Můj manžel si na zahradě užíval jako král. Učinila jsem tomu přítrž

Dům na okraji města byl naším velkým snem už mnoho let – a konečně se nám ho podařilo splnit. Představa vlastní zahrady byla neuvěřitelně lákavá. Představovali jsme si klidné letní večery pod širým nebem obklopeni zelení. Realita se však ukázala být úplně jiná – zpočátku měla k ideálu daleko.

Splněný sen o domě

Koupili jsme krásný dům. Naštěstí nevyžadoval žádnou velkou rekonstrukci. Stačilo pár drobných úprav, které jsme zvládli svépomocí. Měla jsem obrovskou radost, protože jsme konečně mohli rozšířit rodinu – v pronájmu je těžké o dětech vůbec přemýšlet.

Nepopiratelnou hvězdou našeho hnízdečka byla zahrada. Co si pamatuji, vždycky jsem chtěla dům s velkou zahradou. Nemohla jsem uvěřit, že se mé přání stalo skutečností. Moje představy se však naprosto rozcházely s realitou, protože manžel si na zahradě udělal své království – a já do něj neměla přístup, pokud jsem zrovna nepřinesla jídlo nebo nepodávala pivo. Jak se to stalo?

Manžel se na zahradě cítil jako král

Zahrada se velmi rychle stala Martinovým oblíbeným místem. Přišel z práce, otevřel si pivo a uvelebil se na lehátku. Čekal, až mu přinesu večeři, a tak trávil čas až do večera. Brzy k tomu přibyly páteční a sobotní dýchánky s kamarády, které se časem změnily ve větší večírky. Manžel ochotně zval sousedy na grilování a ve společnosti exceloval, přičemž vyprávěl pořád dokola ty samé vtipy. Znala jsem je nazpaměť a přiznám se, že už mi z jejich poslechu trnuly uši. Zpočátku jsem nic neříkala, protože jsem si myslela, že když manžel tvrdě pracuje, zaslouží si trochu odpočinku. Ale ve skutečnosti jsem sama sebe obelhávala. Štvalo mě, že manžel bere zahradu a dění na ní jako únik od domácích povinností – a těch bylo docela dost. Já jsem také chodila do práce a byla jsem unavená, ale Martina to nezajímalo.

„Ty ráda vaříš a já jsem skvělý bavič,“ tvrdil jakoby v žertu. „To je přece spravedlivá dělba.“

Možná pro něj, ale rozhodně ne pro mě. Já se otáčela u plotny a uklízela všechen ten nepořádek, který po sobě manželovi známí zanechali. Měla jsem pocit, že je to nekonečný příběh. Sotva jsem stihla uklidit hromadu špinavého nádobí, už ve dřezu přistávalo další. A tak pořád dokola.

Potichu jsem doufala, že se Martin vzpamatuje a že ho to omrzí – ale kdepak, vůbec to na to nevypadalo. Já kmitala s mopem a on se skvěle bavil – vždyť má přece právo se po náročném týdnu odreagovat. Jenže kde jsem v tom všem byla já? Jednou jsem slyšela, jak ho kamarádi chválí, že má tak skvělou ženu, která do ničeho nerýpe. Úplně se ve mně vařila krev.

Moje podrážděnost sílila, ale stále jsem mlčela a trpělivě ten cirkus snášela. Dlouhodobě se takhle ale nedalo fungovat. Přišel den, kdy se ve mně něco zlomilo. Pochopila jsem, že nemůžu dál čekat, až Martin změní své chování. Jemu to vyhovovalo, protože se o nic nemusel starat. Měl služku zadarmo, takže problém neviděl.

Mohlo by Vás zajímat:

Rodina si myslela, že náš penzion je jejich osobní all inclusive. Neplatili a navíc mě uráželi!

Změna mu nebyla po chuti

Při pomyšlení na víkend se mi dělalo špatně, protože jsem věděla, co to znamená. Další pátek, další večírek na zahradě, ale tentokrát sobotní ráno vypadalo jinak než obvykle. Kuchyň připomínala bojiště. Manžel tvrdě spal a na mě zbylo uklízení. Už jsem se chtěla pustit do práce, ale řekla jsem si: „Dost.“ Uvařila jsem si čaj, vzala pod paži knihu, kterou jsem nemohla dočíst už několik týdnů, a lehla si na lehátko na zahradě. Martin zažil šok, když vstal. Očekával, že všechno bude jako obvykle, tedy čisté.

„Co se děje, ty jsi neuklízela?“ zeptal se lehce ochraptělým hlasem.

„Ode dneška si vyměníme role. Já budu odpočívat a ty se postaráš o zbytek. Odteď zahrada patří mně,“ tato slova, jak se později ukázalo, odstartovala změny k lepšímu.

Řekla jsem to takovým tónem, že se neodvážil protestovat. Kromě toho měl kocovinu. Samozřejmě nic neudělal a šel si zase lehnout, ale nepořádek mezitím magicky nezmizel. K večeru se s klením pod nosem pustil do úklidu. Myslel si, že si dělám legraci, ale když další tři dny nedostal večeři pod nos, začal se vztekat.

„Myslíš si, že jenom ty pracuješ? Já taky potřebuju chvilku oddechu a něco k jídlu,“ stěžoval si a snažil se ve mně vyvolat pocit viny.

„No vidíš,“ usmála jsem se, „to jsme dva.“

Byla jsem si vědoma toho, že teď se nesmím vzdát. Nemůžu ustoupit, protože jinak se všechno vrátí do „normálu“. Uplynuly skoro dva týdny, než Martin pochopil, o co tady jde a že jeho chování bylo velmi sobecké. A to jsem mu ještě ušetřila spoustu práce, protože jsem nepořádala žádné večírky. Chtěla jsem mít o víkendu svatý klid, ticho a prostor pro dobití baterek.

Konečně něco pochopil

„Promiň,“ nejdřív jsem uviděla kytici růží a až pak jeho tvář.

Tím gestem mě dojal, omluvu jsem přijala. Dlouho jsme si povídali. Jasně jsem mu řekla, že nesouhlasím s tím, aby mě bral jako uklízečku, pradlenu nebo kuchařku. To, že zrovna ráda a dobře vařím, neznamená, že na mě může hodit veškerou odpovědnost za domácnost. I já chodím do práce a očekávám partnerství.

„Máš pravdu,“ přikývl. „Nebylo to fér.“

Dnes už fungujeme na jiných principech. Zveme hosty, ale ne každý víkend, protože raději trávíme čas jen ve dvou. Pokud ale plánujeme společenské setkání, organizujeme ho společně a také společně uklízíme.

Martinovi došlo, že nic se samo neudělá a že nejen on má právo být unavený nebo nemít náladu. Někdy si prostě objednáme jídlo nebo se domluvíme, že se po práci najíme někde ve městě. Já jsem se naučila, že člověk nemůže toho druhého ve všem zastupovat, protože to nikdy nekončí dobře. My ženy máme tendenci snést našim chlapům modré z nebe, ale výsledek je obvykle stejný – samy si zaděláme na problém a jsme pak frustrované.

Magda, 34 let