Když mi Radek řekl, že pro nás chystá romantické překvapení, ztuhla jsem nadšením. Po pěti letech vztahu a třech pokusech o společné bydlení (z nichž jeden skončil vážnou havárií vody v pronajaté garsonce a mým návratem k rodičům), jsem už žádné zázraky nečekala. A najednou tohle: víkend ve dvou, daleko od města. Bez práce, bez stresu, jen my dva a… příroda. Ach, přesně o něčem takovém jsem už dlouho snila.
Plánoval výlet
– Ale Evelíno, Evelíno, nic neplánuj. Nemusíš hned sepisovat seznam věcí, co je třeba udělat, jak to máš ve zvyku – usmál se, když jsem se ho snažila opatrně vyptat, jestli si mám vzít boty na podpatku, nebo spíš holínky. – Já se o všechno postarám. Ty máš jen odpočívat a skvěle se bavit.
Poslechla jsem ho. Tentokrát jsem si plánování odpustila, i když v běžném životě jsem opravdu velmi organizovaná. V práci musím mít vždy naplánované úkoly minimálně na několik dní dopředu. Doma to samé. No, ale i já jsem snila o troše pohody a spontánnosti. Koneckonců, žijeme jen jednou, ne? Co by se tak mohlo pokazit na obyčejném víkendu ve dvou? Nanejvýš počasí nemusí vyjít.
To byla moje chyba číslo jedna: svěřila jsem mu organizaci. A co se ukázalo? Že Radek nic pořádně nezorganizoval a v podstatě nás nechal napospas osudu. Nejspíš věřil, jak to mívá ve zvyku, že „to nějak dopadne“. A nějak to dopadlo. Jenže vůbec ne tak skvěle, jak jsem před odjezdem očekávala.
Příliš krásné, než aby to byla pravda
Byl pátek. Radek přijel k mému bytu, usměvavý od ucha k uchu. V pozadí hrála nějaká pohodová hudba a on sám měl novou košili s barevnými cákanci. Aha, zdá se, že se naladil na uvolněnou víkendovou atmosféru. Můj vnitřní alarm ještě nezvonil. Zatím. Prozatím se mi zdálo, že je všechno v naprostém pořádku.
– Směr: romantická divočina! – prohodil, když jsem nasedala do auta a hodila svůj malý batoh na zadní sedadlo.
Vyrazili jsme.
– A konkrétně...? – zeptala jsem se opatrně. – A konkrétně, kam to jedeme?
– Uvidíš, miláčku – řekl nonšalantně a srovnal si trochu přerostlou ofinu, která mu neustále padala do očí. – To bude moje překvapení. Speciálně pro tebe. Bude tam jezero, ticho, svíčky… no prostě pohádka.
Říkal to tak přesvědčivě, že jsem skoro zapomněla, že naposledy mě jako „překvapení“ vzal na bleší trh, kde dvě hodiny prohlížel mince z dob socialismu. Ale teď jsem věřila, že to bude jiné. Myslím, že jsem tak moc potřebovala něco hezkého a romantického, že jsem ztratila svou obvyklou ostražitost. A to byla škoda. Protože by se možná ještě dalo něco naplánovat.
Po třech hodinách jízdy jsme dorazili k Máchovu jezeru. Západ slunce maloval oblohu do oranžova. Ach, byla jsem připravená na romantiku hodnou přinejmenším kultovních komedií s Julií Roberts, Meg Ryan, Sandrou Bullock, Dakotou Johnson a Anne Hathaway dohromady. Všechno bylo hezké. Ba co víc, dokonce krásné. Krásná příroda, jezero, stromy, všude kolem ticho. Jenže… nebylo se kde zastavit.
Tak kde budeme spát?
– To je tady kousek, hned doprava – ujišťoval mě Radek a zíral do GPS, jako by se z ní snažil vyčíst budoucnost.
– Radku, můžeš mi říct, kde vlastně máme nocleh?
– No v tom penzionu u jezera… v takovém dřevěném. Jmenoval se myslím „Klid a voda“? Nebo „Lesní ozvěna“?
Začala jsem tušit, že ten „klid“ a „ozvěna“ jsou spíše důsledkem chybějící rezervace než zamýšleným místem. On nejspíš vůbec nemyslel na ubytování. Že by si myslel, že něco sežene rychle na místě? Uprostřed sezóny? O letním víkendu v turistické oblasti? Ale snad nebyl tak naivní. Ještě jsem v to doufala. Brzy se však ukázalo, že na starém rčení, že „naděje je matkou bláznů“, je hodně pravdy.
Po dalších třiceti minutách ježdění v kruhu jsme zastavili u malého domku s cedulí „Agroturistika u Jany“. Na otázku, zda mají volné pokoje, odpověděla paní Jana, milá žena kolem šedesátky:
– No jakpak by ne? Všechno je obsazené, pane zlatej, sezóna je v plném proudu! To se musí rezervovat několik měsíců dopředu, a ne takhle přijet na poslední chvíli.
Radek se nervózně usmál a podíval se na mě, jako by čekal na zázrak. Zázrak se nekonal. Zato se dostavil vztek, který mi už kypěl z uší. Co to jenom provedl? A to mě tak přesvědčoval, abych se uvolnila a užívala si chvíle. Abych nic neplánovala, protože on všechno zařídí a já mám jen vstřebávat emoce. Jasně. Můžu si užívat. Jenomže kde to mám jako dělat? Když nemáme ani pokoj.
Byla jsem naštvaná
– Evelíno, nepanikař! – snažil se zachránit situaci. – Třeba něco najdeme ve větším městě. Určitě tam jsou nějaké hotely, penziony, ubytování v soukromí. Doksy? Česká Lípa?
Já už jsem v zázrak nevěřila. To si myslí, že tam na něj čekají s otevřenou náručí a bez rezervací? Jistě, už to vidím. Ale co jsem měla dělat? Neprotestovala jsem. Ať hledá. V Doksech jsme byli za hodinu. I tam: „žádná volná místa“, „zavřeno“, „plně obsazeno“. V České Lípě a v dalších malých městech po cestě to bylo úplně stejné.
Nakonec jsme o půlnoci, promrzlí a hladoví, spali… v autě. Na parkovišti u nějakého supermarketu.
– Vidím, že romantika dosáhla vrcholu – zamručela jsem a zabalila se do bundy, protože mi začínala být opravdová zima a samozřejmě jsem si s sebou nevzala žádnou deku.
Copak to nebyl Radek, kdo tvrdil, že všechno zařídí? Ale deku taky neměl.
– No co? Dobrodružství! Kdy jsi naposledy spala pod širákem? – řekl s nadšením hodným malého kluka a já měla chuť ho praštit, na mou duši.
– Tohle není širé nebe. To je střecha auta – procedila jsem jen chladně, otočila se k němu bokem a přestala mluvit.
Ráno jsem se probudila s bolavým krkem, opřená o dveře auta. Celá rozlámaná a nevyspalá. Radek jedl tyčinku, pil kávu z nedalekého automatu a díval se na mě jako štěně. Snažil se dělat psí oči, ale ten jeho máslový pohled mě v tu chvíli vůbec nedojímal.
– Chceš půlku? – zeptal se. – Snídaně šampionů.
Přestala jsem si dělat iluze
Chvíli jsem se na něj dívala. A v tu chvíli mi to došlo: tenhle chlap v životě nikdy nic nedotáhl do konce. Celé jeho kouzlo spočívalo ve spontánnosti, pohodě a úsměvu, kterým maskoval nedostatek zodpovědnosti. Pořád opakoval to své slavné „to nějak dopadne“, když jsem se snažila sestavit záložní plán. Neustále něco ztrácel. Pořád něco hledal. Na všechno měl pohotovou odpověď. Byl k uzoufání neorganizovaný. Zároveň ho ale lidé zbožňovali. Protože uměl sypat vtipy z rukávu a rozjet každou společnost. Dokonale maskoval svou nešikovnost hodnou dvanáctiletého kluka ze základky, a ne dospělého muže.
– Radku – začala jsem tiše – já už taková překvapení nechci.
– Proč? Vždyť to mělo být super. Ještě může být. Ostatně, uznej sama. Je to zábava a budeme mít co vyprávět známým po návratu.
– Mělo to být super. Ale nebylo. Protože romantika bez postele, snídaně a koupelny… to není romantika. To je survival. A já se nepřihlásila na „Kurz přežití pro snoubence“. A nemám nejmenší chuť, aby se náš romantický víkend stal tématem vtipů všech našich přátel.
Musí dospět
Cestou zpátky Radek mlčel. Já taky. Doma jsem vytáhla batoh a řekla:
– Miluju tě, ale chci žít s někým, kdo umí naplánovat nejen překvapení, ale i celý život. A ty, Radku, neumíš ani udělat rezervaci.
Nekřičela jsem. Neplakala jsem. Řekla jsem to klidně. A myslím, že právě to na něj udělalo největší dojem. Nerozešli jsme se hned. Ale svatba, o které jsem mluvila už měsíce, se odsunula na vedlejší kolej. Nejdřív dospělost. Potom prstýnky.
O rok později jsme jeli na další výlet. Tentokrát jsem všechno rezervovala já. Radek třikrát zkontroloval polohu, zamluvil stůl v restauraci a… zabalil dokonce i baterku „pro každý případ“.
– Takže ses z toho výletu na parkoviště něco naučil – zažertovala jsem.
– Ano – odvětil s úsměvem. – Že romantika není jen dobrý nápad. Je to zodpovědnost za ten nápad.
A to byla ta nejromantičtější věc, jakou v životě řekl.
Evelína, 30 let
