Přestože je mi už 36 let, každý rok se těším na prázdniny s obrovskou touhou, jako bych byla stále malá holčička. Co je na tom divného? Vždyť odpočinek člověk potřebuje jako sůl. Každý se potřebuje alespoň na chvilku odříznout od každodenních záležitostí a vyčistit si hlavu. Zvlášť když život letí kupředu a ani ho nenapadne zpomalit.
Plánování dovolené nedopadlo podle představ
Plánovali jsme dovolenou na Maledivách, ale v životě to tak bývá, že ne vždy jde všechno podle našich představ. Bohužel, letos jsme já a Kristián mohli na dlouhou a drahou dovolenou zapomenout. Podnikáme a slabá první polovina roku se na nás silně podepsala.
„Musíme probrat tu dovolenou,“ řekl Kristián. „Loni touhle dobou jsme měli dvojnásobný příjem.“
„Toho jsem si taky všimla,“ přiznala jsem.
„Kam tím mířím, vypadá to, že letos si budeme muset letní odpočinek odpustit.“
„Asi nám opravdu nic jiného nezbývá. Ale kroutím se jen při pomyšlení na léto strávené ve městě.“
„Možná to nebude tak zlé. Vždycky můžeme najít nějaký kompromis.“
„Co máš na mysli?“
„Co takhle místo dvou týdnů na Maledivách víkend na venkově? Jen si to představ, my dva v nějaké malé chatce uprostřed ničeho. Bez televize a signálu. Bude to docela romantické.“
„Hmmm… to je docela dobrý nápad,“ řekla jsem s uznáním.
Ten výlet jsme potřebovali
Romantika je to, co v našem životě poslední dobou chybělo. Oba tvrdě pracujeme a nemáme na sebe moc času. Vstáváme za úsvitu a odcházíme do práce, a když se vracíme, venku už je tma a my jsme unavení jako horník po šichtě. Není divu, že v posteli jsme začali jen spávat. Na manželské hrátky nám jednoduše chyběla síla.
Byla jsem přesvědčená, že čerstvý venkovský vzduch do nás vdechne novou energii. Představovala jsem si, jak se procházíme mezi poli a lesy, večer sedíme u ohně a milujeme se při svíčkách. Ano, tenhle výlet jsme rozhodně potřebovali.
Vysnila jsem si chaloupku. Mělo to pro nás být něco nového. Oba jsme typičtí měšťáci, takže venkov známe jen z televize. Pro tenhle nápad jsem se nadchla. Ještě ten den jsem začala procházet inzeráty na pronájem chatek. Prošla jsem snad tisíc nabídek, až jsem konečně narazila na tu, která mi přišla ideální.
„Kristiáne, podívej se!“ zavolala jsem vzrušeným hlasem. „Není ta chatka kouzelná?“
„Přesně na něco takového jsem myslel.“
Byla to malá dřevěná chaloupka s bílými okenicemi a krásnou verandou. Majitel ji postavil u lesa, podél kterého vedla nezpevněná cesta. Vnitřek se skládal z malého pokoje s kuchyňským koutem a ložnice. Vybavení? Spíše strohé, ale právě to dělalo místo romantickým. V pokoji byl stůl, židle, pohovka a to nejdůležitější – krb. V ložnici nebylo nic kromě staromódní skříně a postele ze stejné doby. Malá zahrádka nabízela markýzu, lavici se stolem, ohniště a zděný gril.
Povzbuzena Kristiánovou reakcí jsem zavolala na číslo uvedené v inzerátu a navrhla termín. „Na tyto dny nemám žádnou rezervaci, takže po zaplacení zálohy vás mohu zapsat,“ řekl majitel. Okamžitě jsem provedla expresní převod na číslo účtu, které mi dal.
Na první pohled bylo všechno v pořádku
Konečně nastal den odjezdu. Oba jsme byli nadšení, jako bychom jeli na exotickou dovolenou. Cesta se mi nesnesitelně vlekla, ale čím blíž jsme byli cíli, tím širší úsměv se mi objevoval na tváři. Konečně jsme dorazili. Majitel nás upozornil, že klíč nechá u nejbližších sousedů, kteří bydlí asi půl kilometru dál. Ukázalo se, že muž, který nám ho měl předat, už na nás čekal.
„Dál je ta cesta hrozná, tak jsem si řekl, že na vás počkám, abyste si náhodou nepoškodili auto.“
„To je od vás moc milé.“
„Žádný problém. Do práce jdu až za hodinu. Přeji vám hezký pobyt.“
„Děkujeme a přejeme příjemnou práci.“
Stáli jsme před domem a s obdivem si ho prohlíželi, jako bychom se dívali na něco neuvěřitelně krásného.
„Je přesně jako na fotkách,“ řekla jsem Kristiánovi.
„Spokojená?“ zeptal se.
„Jestli jsem spokojená? Miláčku, ani na Maledivách bych nebyla šťastnější.“
„Myslím, že trochu přeháníš,“ zasmál se. „Ale když nemáš, co máš rád…“
„…tak máš rád, co máš.“
„Pojďme dovnitř.“
Kouzlo náhle vyprchalo
Vybalili jsme se a nechtěli jsme ztratit ani chvilku, tak jsme šli na procházku. Šli jsme polní cestou, když se zvedl vítr a do nosu nás udeřil výjimečně nepříjemný zápach.
„Panebože, co to tak smrdí?“ zeptala jsem se. „Někomu přetekla žumpa?“
„To bude asi odtamtud,“ odpověděl mi manžel a ukázal na velkou bílou budovu, která stála několik set metrů od nás. „Pojďme blíž a podívejme se, co to je.“
„Zbláznil ses? Utečme před tím smradem.“
„Bude to jen chvilka.“
Ukázalo se, že je to prasečák.
„Škoda, že v inzerátu nebylo napsáno, že v blízkosti je chov prasat,“ poznamenal Kristián.
„Utečme do chaty. Ten zápach nesnesu.“
„Mám pro tebe špatnou zprávu, miláčku. Fouká naším směrem, takže dokud vítr neutichne, jsme stejně odsouzeni k tomuhle puchu.“
A stejně jsme neměli na výběr, protože o chvíli později se spustil liják. Doběhli jsme do chatky a okamžitě ze sebe shodili promočené oblečení.
„Kristiáne, zavři okno,“ napomenula jsem manžela. „Fouká a já nechci nastydnout.“
„Ale vždyť jsou všechna zavřená.“
Přistoupila jsem blíž a přiložila dlaň k rámu. Říct, že okna netěsnila, bylo jako neříct nic. A aby toho nebylo málo, podlaha v ložnici byla mokrá.
„No to je krása! Navíc protéká střecha,“ naštvala jsem se. „Zavolej majiteli.“
„Tady není signál,“ poznamenal Kristián. „Kromě toho se takovéhle závady nedají opravit za pět minut.“
Chvíli nato se ozval pekelný rámus.
„Co je to za hluk?“
„To bude asi od toho souseda, co nám přinesl klíč. Zní to, jako by řezal ocelové tyče nebo profily.“
„Tak takovouhle práci měl na mysli?“
Tohle nebyla chaloupka z pohádky, ale z hororu
„Nenechme si zkazit víkend. Připravíme si večeři. Brzy se začne stmívat. To už určitě přestane pracovat.“
„Kéž bys měl pravdu.“
Skutečně, když se začalo šeřit, hluk ustal. Mohli jsme se bez jakýchkoli překážek soustředit na sebe. Kristián zapálil svíčky a já se na něj vrhla a začala ho svlékat, jako bychom prožívali své poprvé. O chvíli později jsme se ocitli pod peřinou. Najednou jsem na rameni a na břiše ucítila něco nepříjemného.
„Kristiáne, vždyť víš, že nemám ráda lechtání,“ napomenula jsem ho.
„Ale já tě nelechtám,“ bránil se.
Shodila jsem z nás peřinu. Po mém nahém těle lezli nějací malí hnědí broučci.
„Štěnice!“ vykřikl Kristián a já začala křičet hrůzou.
„Sundej je ze mě! Prosím, sundej je ze mě!“ panikařila jsem.
„Postel je plná štěnic,“ konstatoval, zatímco ze mě setřepával ty malé ohavnosti. „Nemůžeme tu spát, protože do rána budeme celí pokousaní.“
„Kristiáne, já tady nechci zůstat.“
„Já taky ne. Tohle už je moc. Ten zatracený podvodník mi přinese naše peníze v zubech.“
„Jeďme, prosím.“
„Nemusíš mě přemlouvat. Snesu smrad z prasečáku. Dokážu přimhouřit oko nad netěsnícími okny a protékající střechou. Ale hmyz nesnesu. To už je opravdu příliš.“
Narychlo jsme se oblékli a sebrali si věci. Nasedli jsme do auta a odjeli do nejbližšího hotelu. Tolik z našeho romantického víkendu na venkově. A to jsem se na ten výlet tak těšila. Mělo to být romantické, a bylo to jako v hororu.
Olga, 36 let
Související články
