S Pavlem jsme nedávno oslavili první výročí. Jenže místo radosti jsem cítila spíš prázdnotu. Náš vztah, který měl vzkvétat, se proměnil v rutinu a já začala mít pocit, že ho ztrácím. A brzy jsem zjistila proč. Pavel mě začal brát jako jisetotu.
Začátky byly jiné
S nostalgií jsem vzpomínala na dobu, kdy mi nosil kytice jen tak, psal mi zamilované vzkazy uprostřed pracovního dne a plánoval víkendy plné překvapení. Každý den jsem se cítila jako ta nejvýjimečnější žena na světě. Teď jsem si připadala spíše jako kus nábytku.
Drobné pozornosti zmizely, společné večeře se omezily na rychlé jídlo u televize a kompliment jsem slyšela naposledy před několika měsíci. „Pamatuješ, jak jsi mi dřív nechával vzkazy na zrcadle?“ nadhodila jsem jednou opatrně. Jen mávl rukou: „To bylo na začátku, ne? Teď už jsme spolu, tak víš, že tě miluju, i bez toho.“ Ta odpověď mě zabolela.
Nebylo to ono
Cítila jsem, že už o mě nebojuje, protože si myslel, že bitvu vyhrál. Jednoho večera jsem to nevydržela. „Pavle, mám pocit, že mě bereš jako samozřejmost,“ řekla jsem mu narovinu. „Chybí mi ta jiskra, to, jak ses dříve snažil.“ Jeho reakce byla bohužel přesně taková, jakou jsem nechtěla slyšet. „Jak to můžeš říct? Jsme spolu, bydlíme spolu, co víc bys chtěla?“ bránil se.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že mi chybí malá gesta, která ukazují, že na mě myslí. Sliboval, že se polepší, ale nic se nestalo. Kromě občasného polibku na čelo se náš vztah vrátil do starých kolejí. Cítila jsem se ještě víc přehlížená a nakonec jsem se rozhodla pro radikální krok.
Musela jsem to udělat
S bušícím srdcem jsem mu oznámila: „Pavle, miluju tě, ale potřebuju si dát pauzu. Musíme si oba uvědomit, jestli tohle je to, co doopravdy chceme.“ Viděla jsem v jeho očích šok a zmatek. „Kláro, prosím, nedělej to. Nechci o tebe přijít,“ naléhal, a já věděla, že to myslí vážně. Ale také jsem věděla, že potřebuji, aby pochopil, co může ztratit.
Pomohlo to
A stalo se přesně to, v co jsem doufala. Pavel se proměnil. Najednou mi do práce začaly chodit pugéty s omluvnými kartičkami. Volal mi každý den, jen aby slyšel můj hlas. Po měsíci odloučení mě pozval na romantický víkend do wellness hotelu, kde mě zahrnul pozorností a láskou, jakou jsem nezažila od našich prvních schůzek.
Vrátila jsem se k němu. A ta změna nebyla dočasná. Už je to skoro rok a Pavel je stále ten pozorný muž, do kterého jsem se zamilovala. Ten měsíc, kdy byl sám, mu ukázal, že láska není trofej, kterou si člověk vystaví na poličku. Je to květina, o kterou se musí pečovat každý den.
