Hana je překvapená, jak moc se její dcera Anička po týdnu na táboře změnila. Nechápe, proč je pro ni tak obtížné se vyrovnat se strachem.
V mém dětství to bylo jiné. Letní tábory trvaly tři týdny, takže naši měli skoro celé prázdniny klid. Byla to běžná věc, poslat dítě na tak dlouhou dobu pryč. Dnes se na to dívám úplně jinak.
Už jako prvňáčka mě rodiče poslali na tábor. Nikdo se neptal, jestli se mi bude stýskat. A stýskalo se mi hodně. Nakonec jsem si ale zvykla a užila si to. Naučilo mě to samostatnosti a překonala jsem tam spoustu obav. S Aničkou se snažíme trávit čas aktivně, venku, a omezovat čas u obrazovek. Jelikož je ve druhé třídě, zatím to jde snadno.
Tato doba je jiná
Zdá se mi, že dnešní děti jsou mnohem citlivější. Anička se snadno rozpláče. Malá odřenina, kde není ani kapka krve, je pro ni velká událost a ukazuje mi ji ještě několik dní. Já si pamatuji, jak jsem si jako malá ošklivě rozbila koleno a ani by mě nenapadlo s tím utíkat za rodiči. Prostě jsem zatnula zuby a přetrpěla to. Byla to zkrátka jiná výchova.
S manželem jsme Aničce vybrali týdenní tábor se zvířátky. Sama si ho přála a nemohla se dočkat. Zjišťovali jsme si program dopředu: péče o králíky a morčata, krmení drůbeže, sportovní hry a na závěr noční stezka odvahy. Všechno nám přišlo v pořádku a na stezce odvahy jsme neshledávali nic špatného.
Pravda byla jiná
Anička se ale vrátila domů a začaly jí noční můry. Stezka odvahy pro ni byla tak silným zážitkem, že ho nedokázala zpracovat. Začala se v noci budit s pláčem kvůli ošklivým snům. S mužem jsme z toho zmatení. Nechápeme, jak ji to mohlo tak rozhodit. Od batolecího věku spala celou noc a teď, v osmi letech, se budí hrůzou.
Zavolala jsem tedy hlavnímu vedoucímu. Potvrdil mi, že stezku odvahy museli nakonec zrušit, protože to většina dětí psychicky nezvládala. Šlo přitom jen o krátkou cestu lesem, lemovanou svíčkami, bez jakýchkoli strašidel. I tak to bylo pro děti příliš stresující. Teď si s Aničkou o všem hodně povídáme a sdílíme s ní vlastní zážitky z táborů.
Snažíme se jí na různých příkladech ukázat, že strach a jeho překonávání jsou normální součástí života. Její stav se pomalu lepší a doufáme, že do konce léta bude zase klidná. Ten týden, kdy jsme si měli odpočinout, nám tak paradoxně přinesl víc starostí. Už jsem si odvykla nočnímu vstávání a utěšování. Snad je to jen dočasná fáze a brzy se všichni opět klidně vyspíme.
