S Jindřichem jsme manželé už téměř čtyřicet let. Léta trávíme na naší chatě, odkud to máme kousek na místní rybník. Pokaždé, když jsme tam šli, Jindra po chvíli zmizel. Říkal, že jde pro pivo nebo prohodit pár slov s kamarády. Až nedávno jsem zjistila, jaká je skutečná a odporná pravda.
Já si většinou na dece čtu knížku, ale Jindřich je jako pytel blech. Chvíli neposedí, pořád musí něco dělat. Plave, chodí ke stánku, povídá si se známými. Nikdy jsem jeho neustálému pobíhání nevěnovala pozornost, brala jsem to jako jeho povahu. Minulý týden jsem ho ale šla hledat, protože byl pryč nějak dlouho. Našla jsem ho za převlékacími kabinkami. Klečel v hustém keři a špehoval dírou ve dřevě dovnitř. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Bylo mi jasné, na koho se dívá. V kabince byla naše sousedka z vedlejší chaty, která se svými přednostmi nikdy netajila.
Přistižen
„Jindro, co to tady vyvádíš?“ zašeptala jsem a dotkla se jeho ramene. Leknutím nadskočil a začal se zmateně zvedat. „Danuško, já... víš... zamotala se mi hlava, tak jsem se jen opřel...,“ blekotal, ale bylo vidět, že si to vymýšlí. Byla jsem sice v šoku, ale nenechala jsem se odbýt. „Přestaň lhát. Moc dobře jsem viděla, co jsi dělal. Šmíroval jsi ji!“ sykla jsem, abychom nevzbudili pozornost.
Manžel zrudl jako krocan a na čele mu naběhly žíly. Pak se zmohl jen na trapnou výmluvu: „Prosím tě, vždyť víš, jaká je. Vystavuje se tu před každým. Jsem jen chlap, co blbneš...“ Je pravda, že sousedka je ráda středem pozornosti, ale to ho přece neopravňuje k tomu, aby ji potají sledoval! V tu chvíli mi to došlo. Tohle určitě nebylo poprvé.
Všechny ty jeho časté výlety ke stánku, ze kterých se vracel s prázdnýma rukama, protože tam prý byla moc velká fronta nebo zrovna zavírali, najednou dostaly úplně jiný, zvrácený význam. Můj manžel je úchyl. Šmírák. Kdo ví, jak dlouho to dělá a jestli jen u rybníka.
Zničí to naše manželství?
Večer na chatě panovalo hrobové ticho. Jindra se uzavřel do sebe a odmítal se mnou mluvit. Když jsem na něj naléhala a vysvětlovala mu, že to, co dělá, je trestné a že ho za to může někdo nahlásit, jen mávl rukou, že přeháním, a šel si lehnout na gauč do obýváku. Od té doby spíme každý jinde a já se ho nedokážu ani dotknout. Je mi z něj na zvracení.
Nikomu jsem o tom neřekla. Je mi strašně trapně a stydím se. Nejen za to, co udělal on, ale i za sebe, že jsem si desítky let ničeho nevšimla a žila s takovým člověkem. Netuším, jak tohle vyřešit a jestli naše manželství může po něčem takovém vůbec pokračovat.
