, že něco kazíme, plýtváme nebo že nepřemýšlíme... Někdy si přeji, aby manžel práskl do stolu, aby v zlosti něčím hodil. Dříve jsme se alespoň hádali, většinou z mé iniciativy, ale už jsem to vzdala. Petr mě svými argumenty vždycky nakonec úplně odzbrojil.
Komentuje úplně vše
„Zase jsi nechala svítit v koupelně! Víš, kolik nás to už stálo?“ To je jeho typická ranní věta, hned jak se probudí. Ne „Dobré ráno“, ne „Jak ses vyspala?“... V koupelně jsem svítila kvůli dceři, která tam šla hned po mně... „Nemohl bys mi taky někdy říct něco hezkého?“ zeptala jsem se ho nedávno. Bylo to nesnesitelné. „Hezkého? Tak třeba… fajn, že jsi dneska nezapomněla na to mléko,“ odvětil bez jediného mrknutí. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo plakat.
Už si ani nepamatuji, kdy jsme si naposledy jen tak povídali. Ne o fakturách, ne o tom, co jsem zase udělala špatně. Prostě jen tak. Má nutkavou potřebu mě neustále opravovat, i když třeba jen vyprávím, jaký jsem měla den v práci.
Děti se mu vyhýbají
„Mami, opravdu s ním musím jet na víkend na chalupu brousit ten plot?“ zeptal se mě nedávno mladší syn Tomáš. Chtělo se mi brečet. „On mě pořád jen shazuje a poučuje. Všechno dělám blbě. A říká to nahlas, aby to slyšeli i sousedi. Je mi to hrozně trapné,“ vysvětloval. Syn je přitom šikovný a hodný, jsem si jistá, že se nechtěl vyhnout práci.
Dceru Katku Petr nedávno zkritizoval tak, že se rozplakala. Řekl jí, že má „příšerné vlasy“ a měla by zhubnout, načež jí dal dlouhou přednášku o správném splachování toalety. Katce je patnáct… Tehdy jsem se jí zastala, ale i mně bylo vysvětleno, že bych měla pár kilo shodit.
Petr přitom vždy mluví klidným, suchým a neutrálním tónem. Málokdy ukáže emoce, všechno sype z rukávu, jako by nám oznamoval obecně platné pravdy. Všichni jsme doma v neustálém napětí, děti se schovávají ve svých pokojích a já se snažím být co nejméně na očích.
Už to nezvládám
„Víš, co by bylo jednodušší?“ zeptala jsem se ho nedávno u večeře, když mi sáhodlouze vysvětloval, jak špatně jsem pokrájela cibuli do guláše. „Kdybys mi dal facku. Alespoň by to bylo rychlé a jednoznačné,“ vyhrkla jsem. Zasmál se. Myslel si, že žertuji. Jenže mně do smíchu vůbec není.
Vzpomněla jsem si na svou babičku, která vyprávěla, že jí její jinak hodný a klidný manžel třikrát za život dal na zadek jako malému dítěti – prostě ji přehnul přes koleno, protože už toho na něj bylo moc. „Aspoň věděla, že mu na ní záleží, že ji vnímá,“ říkala jsem si v duchu. Upřímně, kdybych mohla vyměnit ty jeho řeči za jednu facku, udělala bych to bez váhání.
