Myslel jsem si, že dětské strachy odplavou s mléčnými zuby a prvními láskami. Ale pak mi napsal Tomáš, můj nejlepší kamarád z dětství. Prý bude letos dělat hlavního vedoucího na letním táboře. V tom samém areálu, kde jsme před třiceti lety vyvolávali ducha.
Vymýšleli jsme si strašidla – až jedno skutečně přišlo
Bylo mi jedenáct a poprvé jsem byl na tak dlouho bez rodičů. Čtrnáctidenní tábor uprostřed hlubokých lesů. Vedoucí si nás moc nevšímali, což nám, partě kluků, naprosto vyhovovalo. Chtěli jsme být drsní. Ale jakmile se setmělo, zalezli jsme do spacáků a šeptem se trumfovali v duchařských historkách.
Jednou večer, zatímco vedoucí zpívali u táboráku, přišel Tomáš s nápadem: „Hele, co kdybychom ho zkusili vyvolat?“ „Koho jako?“ opáčil jsem nejistě. „Třeba nějakého starého vedoucího, co tu umřel. Nebo táborníka, co se tu ztratil. Říká se, že tu kdysi někdo zmizel beze stopy,“ pokračoval Tomáš tajemně.
Tehdy nám to přišlo jako skvělá zábava. Uprostřed hřiště, kde prý stávala stará kuchyně, jsme udělali kruh ze šišek a doprostřed postavili rozsvícenou baterku. Tomáš měl s sebou papír s jakýmsi „rituálem“, který našel ve starém časopise pro záhadology. K tomu jsme měli improvizovanou destičku „ano/ne“ z kartonu. Na ni jsme položili starou pětikorunu a všichni jsme se jí dotkli prstem.
Nejdřív se nedělo vůbec nic. Smáli jsme se, jak jsme naivní. Pak se ale mince nepatrně pohnula. Jen o kousek, ale stačilo to, aby mi ztuhla krev v žilách. „Kdo jsi?“ zeptal se Tomáš. Mince se pomalu posunula na „N“ a pak na „O“. Než jsme stihli cokoliv říct, baterka s rachotem spadla a zhasla. Všichni jsme začali panicky ječet. Čekali jsme, že přiběhne nějaký vedoucí. Ale nikdo nepřišel. Když jsme sebrali odvahu a baterku znovu rozsvítili, mince ležela několik metrů od kartonu, jako by ji něco odhodilo. Od té noci už nic nebylo jako dřív.
Byla to jen hra, nebo jsme něco probudili?
V naší chatce číslo 7 se začal měnit vzduch. V noci byl najednou těžký a dusný, jako by se do něj vkrádal pach vlhké hlíny. Jednou ráno se Tomáš probudil s hlubokým šrámem na ruce. Tvrdil, že se asi poškrábal ve snu, jenže škrábance byly tři, dokonale rovnoběžné, jako od drápů. Okno v naší chatce se samo od sebe zabouchávalo, i když bylo naprosté bezvětří. Další kluk z naší party, Petr, se jedné noci rozplakal a přísahal, že slyšel zpod postele tichý šepot.
Tábor se blížil ke konci a poslední dny byly plné nevysloveného napětí. Nikdo už o tom, co se stalo, nechtěl mluvit. Vedoucí buď nic netušili, nebo to nechtěli vidět. Když jsme odjížděli, měl jsem silný pocit, že jsme tam něco nechali. Něco, co tam nepatří. Na tenhle tábor už jsem se nikdy nevrátil.
Kamarád se vrátil na tábor jako vedoucí
„Člověče, dělám vedoucího na táboře. Hádej kde? V našich starých Borech. Chceš se stavit na víkend? Máme volno, přijeď jako host. Děcka by tě milovala, vem kytaru,“ napsal mi nedávno Tomáš.
Dlouho jsme se neviděli a já byl vlastně zvědavý. Jenže pak přišla ještě jedna zpráva, po které mi naskočila husí kůže. „Představ si, máme tu holčičku, co tvrdí, že ji v noci někdo tahá za peřinu. A dvě další děti si stěžovaly, že se jim samy od sebe otevírají dveře od skříně. Hádej, v jaké chatce spí…“
Co když to tehdy nebyla jen hloupá hra?
Možná jsme před třiceti lety skutečně otevřeli něco, co se nikdy nepodařilo zavřít. Netvrdím, že věřím na duchy, ale od té doby se bojím hlubokého ticha a táborových oken, která se sama od sebe hýbou. A hlavně se bojím, že když tam pojedu, budu muset znovu čelit tomu strachu z dětství.
Zatím jsem Tomášovi odepsal jen: „Díky, uvidím, jak to budu mít s prací.“ Ale v noci se mi zdálo, že zase sedím v kruhu ze šišek a za stromy se míhá stín někoho cizího. Možná si to po těch letech jen špatně pamatuju. A možná taky ne.
