Snili jsme o pořádné dovolené. Slunce, pláž a sladké nicnedělání. Skutečnou dovolenou jsme neměli už dva roky a oba jsme s Pavlem cítili, že ji zoufale potřebujeme. Přemýšleli jsme ale, jak vyřešit hlídání dětí, protože nebudu lhát, i od toho jsme si chtěli trochu odpočinout.
Pokud jde o naši prázdninovou destinaci, volba padla na Bulharsko. Vždycky jsme se tam chtěli podívat, ale nějak se nikdy nenaskytla příležitost. Nakonec jsme se rozhodli, že jedeme. Usoudili jsme, že by se nám hodil někdo, kdo nám pomůže s dětmi, abychom konečně mohli mít čas pro sebe a na lenošení.
„Možná poprosíme moji mámu?“ navrhl nesměle Pavel.
Nikdo jiný nám nepřicházel na mysl. Moji rodiče bohužel nepřicházeli v úvahu kvůli nepříliš dobrému zdravotnímu stavu mého táty. Máma ho nechtěla nechávat samotného, což bylo naprosto pochopitelné.
„Asi nemáme na výběr, co?“ povzdechla jsem si.
Helena je nesmírně specifická osoba, především velmi svérázná. Moc ji nezajímá, co si myslí ostatní, i když je tradicionalistka. Říká, co si myslí, bez servítků, a občas by se měla kousnout do jazyka. Její společnost se mi moc nezamlouvala, ale v duchu jsem se přesvědčovala, že to třeba nebude tak zlé. Dodnes toho lituji.
Tchyně to rozjela už na letišti
Cirkus začal ještě v Česku. Během standardní kontroly na letišti se ukázalo, že polovinu tchýnina zavazadla tvořilo jídlo – chlebíčky, nakládané okurky, řízky, klobása. Ba co víc, zabalila dokonce i domácí guláš ve sklenicích a vývar. Ano, vývar. Nevěřili jsme vlastním očím a nejraději bychom se hanbou propadli do země.
„Člověk nikdy neví, čím nás v tom Bulharsku budou krmit,“ oznámila, jako by její balíčky byly tou nejobyčejnější věcí na světě.
Samozřejmě neexistovala možnost, že by tohle všechno pronesla na palubu. Nedokázala pochopit, že existují nějaké předpisy a tečka. Po urputné diskuzi s celníky, která málem skončila hádkou, Helena přistoupila na možnost odbaveného zavazadla. Zaplatili jsme za to nehorázné peníze. Je zázrak, že jsme kvůli celému tomu zmatku stihli letadlo. Naštěstí jsme na letiště přijeli s velkým předstihem, takže se našel čas na vyřízení formalit. V letadle tchýně nabízela všem cestujícím kvašáky, navzdory protestům palubního personálu. Nedalo se s ní nic dělat, takže to letušky nakonec vzdaly.
Na místo jsme dorazili ve značně špatné náladě. Heleně to ale vůbec nevadilo, celá zářila. S duší na vlásku jsem přemýšlela, s jakým nápadem přijde teď. Kupodivu, další tři dny byl klid. Hrála si s dětmi, společně stavěli hrady z písku a bylo vidět, že si to skvěle užívají.
Měli jsme jí plné zuby
Idylka nemohla trvat věčně, protože by to přece nebyla moje tchyně. Během snídaně, na kterou si přinesla housky a klobásu z Česka, chtěla z bufetu odnést, co se jen dalo. Není divu, že ji číšníci upozornili a požádali ji, aby to nedělala.
„Zaplatila jsem si za to,“ odsekla pobouřeně. „Nemůžu vzít vnoučatům jogurty? To je nemyslitelné. Co je to za divokou zemi!“
Hádala se tak dlouho, dokud ti chudáci číšníci nekapitulovali. Bylo mi jich upřímně líto. Helena se ale teprve rozjížděla. Spřátelila se s barmanem z plážového baru. Tak dlouho ho hostila specialitami přivezenými z domova, až chlapa postihly žaludeční potíže a až do konce našeho pobytu se v práci neukázal. Třešničkou na dortu byl náš výlet do Varny, kdy tchyně nečekaně sebrala mikrofon průvodci a spustila kázání.
Právě jsme měli vstoupit do krásného, historického pravoslavného chrámu, když spustila lament. Že to přece není katolický kostel a že se tam divně modlí, takže ona na takové atrakce z vysoka kašle. Skočila průvodci do řeči a během vteřiny ho připravila o jeho roli. Začala vyprávět o katolících a našich svatých. Nevěděli jsme, kam s očima, ale Helena byla ve svém živlu. Všichni tu podívanou sledovali a přemýšleli, kdo ta žena vůbec je. Pavel jí téměř násilím sebral mikrofon a průvodce nám diskrétně naznačil, aby naše rodina opustila skupinu.
Ostuda na celý život
Těžko popsat, jak jsme se tehdy cítili, ale říct, že jsme se styděli, je slabé slovo. Byl to strašně ponižující zážitek. Helena si z toho samozřejmě nic nedělala. Usoudila, že ona má pravdu a všichni ostatní se mýlí a schválně ji vyvádějí z míry. Na zpáteční cestě se taky předvedla. Ukázalo se, že ukradla z hotelu župan a ručníky.
„Za takové peníze si to zasloužím,“ prohlásila.
Zrovna něco takového bych od ní nečekala, ale zdání klame. A jako by to nestačilo, pohádala se s pracovníkem letištní kontroly, protože se jí hrubě nelíbilo, že když procházela bezpečnostním rámem, spustil se alarm. Samozřejmě nebylo proč dělat scény, prostě si zapomněla sundat hodinky. Stálo nás spoustu nervů vysvětlovat, že ona je taková vždycky a že je to její standardní chování. V letadle naštěstí usnula. Byla jsem ráda, že se vracíme do Česka, protože celá ta dovolená mi lezla krkem.
Když jsem se mohla usadit na pohovku ve vlastním bytě a neposlouchat Helenin hlas, pocítila jsem nepředstavitelnou úlevu. Pavel to měl podobně.
„Už nikdy víc,“ řekl a já přikývla.
Došli jsme k závěru, že příště bude lepší zaplatit chůvě, i kdybychom kvůli tomu měli mít velké výdaje. Nehledě na to, co tchyně vyváděla, se mi Bulharsko moc líbilo. Nicméně už se tam určitě nevrátím, protože by mi bylo trapně – mám s ním spojených až příliš mnoho nepříjemných vzpomínek. Po návratu jsme se s tchyní a tchánem nějakou dobu nekontaktovali. Když nás Helena usilovně zvala na obědy, vymlouvali jsme se na práci. Obávám se, že jednoho dne to nevydržím a všechno jí od plic řeknu. Vím, že je to v jádru žena s dobrým srdcem, což ale nic nemění na tom, že by se měla vážně zamyslet nad svým chováním.
Olga, 37 let
