Svatbě předcházel velký tlak ze strany rodiny. Když mě pak Martin požádal o ruku, což se dnes už moc nenosí, brala jsem to jako znamení. Hluboko uvnitř jsem ale cítila, že to není muž pro mě. Teď jsem v pasti. Na jedné straně je jistota klidného a zajištěného života s Martinem, na straně druhé vzpomínky na Davida, který byl ztělesněním nepředvídatelnosti.
Ideální muž pro všechny kromě mě
Celé mé okolí, od rodičů po kamarádky, mi ho schvalovalo. „Martina se drž, takový chlap se hledá těžko,“ slýchala jsem ze všech stran. Byl spolehlivý, pracovitý a hodný. Souhlasila jsem s nimi, ale v duchu si vždy dodala: „…a taky trochu nudný.“ Po bouřlivém vztahu s Davidem jsem toužila po klidu. Už žádné noční hádky nebo víkendy, kdy zmizel beze stopy. Martin byl jeho protipól. Dochvilný, pozorný, vždy se zajímal, jak se cítím a co potřebuji. Když mě po roce vztahu požádal o ruku, zaskočilo mě to. V dnešní době? Ta staromódnost mě možná okouzlila natolik, že jsem řekla „ano“. Svatba byla jako z pohádky. Rodiče zářili štěstím, kamarádky mi záviděly a já se usmívala a předstírala, že je všechno v pořádku. Skutečnost, že Martina nemiluji, jsem v tu chvíli vytěsnila.
Usadili jsme se v hezkém bytě, měli dostatek peněz a žili si klidně. Večery u televize, občas výlet. První společná dovolená byla samozřejmě u moře. Martin se neustále snažil. „Dáš si kávu, miláčku?“ znělo každé ráno. „Díky,“ odpovídala jsem mechanicky. Stále více jsem si uvědomovala, že mě nepřitahuje. Ale ani mi nevadil. Prostě existoval vedle mě. Náš intimní život byl spíše povinností než radostí. Přistihla jsem se, že při něm stále častěji myslím na Davida. Martin to nejspíš cítil. Viděla jsem na něm, že ho trápí, že mezi námi chybí jiskra, ale nikdy se na nic přímo nezeptal. Jen mě občas pozoroval s tichou výčitkou v očích.
Necítila jsem se s ním šťastná
A pak to přišlo. Zpráva od Davida: „Ahoj, jsem zpátky v Praze. Vzpomněl jsem si na tebe. Co ty?“ Cítila jsem zlost na celý svět. Na něj, že se ozval, na sebe, že mu chci okamžitě odpovědět, a hlavně na Martina, který mi najednou začal nesnesitelně vadit. Jeho gesta, jeho starostlivost. Proč na mě proboha nemůže být aspoň jednou protivný?!
První výročí svatby bylo za dveřmi. Martin připravil romantickou večeři se svíčkami. Já jen seděla, dívala se na něj a cítila obrovskou lítost. Zároveň mě štvalo, jak moc se snaží a že já mu nedokážu říct pravdu. „Už je to rok,“ usmál se. „Letí to, co?“ Jen jsem přikývla. Pak položil tu obávanou otázku: „Jsi se mnou šťastná?“ Chtěla jsem vykřiknout, že ne, ale zbabělost opět zvítězila. Místo toho jsem se zmohla jen na tiché přikývnutí. Martinovi bylo jasné, že lžu, ale jeho slušnost mu zabránila tlačit na mě. Přijala jsem dárek, snědla dort a nechala se opít šampaňským. Dopřála jsem mu noc plnou vášně, kterou poháněly jen moje představy o Davidovi.
Když Martin vedle mě usnul, dívala jsem se do stropu a cítila se bezradná a osamělá. Čekala jsem na nějaké znamení, na něco, co by rozhodlo za mě. Bylo mi ale jasné, že ten nejtěžší krok musím udělat sama.
