Nikdy předtím jsem se tolik netěšila na dovolenou. Ne proto, že bych potřebovala slunce nebo pláž – potřebovala jsem Tomáše. Potřebovala jsem ho mít zase u sebe. Opravdově. Nejen fyzicky, ale i emocionálně, nablízku. A poslední dobou jsem měla pocit, že mi nějak uniká. Že i když je vedle mě, myšlenkami je jinde. V práci? U počítače? Nebo možná… Ne, tyhle myšlenky jsem si nechtěla připouštět. Raději jsem věřila, že je to jen únava a rutina.
Chorvatsko mělo být naším lékem. Zarezervovala jsem apartmán ve Splitu, blízko pláže, s terasou s výhledem na moře. Konečně jsme měli mít čas jen pro sebe. Dlouhé snídaně, večerní víno, procházky na slunci. Tak jsem si to představovala.
A první dva dny takové skutečně byly. Tomáš byl přítomný, usměvavý, dokonce i něžný. Jako kdysi. Bavili jsme se o hloupostech, smáli se, pili kávu v malých kavárničkách, jako bychom byli zase ti stejní lidé jako před lety. A pak… se něco změnilo.
„Víš, potkal jsem dneska Ivonu,“ – řekl, když se vrátil z ranní procházky. „Kamarádka z Erasmu. Pamatuješ, jak jsem ti o ní kdysi vyprávěl.“
„Tu z Německa?“
„Ne, z Česka. Studovala tehdy ve Florencii, pamatuješ? Taková vtipná, s dlouhými vlasy.“
Pamatovala jsem si. Vyprávěl o ní kdysi s takovým odstupem. Že byla příliš expresivní. Že pořád mluvila. Že ho unavovala. A teď… teď s ní šel na kávu.
„A co, bylo to fajn?“ – zeptala jsem se jakoby lhostejně.
„Jo, trochu jsme si popovídali. Je tu na dovolené. Vlastně jsme se potkali úplnou náhodou.“
Ale další den zmizel znovu. A ten následující taky. Vždycky „se náhodou potkali“, vždycky „vzpomínali na staré časy“. Zůstávala jsem sama s knihou a nadějí, že je to jen dočasné. Že jsou to jen vzpomínky.
Třetí den jsem měla pocit, že jsem na dovolené sama. Tomáš byl někde, s někým. S Ivonou.
Stále častěji sám
„Tomáši, a možná… možná bych zítra šla s vámi taky?“ – zeptala jsem se, když se pozdě odpoledne vrátil do hotelového pokoje. Slunce už zapadalo a já byla od rána sama. Bezcílně jsem se procházela, oběd jsem snědla u stolu pro jednoho. Půl dne jsem měla pocit, že tu nikoho neznám. Ani jeho.
„Hm?“ – otočil se, překvapený. „S kým?“
„No s Ivonou. Když už se stejně potkáváte každý den…“ – snažila jsem se to říct lehce, ale asi to vyznělo vyčítavě.
„Renato… to jsou jenom rozhovory. Vzpomínky. Nevím, jestli by se ti to líbilo. My se bavíme hlavně o nějakých hloupostech z Erasmu,“ – usmál se, ale vyhýbal se mému pohledu.
„Ale mohla bych…“ – začala jsem, ale už jsem věděla, že odpověď padla dřív.
„No nevím, vážně. Myslím, že by to pro tebe nebylo nic zajímavého.“
Nic zajímavého. Jasně. „A já jsem co“ – příliš vážná? Příliš nudná? Příliš přítomná?
Tomáš se osprchoval a pak odešel. Znovu. Údajně jen na chvíli. Zůstala jsem sama, se zvukem kapek padajících z kohoutku a s jeho hodinkami ležícími na nočním stolku.
Vždycky mluvil o Ivoně s odstupem. Že je hlučná, že všechno prožívá desetkrát silněji. Že není pro něj. A teď… změnil tón. Byl nějaký oživený, pobavený, jako by jenom s ní mohl být zase lehký, jiný. Začala jsem si všechno skládat v hlavě a snažila se nevidět to, co už jsem cítila. Že se něco odlepuje. Že je stále častěji sám. A že to tak asi chce.
Osamělé večery a rostoucí vztek
„Renat, nechci ti dělat starosti, ale… no hlídej si toho svýho chlapa, – uslyšela jsem v telefonu hlas Evy, mé kamarádky z práce. Zavolala večer, když jsem se už poněkolikáté vracela sama z večeře. Přiložila jsem si telefon k uchu a kráčela prázdnou, osvětlenou uličkou Splitu.
„Co tím myslíš?“ – zeptala jsem se, i když jsem to věděla přesně.
„Chlap ti mizí každý den. Víš, já to viděla u Hanky. Bylo to stejné. Nejdřív to byl “kolega z práce„, pak “hodně projektů„, až nakonec vylezlo šídlo z pytle. Renato, buď chytrá. Zareaguj, dokud není pozdě.“
Zastavila jsem se u stánku s magnetkami a klíčenkami. Evina slova se mi zarývala do hlavy jako nůž. Ale vždyť… vždyť jsem neměla žádné důkazy. Nepodváděl mě, prostě mě… přehlížel.
Večery byly nejhorší. Tomáš se vracel pozdě, voněl vínem a mořem. Říkal, že si dali něco jednoduchého k jídlu, že si zase tolik povídali. O ničem. Ale já ho znala dobře. O ničem uměl mluvit jen s lidmi, kteří ho zajímali. Mě se ani nezeptal, jaký jsem měla den.
Sedávala jsem večer v hotelovém baru s knihou, kterou jsem nedokázala číst. Písmena mi tančila před očima. Začala jsem pociťovat něco, co jsem si už dlouho nepamatovala – vztek. Ten opravdový. Něco se ve mně vařilo. Vždyť tohle měla být naše dovolená. Naše šance. A já? Byla jsem jako turistka ve svém vlastním životě.
Zvedla jsem pohled a u vedlejšího stolu uviděla ženu. Seděla sama, stejně jako já. Jenže ona vypadala, jako by na někoho čekala. Já už čekat přestala.
Kavárna, která vše odhalila
Sešla jsem jako každé ráno do kavárny s plánem vypít si espresso a vyrazit na procházku směrem ke starému tržišti. Slunce teprve začínalo probouzet město a já potřebovala pohyb. Tělo, které nemyslí. Krok za krokem, bez smyslu a cíle.
Ale pak jsem je uviděla.
Seděli v jedné z bočních kaváren, v té s vinnou révou nad vchodem. Tomáš a Ivona. On v té své kostkované košili, ona s rozpuštěnými vlasy a obrovskými slunečními brýlemi, které si posunula do vlasů. Seděli blízko. Příliš blízko. Když mluvila, dotýkala se jeho ruky – prsty, lehce, jakoby mimochodem, jako by to bylo gesto, které zná léta.
Stála jsem pár metrů od nich. Přitisknutá ke zdi budovy. Pak se on naklonil. A ona neucukla. Jejich tváře se spojily v polibku. Krátkém. Ale dostatečně dlouhém na to, abych už neměla žádné pochybnosti.
Vyfoukla jsem nosem vzduch. Příliš nahlas. Někdo na ulici se ohlédl, ale oni ne. Oni byli jen pro sebe.
„Tak teď už vím všechno,“ – řekla jsem tiše, sama pro sebe, jako vypravěčka ve filmu, který nebyl mým životem.
Otočila jsem se na patě. Šla jsem rychle, nedívala jsem se pod nohy, míjela ulice, domy, lidi. Neplakala jsem. Ještě ne. Ale něco se ve mně stáhlo. Nezlomilo se to. Neprasklo. Prostě… jako by něco zhaslo. Bez světla. Bez křiku.
Vrátila jsem se do hotelu. Vešla jsem do pokoje. Podívala jsem se na kufr. Stál v rohu. Zavřený. A já už věděla, že za chvíli bude otevřený.
Rozhodnutí a návrat
Neřekla jsem ani slovo. Prostě jsem otevřela kufr a začala balit. Halenky ze skříně, kosmetickou taštičku z koupelny, sandály. Každý pohyb byl přesný, tichý, jako by se všechno dělo ve snu.
Tomáš se ještě nevrátil. Nejspíš si po polibku vychutnávali kávu. Možná se procházeli po promenádě a smáli se nějaké vzpomínce z Florencie. Možná mě už na dnešek ani neměl v plánu. Možná mě už vůbec neměl v srdci.
Sešla jsem na recepci. Mladý recepční zvedl pohled od obrazovky a zdvořile se usmál.
„Mohla bych poprosit o pomoc se zařízením odvozu?“ – zeptala jsem se tiše.
„Samozřejmě, paní. Na kdy?“
„Na dnes. Nejlépe za hodinu, pokud to bude možné.“
Přikývl a něco naťukal do klávesnice. Řekla jsem mu číslo pokoje a podala kartu. Z kapsy jsem vytáhla papírek, na který jsem předtím psala. Položila jsem ho na pult.
„Prosím, nechte to pro mého manžela, až se vrátí.“
Kývl. Na vzkaz se ani nepodíval.
Na papírku bylo jen pár slov:
„Už se nemusíš skrývat. Účet zaplatíš sám. Hezkou dovolenou.“
Nastoupila jsem před hotelem. Kufr se s námahou vešel do zavazadlového prostoru taxíku. Sedla jsem si na zadní sedadlo. Řidič se na mě podíval do zpětného zrcátka.
„Je všechno v pořádku, paní?“
„Ano,“ – řekla jsem a zavřela oči. „Všechno je v pořádku.“
Podél pobřeží se táhla dlouhá silnice. Slunce se třpytilo na moři, světlo tančilo na skle. Uvnitř mě bylo ticho. Jako by umřelo něco velmi cenného. A zároveň… jako by se vracelo něco, co jsem už dlouho necítila.
Možná to jsem byla já sama. Možná jsem získávala zpět samu sebe.
Šibenik mě přivítal ruchem a vůní dovolené. Ulice byly plné lidí, turistů s fotoaparáty, dětí se zmrzlinou, párů, které se držely za ruce. Šla jsem tím městem jako duch. Stále jsem necítila vztek. Ani zoufalství. Spíš… prázdnotu. Ale čistou prázdnotu, jako po bouři.
Ubytovala jsem se v malém penzionu na kopci. Pokoj byl skromný, ale s oknem s výhledem na záliv. Lehla jsem si na postel a poprvé po dlouhé době jsem nečekala na zprávu. Na pípnutí telefonu. Na nic. Prostě… jsem byla.
Když jsem večer sešla do restaurace vedle, číšník mě zavedl ke stolu u okna.
„Pro jednu osobu?“ – zeptal se s lehkým úsměvem.
„Ode dneška pro jednu,“ – odpověděla jsem.
Kývl, jako by rozuměl víc, než jsem řekla.
Objednala jsem si bílé víno a salát s chobotnicí. Seděla jsem a dívala se na záliv, na lodě, které se lehce pohupovaly v přístavu. U vedlejšího stolu seděl francouzský pár. On něco živě vyprávěl, ona se smála. Nezáviděla jsem jim. Poprvé. Možná proto, že už jsem v sobě neměla ten strach, že nejsem dost dobrá. Že mě někdo může opustit. Už mě opustil.
Když jsem se vracela do penzionu, zeptala jsem se sama sebe: je to samota… nebo svoboda? A neznala jsem odpověď. Možná obojí. Možná člověk musí být sám, aby se naučil být svobodný.
V noci jsem spala klidně. Bez myšlenek na to, jestli se Tomáš už vrátil. Bez naslouchání krokům. A bez modliteb za zázrak. Prostě jsem spala.
Vrátila jsem se do Česka o týden později. Na letišti na mě čekalo ticho. Ale v telefonu jsem měla tři nepřijaté hovory. Dvě SMS zprávy.
„Renato, musíme si promluvit.“ „Není to tak, jak si myslíš.“ Neodepsala jsem.
V bytě to vonělo levandulovým přípravkem na podlahy, který jsem vždycky používala. Fotky na poličkách nás ukazovaly před lety – usměvavé, v objetí, neskutečné. Na chvíli jsem měla chuť je všechny sebrat a schovat do šuplíku. Ale ne. Ať tam jsou. Ať mi připomínají, že se to všechno opravdu stalo. Že jsem nebyla jen svědkem, ale i účastníkem našeho konce.
Uvařila jsem si čaj. Vešla jsem do ložnice a začala vybalovat kufr.
Necítila jsem potřebu se mstít. Nevěra nebyla začátkem konce. Byl to konec, který začal už dávno předtím. Jen já jsem ho nechtěla vidět. Nechtěla jsem uvěřit, že se všechno tiše rozpadlo – mezi snídaní a večeří, mezi jedním dnem a druhým.
A teď? Teď nevím, co bude dál. Nemám plán. Nemám ani žádné iluze. A možná právě to mě zachraňuje.
Zavřela jsem kufr. Postavila jsem ho do skříně.
„Možná to byla naše poslední dovolená,“ – řekla jsem si tiše pro sebe, když jsem si sedala na pohovku. „Ale moje první skutečná.“
A v tu chvíli jsem věděla, že něco skončilo. Ale také… něco začalo.
Renata, 38 let
Související články
