Mám dvě děti, manžela a práci v korporátu, která mě každý den sžírá zevnitř. Vím, zní to jako životopis každé druhé ženy v téhle zemi. A nejspíš to tak i je. Ale pravda je taková, že se poslední dobou stále častěji přistihnu, jak se ráno probouzím a... necítím nic. Ani vztek, ani radost, ani nadšení. Nic. Jen bezbarvou rutinu.
Můj manžel, Tomáš, je v pohodě. Vážně. Pracovitý, zodpovědný, miluje děti. Jenže... mezi námi už dávno nic nejiskří. Bavíme se o tom, jestli je třeba vyměnit filtr v myčce a jestli Anička dneska snědla ve škole jablko. Kdy naposledy jsme se spolu smáli až k slzám? Nepamatuju si. Sex? Zapomeň. „Jsem unavený, zítra brzy vstávám.“ A já večer ležím v posteli a přemýšlím, jestli to takhle bude už navždy.
Když láska ztratí jiskru
Jednoho večera, když jsem zase přeskakovala mezi slevami na sýr a výprodejem dětských sandálů, narazila jsem na stránku s agroturistikou. Fotky: dřevěný dům obklopený loukami, houpačka pod starou jabloní, rybník s molem. „Klid, příroda, domácí jídlo, žádný signál,“ hlásal popisek. A najednou jsem pocítila... naději. Že by se tam možná na chvíli dalo utéct. I kdyby jen od toho zpropadeného zvuku příchozího e-mailu z práce.
Zarezervovala jsem týden. Levný balíček, rodinná chaloupka, strava v ceně. Prostě... zkusíme si odpočinout.
Naděje na nový začátek
Večer u večeře jsem se o tom zmínila Tomášovi.
„Zarezervovala jsem nám na příští měsíc pobyt na farmě,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo lehce. „Je to daleko, ale prý je tam krásně. Bude tam klid. Žádný internet.“
Tomáš zvedl pohled od polévky.
„Ne... zní to dobře. Děti budou mít radost.“
„Já se potřebuju odreagovat,“ přerušila jsem ho dřív, než začal mluvit o kolech a balení. „Tomáši, já se dusím. Každý den. V práci, doma, ve vlastním těle. Jestli nezpomalím... něco se ve mně zlomí. Vážně.“
Zmlkl. Po chvíli odsunul talíř a tiše řekl:
„Možná nám to prospěje. Možná nám všem.“
Na místě něco nehraje
Vjížděli jsme po štěrkové cestě, míjeli krávy líně se pasoucí na louce. V autě děti pištěly při pohledu na slepice a já jsem se konečně nadechla. Opravdová vesnice – žádný asfalt, ticho, zeleň, zvuk cvrčků. Bylo to přesně tak, jak slibovali na stránkách.
Zastavili jsme před velkým dřevěným domem s verandou. Nad dveřmi visel starý zvonek. Tomáš zatroubil a za chvíli se na schodech objevil ON – majitel.
Bylo mu kolem čtyřiceti, měl rozcuchané vlasy a strniště, jako by se zapomněl oholit. Usmíval se, ale něco v tom úsměvu bylo... povědomé. A lehce drzé.
„Vy budete Novákovi?“ zeptal se, scházel ze schodů a natahoval ruku. „Bárto. Všechno je připravené. Pojďte dál.“
Podala jsem mu ruku. A v tu chvíli mi to došlo. Ten tón, způsob, jakým se díval... Sakra, odkud ho znám?
„Něco se děje?“ zeptal se se stejným lehkým úsměvem.
„Ne.... Jen... jsem unavená,“ zalhala jsem a uhnula pohledem.
Tomáš vedle mě vypadal uvolněně jako nikdy. Na verandě pištěly děti a Bárta nosil kufry s až přehnanou lehkostí.
Klid jen na první pohled
Večer, když jsme vybalovali věci, podívala jsem se z okna, kde Bárta zrovna sekal dříví.
„Co si o něm myslíš?“ zeptala jsem se Tomáše.
„V pohodě chlap. Uvolněný, normální. Fajn, že děti mají kde běhat.“
„Nevím... něco mi na něm nesedí,“ řekla jsem potichu. „Jako by byl... až moc sebejistý.“
Tomáš jen mávl rukou.
„Uvolni se. Jsme na dovolené.“
Jenže já jsem cítila, že tohle je teprve začátek.
Znala jsem ten hlas
S každou hodinou ve mně něco pulzovalo. Nebyl to jen stres, neklid nebo únava – byla to vzpomínka. Mlhavá, nejasná, ale hryzající mě zevnitř. Dívala jsem se na Bártu, když nám k snídani přinesl palačinky, a... věděla jsem. Znala jsem ten hlas. Ty ruce. Ten způsob, jakým si na rameni upravoval tričko.
Večer, když Tomáš uspával děti, vyšla jsem na verandu. Bárta seděl u stolu, pil čaj a něco si psal do sešitu. Podíval se na mě bez překvapení, jako by čekal.
„Dáš si?“ zeptal se a ukázal na hrnek.
„Jsi to ty, že?“ vyhrkla jsem a cítila, jak mi ta slova sama plynou z úst. „Poznala jsem tě. Studovala jsem v Brně. Měl jsi tenkrát motorku a víno v batohu.“
Ztuhl. Úsměv zmizel.
„Myslel jsem, že mě nepoznáš,“ řekl tiše. „Ale podle očí... No jo, v těch jsi vždycky měla oheň.“
Sedla jsem si naproti němu. Srdce mi bušilo jako o závod.
„Ty jsi zmizel. Prostě... ze dne na den. Beze slova.“
„Protože jsem věděl, že kdybych zůstal, všechno bych ti zničil,“ zamumlal. „A na ničení jsem už tenkrát měl talent.“
Seděli jsme mlčky, v pozadí hrály jen cikády. V hlavě jsem slyšela jiný zvuk – své myšlenky. Kdyby tehdy... Kdybych se rozhodla jinak...
Podívala jsem se oknem dovnitř. Tomáš dočítal pohádku. Děti se k němu tulily. Můj svět.
„Neměl bys tu být,“ zašeptala jsem.
„A možná bych tu právě byl,“ odpověděl Bárta a nespouštěl ze mě oči.
Zase jsem se cítila... viděná
Začalo to rozhovory. Nevinnými, jako by náhodnými. On – u kuchyňského stolu s hrnkem kávy. Já – v pyžamu, s vlasy v nepořádku, jsem si zaběhla „jen na chvilku“ pro mléko. A najednou jsem zůstala déle. Protože Bárta v sobě měl něco, díky čemu jsem se zase cítila... viděná.
Když děti usnuly, sedli jsme si na verandu. Beze slov, dívali jsme se do tmy. A znovu se vracely všechny ty věci, které jsme si nikdy nestihli říct.
„Neumíš si představit, kolikrát jsem ti chtěl zavolat,“ řekl jednoho večera a podával mi čaj. „Ale co bych řekl? “Ahoj, pamatuješ si mě? Toho idiota, co utekl uprostřed noci?'„
„Možná bych pak svůj život nasměrovala jinak,“ odpověděla jsem, než jsem se stihla zarazit.
Mlčel. Ale nemusel nic říkat – všechno bylo v jeho očích.
O pár dní později jsem ho uslyšela přes dveře stodoly. Mluvil po telefonu. Hlas měl tichý, ale ta slova se mi vryla do paměti:
„Nevím, co mám dělat. Zase je tady. A… cítím, že se staré city vrátily, rozumíš?“
Odstoupila jsem od dveří. Ruce se mi třásly.
Téhož večera jsem za ním šla.
„Co to hraješ, Bárto?“ sykla jsem.
Podíval se na mě, jako by už věděl, že jsem ho slyšela.
„Nic. Nebo všechno. Nikdy jsem na tebe nezapomněl, Katko.“
„Nemůžeš se mi jen tak vrátit do života,“ vyhrkla jsem a snažila se nerozplakat.
„Ale možná by ses měla zamyslet, jestli v něm chceš zůstat.“
Tomáš něco vytušil
Začala jsem se vyhýbat jeho pohledům. Ne proto, že by mi byl lhostejný. Naopak – cítila jsem, že jestli se podívám ještě jednou, ještě o chvíli déle, tak... se v tom utopím. A to jsem nemohla. Měla jsem manžela, děti, život, který – možná nudný, možná tichý – byl můj. A on byl jako bouře, která chtěla zase všechno rozmetat.
Tomáš taky něco vytušil. Večer byl napjatý, podrážděný. Jednou se dokonce zeptal:
„Ty něco tajíš?“
Zamrkala jsem. Uvařila jsem čaj. A neodpověděla.
Toho dne byla večeře podivně napjatá. Bárta podal pečené brambory, usmál se na děti a pak si sedl vedle mě. Až moc blízko. Až příliš nenuceně. Tomáš si toho všiml.
„Nemusíš si sedat k mé ženě,“ vyjel najednou, bez varování.
Bárta se na něj klidně podíval.
„Vždyť jsem jen podal brambory.“
„Věděl jsem, že mezi vámi něco je!“ zavrčel Tomáš a odhodil vidličku.
„Tomáši, ty nic nevíš!“ zvýšila jsem hlas. „To bylo... než jsem tě poznala. Je to náhoda, že je tady. My jsme z toho taky v šoku.“
Bárta mlčel. Ale jeho tvář – stažená, se stínem lítosti – říkala všechno. Tomáš to viděl. Vstal a odešel, práskl dveřmi.
Děti se dívaly vyděšeně. A já jsem chtěla zmizet. Přestat existovat. Nebo vrátit čas.
Ale nemohla jsem.
Nutné a důležité rozhodnutí
Půlku noci jsem probrečela v koupelně, seděla jsem na studených dlaždičkách s ručníkem na kolenou. V hlavě se mi honily obrazy – děti spící v pokoji vedle, Tomáš se zaťatou čelistí, Bárta s očima, které se dívaly, jako by na něco zase měly právo. A já... já jsem nevěděla, komu patřím.
Ráno jsem sbalila tašky. Potichu, rychle. Děti ještě spaly. Tomáš vešel do pokoje, jako by to věděl. Neptal se. Jen se díval.
„Odjíždíme,“ řekla jsem. „Dnes.“
Bárta vyběhl, když jsem nakládala poslední tašku do kufru. Vyšel bos, v tričku, s očima rozšířenýma, jako by právě pochopil, že tohle je opravdu konec.
„Katko, nedělej to.“
Zastavila jsem se. Pomalu jsem se otočila. Už nevypadal sebejistě. Byl jako ten kluk před lety, který se bál milovat příliš silně.
„Bárto... já nevím, co cítím. Ale nemůžu všechno zničit. Nemůžu to udělat dětem. A sobě.“
Udělal krok ke mně.
„Ještě se někdy potkáme,“ řekl hlasem, který se třásl.
„A možná už bychom neměli,“ odpověděla jsem tiše a zavřela kufr.
Odjeli jsme a on tam zůstal. Na tom štěrku, bosý, s rukama podél těla. Díval se, dokud jsme nezmizeli za zatáčkou.
Vraceli jsme se mlčky. Děti spaly vzadu a Tomáš řídil se sevřenými rty. Dívala jsem se na míjené stromy, na značky, na prázdná pole, jako by to byl cizí svět. Uvnitř jsem měla díru. Ne kvůli Bártovi – kvůli sobě. Protože se ve mně něco stalo, něco prasklo. A už to nepůjde slepit jako dřív.
V bytě bylo dusno, i když jsem pootevřela okno. Tomáš hodil tašku do kouta a šel do kuchyně. Neřekl nic. Já taky ne. Další dny jsme se chovali korektně. Společně jsme s dětmi dělali úkoly, uklízeli, nakupovali. Ale mezi námi pořád bylo něco nevyřčeného. Ticho, které bolelo víc než křik.
Večer jsem ležela v posteli a dívala se do stropu.
„Co by bylo, kdyby...?“
Nevěděla jsem. Věděla jsem jen, že jsem matka, manželka a žena, která na chvíli pocítila, že žije. A pak se zase vrátila tam, kde je třeba být zodpovědná.
Udělala jsem dobře? Nevím. Čas ukáže.
Bárta se mi občas vrací ve snech. A v těch krátkých chvílích, kdy jsem zase sama, si myslím: možná v jiném životě.
Ale ne v tomhle. V tomhle životě se učíme poznávat jeden druhého znovu. Já a Tomáš. Pomalu, bez záruky. A i když ne všechno končí, ne všechno taky trvá.
A možná to tak prostě má být.
Katka, 34 let
Související články
