Náš život plyne vcelku klidně, i když to není vždycky jednoduché. Pavel je typický skrblík, vždycky hledá způsoby, jak ušetřit pár kaček, což občas nekončí zrovna šťastně. Zato já mám ráda, když je všechno naplánované a zorganizované, což často vede k našim neshodám.
Naše vztahy jsou obecně dobré, ale jsou chvíle, kdy se rozdíly v našich přístupech k životu stávají zdrojem frustrace. Jedním z takových momentů měl být náš poslední výlet k Máchovu jezeru. Pavel našel penzion, který měl být levný a pohodlný. Souhlasila jsem, přestože jsem měla určité obavy. Žofie se těšila na samotný výlet, hlavně že bude pláž a voda.
Výlet se zprvu zdál být fajn, ale rychle se ukázalo, že Pavlovo šetření nás může stát mnohem víc, než jsme čekali. Když jsme dorazili na místo, všechno se začalo komplikovat...
Dělal dobrou tvář ke špatné hře
Když jsme dojeli k penzionu, už na první pohled jsem si všimla, že něco není v pořádku. Budova vypadala zanedbaně a kolem ní byl naprostý nepořádek. Pavel, jako obvykle plný nadšení, vytáhl kufry z kufru a snažil se mé obavy uklidnit.
„Pavle, tohle místo vypadá zanedbaně... Jsi si jistý, že je všechno v pořádku?“ – zeptala jsem se a snažila se ovládnout narůstající frustraci.
„Podívej, jaký skvělý penzion jsem našel! A za takovou cenu!“ – odpověděl a pokusil se usmát, i když jsem viděla, že i on si začíná všímat určitých problémů.
„Doufám, že pokoje jsou lepší než to, co vidím venku,“ – zamumlala jsem si pod nos.
Vešli jsme dovnitř a tam nás přivítala majitelka, Kateřina. Žena ve středním věku, s viditelně unavenou tváří, se na nás usmála, ale v jejích očích bylo něco znepokojivého.
Bylo to tu prostě špinavě
„Vítejte! Doufám, že budete s pobytem spokojeni,“ – řekla a podala nám klíče od pokoje.
Když jsme otevřeli dveře do našeho pokoje, srdce se mi zastavilo. Pokoj byl malý, tmavý a zanedbaný. Tapety se odlepovaly od stěn a postel vypadala staře a špinavě. Okamžitě se mi zhnusilo v ní spát. Kdo ví, co se uhnízdilo v povlečení a jestli je vůbec čisté.
„Pavle, tohle místo je příšerné!“ – vybuchla jsem, protože už jsem nedokázala déle potlačovat svou frustraci.
„Evo, klid. Vždyť je to jen na pár dní. Určitě najdeme nějaká pozitiva,“ – snažil se mě uklidnit, ale já věděla, že tahle dovolená může být katastrofa.
Byla jsem čím dál víc naštvaná
Druhý den ráno jsem se rozhodla zorganizovat naše věci a pokusit se užít si dovolenou. Pavel s Žofií šli na pláž a já sešla na recepci, abych se zeptala na ručníky a lehátka. Kateřina, majitelka penzionu, seděla za stolem a prohlížela si nějaké dokumenty.
„Promiňte, můžu dostat ručníky a lehátka?“ – zeptala jsem se.
Kateřina se na mě podívala přes brýle a lehce se usmála.
„Samozřejmě, ručníky jsou k dispozici za příplatek 50 korun za kus a lehátka za 100 korun na den.“
„Jak to, za příplatek? Myslela jsem, že je to všechno v ceně pokoje,“ – odpověděla jsem překvapeně.
„Bohužel, v našem penzionu jsou tyto služby zpoplatněny zvlášť. Všechno je v provozním řádu,“ – řekla klidně a ukázala na list papíru visící na zdi.
.
Tohle se mi nelíbilo
S rostoucí frustrací jsem zaplatila a vrátila se do pokoje. Když se Pavel s Žofií vrátili, řekla jsem mu o dalších nákladech.
„Pavle, musíme platit za ručníky a lehátka! To je absurdní!“ – vybuchla jsem.
„Evo, klid. Vždyť je to jen pár korun. Nedělej si s tím starosti, najdeme způsob, jak ušetřit,“ – odpověděl a snažil se mě uklidnit.
„Tady nejde jen o to. Za tyhle peníze jsme mohli mít lepší podmínky,“ – odpověděla jsem s hořkostí.
Následující den jsem objevila další skryté náklady. Voda na pokoji byla za příplatek a používání lednice stálo dalších 50 korun denně. Moje frustrace rostla s každým novým zjištěním a Pavel si začínal uvědomovat, že jeho výběr penzionu nebyl nejlepší.
Večer jsem se rozhodla promluvit s Kateřinou.
„Proč musíme za všechno platit zvlášť? To by mělo být v ceně!“ – zeptala jsem se a snažila se zachovat klid.
„Taková jsou pravidla našeho penzionu. Všechno je v provozním řádu. Váš manžel s ním souhlasil,“ – odpověděla chladně.
Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek a frustrace. Věděla jsem, že musím něco udělat, abych tuhle dovolenou zachránila.
Byla to manželova chyba
Večer, když už Žofie spala, jsem si sedla s Pavlem na terasu. Chtěla jsem si promluvit o naší situaci, než úplně ztratím trpělivost.
„Pavle, tyhle skryté náklady nás zruinují! Proč jsi to pořádně nezkontroloval?“ – zeptala jsem se a snažila se nezvyšovat hlas.
„Evo, nevěděl jsem, že tam budou takové poplatky. V popisu penzionu o tom nic nepsali, “– snažil se bránit, ale viděla jsem, že i on si začíná uvědomovat problém.
„Ale teď za všechno musíme platit navíc: za ručníky, lehátka, vodu, dokonce i za používání lednice. To není normální,“ – odpověděla jsem s hořkostí.
„Vím, že je to frustrující. Opravdu jsem si myslel, že jsem našel dobrou nabídku,“ – řekl tiše a díval se do tmy.
V duchu jsem začala litovat, že jsem na tenhle výlet souhlasila bez důkladnější kontroly podmínek. Vždycky jsem Pavlovi v těchto věcech věřila, ale tentokrát mělo jeho šetření svou cenu.
„Možná bychom se měli poohlédnout po jiném místě?“ – zeptala jsem se nejistě.
„Nevím, Evo. To je další stres a náklady,“– povzdechl si Pavel a protřel si obličej dlaní. „Ale asi máš pravdu. Zkusíme zjistit, co se dá dělat.“
Manžel pochopil svou chybu
Druhý den jsem začala hledat alternativy. Procházela jsem nabídky na internetu, volala do několika penzionů. Začalo mi docházet, že lakota mého manžela se nám teď vymstila. Večer, když se Pavel vrátil s Žofií z pláže, ukázala jsem mu několik možností.
„Podívej, Pavle, tahle místa jsou za podobnou cenu a nabízejí mnohem víc. Zkusíme se přestěhovat?“ – zeptala jsem se a ukázala mu fotky.
„Máš pravdu, Evo. Omlouvám se, že to takhle dopadlo. Příště budu opatrnější,“ – přiznal a objal mě kolem ramen.
„Důležité je, že jsi svou chybu uznal. Teď s tím musíme něco udělat, abychom si nezničili dovolenou,“ – odpověděla jsem a pocítila úlevu, že Pavel je na mé straně.
Společně jsme začali plánovat, jak se přestěhovat do jiného penzionu.
Pohádali jsme se
Když se Pavel vrátil z recepce, kde se snažil mluvit s Kateřinou o možnosti zrušení pobytu, jeho výraz mluvil za vše. Byl naštvaný a zklamaný.
„Nedá se nic dělat. Pokud se teď odstěhujeme, přijdeme o zálohu a zaplatíme za celý pobyt,“ – řekl rezignovaně.
Už jsem nedokázala déle potlačovat svou frustraci.
„Přemýšlel si vůbec, než jsi tenhle penzion rezervoval?! Všechno je tu skrytý náklad!“ – vybuchla jsem.
„Evo, vždyť jsem to nevěděl... “– začal vysvětlovat Pavel, ale já jsem ho nehodlala poslouchat.
„Pořád musíš hledat, kde ušetřit, i za cenu našeho pohodlí! Mohli jsme si vybrat něco ověřeného, a ne tuhle ruinu!“ – křičela jsem a doufala, že to Žofie neslyší.
„Myslel jsem, že je to dobrá příležitost. Opravdu jsem to myslel dobře,“ – odpověděl a frustrovaně sevřel pěsti.
„No a teď to máme! Skryté náklady, žádné pohodlí... Napadlo tě někdy, že levnější může znamenat horší?“ – pokračovala jsem a nemohla se uklidnit.
Pavel nakonec zvýšil hlas:
„Evo, dost! Vím, že jsem udělal chybu, ale to neznamená, že mi to můžeš pořád předhazovat! Snažím se, opravdu se snažím!“
Podívala jsem se na něj a viděla, že je na pokraji sil. Vztek začal ustupovat pocitu viny.
„Pavle, promiň. Jsem prostě frustrovaná. Chtěla jsem, aby se tahle dovolená povedla,“ – řekla jsem tiše.
„Já taky. Ale hádky nám nepomůžou. Musíme najít řešení,“ – odpověděl a vzal mě za ruku.
Sedli jsme si spolu a snažili se vymyslet, jak zachránit zbytek našeho pobytu. Věděla jsem, že nejdůležitější je být spolu a společně čelit problémům.
Museli jsme odtamtud utéct
Druhý den jsme se s Pavlem rozhodli udělat vše pro to, abychom našli lepší místo. Během procházky jsme narazili na pár s dětmi, který vypadal stejně frustrovaně.
„Ahoj, jste tu taky na dovolené?“ – zeptala jsem se.
„Bohužel, ano. Ten penzion se ukázal jako katastrofa,“ – odpověděla žena. „Skryté náklady nás ničí.“
„My máme stejný problém. Zvažujeme, že změníme místo. Přemýšleli jste o tom?“ – zeptala jsem se.
„Právě jsme kontrolovali jiné možnosti. V nedalekém hotelu mají ještě volné pokoje a nabízejí lepší podmínky za podobnou cenu,“ – odpověděl muž.
Vrátili jsme se do penzionu a okamžitě začali procházet nabídky online. Našli jsme hotel, o kterém mluvili naši noví známí. Pavel zavolal a zarezervoval pokoj. Rozhodli jsme se, že se přestěhujeme ještě ten samý den.
„Balíme se, Žofie!“ – zavolal Pavel a Žofie, i když nerozuměla, co se děje, rychle začala sbírat své věci.
Rozloučení s Kateřinou bylo chladné. Doufali jsme, že naše nové místo bude lepší. Když jsme dorazili do hotelu, okamžitě jsme pocítili úlevu. Pokoj byl prostorný, čistý a dobře vybavený. Všechno vypadalo tak, jak slibovali.
„Tohle je to, co jsme potřebovali,“ – řekl Pavel s úsměvem a objal mě.
Zbytek dovolené uplynul mnohem příjemněji. Využívali jsme bazén, chodili na pláž a Žofie si hrála v dětském koutku. Poslední večer, když jsme seděli na terase našeho nového pokoje, Pavel přiznal:
„Evo, omlouvám se za ten penzion. Slibuji, že příště budu opatrnější.“
„Příště vybírám místo já, a ty, skrblíku, na cenu nekoukáš.“
Eva, 33 let
Související články
