Už osm let pracuju v marketingu, jsem dobrá v tom, co dělám, nechodím pozdě, nepiju na firemních akcích a na poradách dokážu udržet falešný úsměv. Vždycky jsem byla ta „rozumná“ – holka, která nedělá unáhlená rozhodnutí, nepouští se do toxických vztahů a vždycky si pečlivě plánuje rozpočet.
Jenže poslední dobou toho mám prostě dost. Moje máma Alice nevynechá jedinou příležitost, aby mi připomněla, že „čas letí“ a že „všechny slušný holky už mají děti“. Dokonce i můj bratr Tomáš, cynický jako vždycky, s úsměvem prohodí:
„Dájo, ty se snad už chystáš být navždycky jen ta cool tetička, co?“
Nechtěla jsem nikomu nic dokazovat, ale cítila jsem, že musím utéct. Alespoň na chvíli. Alespoň se nadechnout. Zarezervovala jsem si týden v Řecku. Sama. Bez plánu, bez tlaku, bez „co dál“. Prostě si odpočinout. Poslouchat sama sebe. Vzpomenout si, kým jsem byla, než jsem začala uspokojovat všechny kolem sebe. Netušila jsem, že se z dovolené vrátím s novým příjmením.
Poznala jsem ho na pláži
„Promiňte, je tady volno?“ zeptal se a ukázal na lehátko vedle mě.
Zvedla jsem oči od knížky. Stál přede mnou chlap v lněné košili, trochu rozcuchaný, s opálenou pletí a odzbrojujícím úsměvem. Hned mi bylo jasné, že to není typ, co si nařizuje budík na sedmou, aby stihl posilovnu. Byl… pohodář.
„Klidně,“ odpověděla jsem a vrátila se k předstíranému čtení.
Neuběhlo ani pět minut a už jsme si objednávali společný drink. Přišel s tím návrhem přirozeně, bez nátlaku, s tou svou „dobrou energií, nic na sílu“. Jmenoval se Ondřej. Ukázalo se, že přijel do Řecka sám, stejně jako já. Jenže on to dělal častěji. Pracoval jako freelancer, fotil interiéry hotelů, cestoval po světě a, jak sám řekl:
„Když se nezamiluju jednou za čtrnáct dní, znamená to, že jsem umřel.“
„Dobře, tak to už vím, že jsi romantik nebo blázen,“ smála jsem se a kroutila hlavou.
„A co když obojí?“ mrkl na mě.
Seděli jsme na pláži až do západu slunce, pak společná večeře v malé hospůdce s mořskými plody. Když navrhl, abychom ráno zašli na procházku do přístavu, souhlasila jsem dřív, než jsem se stihla zamyslet. Pravidla, která mě obvykle držela na uzdě, se začala rozplývat. Večer jsem ležela v posteli s úsměvem na tváři a v hlavě mi duněla jeho slova z pláže:
„Měli bychom se vzít. To musí vyjít.“
Tehdy jsem se tomu zasmála. Ale něco se ve mně pohnulo.
Bylo to spontánní rozhodnutí
„Dájo, to byl vtip… asi,“ podíval se na mě Ondřej nejistě, když jsme o tři dny později opravdu šli na konzulát zeptat se, „co by bylo, kdyby“.
Ale mně to vůbec nepřipadalo tak hloupé. Zpočátku jsem tam šla na vlně emocí a smála se sama sobě. Ale když se ukázalo, že formality se dají zařídit a dokumenty mám u sebe, něco ve mně… cvaklo. Úředník na konzulátu s kamennou tváří vysvětlil postupy a dal nám termín: zítra, v 17:00, pokud dnes podáme papíry.
Podívala jsem se na Ondřeje. On, k mému překvapení, nezpanikařil.
„Pojďme do toho. Co nejhoršího se může stát?“ řekl s tou svou odzbrojující naivitou.
Večer jsme v hotelovém pokoji na sebe nevěřícně zírali. Já v šatech, které jsem si náhodou koupila na trhu. On v košili zapnuté až ke krku, poprvé vypadal nervózně.
„Jsme blázni,“ zašeptala jsem a smála se přes slzy.
„Jsme svobodní,“ odpověděl.
Obřad byl rychlý. Pár slov, podpisy, prstýnky koupené hodinu předtím v obchodě se suvenýry. A pak jsme se procházeli uličkami Kréty, jako bychom byli pár, co se zná léta.
V hotelu mi položil hlavu do klína.
„Co řekneme rodině?“ zeptal se tiše.
Ztuhla jsem. Podívala jsem se do stropu.
„Nevím… pravdu?“
Ale věděla jsem, že to nebude tak jednoduché.
Mysleli si, že si dělám srandu
„Jak jako ‚vdala ses‘?“ zeptala se máma a stiskla lžíci na polévku tak silně, až se jí třásla ruka.
Seděli jsme u nedělního oběda. Hovězí vývar, řízky, brambory – celá scéna jako každý týden. Jenže tentokrát jsem já, Dagmar, oblíbená dcera Alice, ta „rozumná“, právě oznamovala, že jsem se vrátila z Řecka… jako vdaná paní.
„No… normálně. Byl tam úředník, byly prstýnky. Ondřej. Můj… manžel,“ dodala jsem a podívala se na bratra.
Tomáš zvedl obočí.
„Ty si děláš srandu, že jo?“ zeptal se, ale v očích se mu leskl šok. „Dagmar, vždyť ty jsi ta, co třikrát kontroluje složení majonézy. A teď tohle? Řeckej spontán?“
„Ondřej není Řek,“ odvětila jsem. „A nebyl to spontán.“
„Vážně? Tak co to bylo? Rozumné rozhodnutí po šesti dnech známosti?“
Máma odsunula talíř, ani se nedotkla masa.
„Ty ses snad zbláznila…“ zašeptala. „Prostě… jsi zhloupla.“
Žofie, moje nejlepší kamarádka, seděla v koutě a mlčela. Dívala se na mě, jako by… mě neznala. Nakonec se tiše ozvala:
„Dájo, ale… jsi si jistá, že to bylo dobré rozhodnutí?“
„Jsem si jistá, že to bylo moje rozhodnutí,“ odpověděla jsem tvrdě.
V kuchyni nastalo ticho. Máma si zakryla tvář dlaněmi a začala tiše plakat.
„Jak jsi nám to mohla udělat…“ zašeptala.
Tehdy jsem poprvé pocítila… že tenhle příběh neskončí jako pohádka.
Nebylo to jako v pohádce
„Ahoj… můžeme si promluvit?“ napsala jsem Ondřejovi a dívala se na jeho status „online“, zatímco jsem čekala na odpověď, která už tři hodiny nepřicházela.
Od návratu do Česka se všechno začalo sypat. Najednou rozdíly, které v Řecku působily roztomile, tady byly jako třísky. On – pořád v režimu „tady a teď“, já – uprostřed rodinné bouře. Čekala jsem podporu a dostávala jsem… emotikony.
„Dájo, přece jsme si nemohli myslet, že to bude snadné,“ řekl, když jsme se konečně spojili přes video.
„Ale ty jsi tam a já tady,“ odsekla jsem. „Ty si chodíš po nějakých útesech a já vysvětluju svojí mámě, že nejsem psychicky nemocná.“
„Tak se tam nevracej. Přijeď zpátky, vážně. Všechno to hoď za hlavu. Začněme od nuly,“ navrhl, jako by to byl výlet na víkend.
„Ondřeji… já tady mám život. Práci. Blízké. Nemůžu prostě… zmizet.“
Zavolala jsem Žofii. Domluvily jsme se na kávu.
„Jsi šťastná?“ zeptala se bez okolků.
„Nevím…“ přiznala jsem tiše. „Asi jsem jen chtěla přestat být ta, kterou všichni znají. A zamilovat se do něčeho bez plánu.“
Žofie se na mě starostlivě podívala.
„Ale ať už s plánem, nebo bez něj – jestli máš pocit, že jsi v tom sama… to není dobré znamení.“
Mlčela jsem. Protože jsem poprvé doopravdy pocítila, že Ondřej byl možná můj únik. A ne domov.
Máma se na mě zlobila
„Nevím, co se s tebou děje, Dagmar,“ začala máma hned ve dveřích, ani si nesundala kabát. „Ale tohle všechno mě začíná přerůstat přes hlavu.“
Seděla jsem u stolu s hrnkem studeného čaje. Věděla jsem, že tenhle rozhovor jednou přijde. A že nebude hezký.
„Nemusíš mi rozumět,“ řekla jsem klidně. „Stačí, když to budeš akceptovat.“
„Akceptovat co? Že jsi odjela na dovolenou a vrátila se s manželem jako se suvenýrem?!“ zvýšila hlas. „Že jsi zničila všechno, co jsi měla tak dobře srovnané?“
„Mami, nic jsem nezničila. Jen jsem si poprvé vybrala sama sebe.“
„Dájo…“ hlas se jí zachvěl. „Myslela jsem, že tě znám. Že jsi rozumná. Že jsi… moje.“
Zatnula jsem zuby.
„Pořád jsem tvoje dcera.“
„Ne, už nejsi moje dcera, kterou jsem znala,“ zasyčela. „Jsi někdo cizí. Někdo, kdo zahodí všechno kvůli nějakému klukovi s foťákem.“
Vstala jsem.
„A možná jsem prostě někdo, kdo tě konečně přestal poslouchat? Přestal žít podle tvého plánu?“
„Ty ani nevíš, co děláš. Zničíš si život.“
„To je MŮJ život, mami. Ne tvůj.“
Podívala se na mě se směsicí bolesti a vzteku.
„V tom případě si poraď sama,“ odsekla. „Protože já už na to nemám sílu.“
Dveře práskly. A já zůstala v kuchyni s hrnkem studeného čaje a pocitem, že jsem se právě doopravdy ztratila.
Možná to byla chyba?
Té noci jsem nespala.
Ležela jsem ve tmě, poslouchala tikot hodin a vlastní myšlenky. Ondřej mlčel. Máma se stáhla. Žofie… mi asi přestala rozumět. Cítila jsem se volná – a zároveň úplně sama.
Na stolku ležela naše svatební fotka, kterou jsem si nechala vyvolat hned po návratu. Ondřej na ní měl ten svůj bezstarostný úsměv, já se dívala do objektivu jako do nového života.
„Co jsem to udělala?“ zašeptala jsem si pro sebe.
Neznala jsem odpověď. Jen jedno jsem věděla jistě: bylo to moje rozhodnutí. A prozatím mi muselo stačit.
Dagmar, 28 let
Související články
