Když mi máma navrhla společný výlet do Chorvatska, hlas z hloubi srdce mi našeptával, že to není dobrý nápad. „Vždyť přece víš, jaká je,“ říkala jsem si v duchu, ale stejně jsem souhlasila. Myslela jsem si, že týden přece není konec světa. Bláhově jsem doufala, že se to obejde bez dramat – a taky jsem nechtěla, aby jí to bylo líto.
Měl to být pohodový dámský výlet
Nezastírám, že o Chorvatsku jsem snila už nějakou dobu, ale nikdy jsem neměla příležitost se tam konečně vydat. Když tedy máma nečekaně přišla s návrhem na pohodový dámský výlet, došla jsem k závěru, že je to zjevně ta vysněná příležitost. Na druhou stranu jsem měla jisté zábrany, protože svou matku znám jako své boty.
Nicméně jsem ignorovala intuici, která mi jasně říkala, ať to vzdám a najdu si nějakou rozumnou výmluvu. Perspektiva strávení několika dní v Dubrovníku byla velice lákavá a nakonec zvítězila. Tak moc jsem toužila to město vidět!
– Mám radost, miláčku, že strávíme trochu času jen my dvě – oznámila máma spokojeným tónem.
Stále jsem nebyla o tom nápadu úplně přesvědčená, ale slovo padlo.
Intuice měla jako obvykle pravdu
Dubrovník předčil má nejdivočejší očekávání. Byl ještě krásnější, než jsem si představovala. První den jsme se vydaly na velmi dlouhou procházku, během níž jsme ochutnávaly speciality místní kuchyně. Nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě. Máma se chovala naprosto v pohodě, což mi dalo jistou naději na dovolenou v příjemné atmosféře. Moje radost ale netrvala dlouho. Už následující den to mezi námi začalo skřípat. Po snídani jsem mámě oznámila, že potřebuji pár chvil pro sebe a jdu se projít.
– Až se vrátím, mohli bychom jít na pláž? Co ty na to? – zeptala jsem se.
Výraz její tváře se okamžitě změnil a nasadila grimasu, kterou jsem nesnášela.
– Myslela jsem, že budeme pořád spolu, no ale dobře – tón jejího hlasu prozrazoval, co si o mém návrhu myslí.
– Vždyť budu pryč sotva hodinu, to snad není problém.
– Ale kdepak – věnovala mi falešný úsměv.
Šla jsem na tu procházku, ale výčitky svědomí, že jsem ji nechala samotnou, mě málem sežraly zaživa. Náladu jsem měla na bodu mrazu a ani krásné výhledy to nedokázaly vynahradit.
Podle plánu jsme po mém návratu zamířily na pláž. Viděla jsem, že máma je stále nespokojená, přestože se to snažila nějak zamaskovat. Na pláži však začal festival stížností. Písek byl moc horký, slunce pálilo příliš silně a lehátka byla nepohodlná. Při té příležitosti si také neodpustila, aby si do mě rýpla.
– Nejsou ty tvoje plavky příliš odvážné? Pak se divíš, že tě chlapi neberou vážně.
Neměla jsem nejmenší tušení, co odpovědět, protože mi to prostě bylo líto. Ona mezitím, jako by se nic nestalo, změnila téma. Během večeře také remcala. Vyčítala mi, že moc jím.
– U chlapa to chápu, ale u ženy? – hodila otázku do prostoru.
Přirozeně jsem okamžitě ztratila chuť k jídlu. Osobně si myslím, že koukat někomu do talíře je obyčejná drzost – ať si každý hledí svého. Každopádně úroveň mé podrážděnosti vzrostla na nebezpečnou úroveň.
Nakonec jsem vybuchla
Třetí den mě máma vzbudila v šest ráno.
– Vstávej, škoda dne, dnes jsou v plánu památky – zářila jako skřivánek.
– Měj slitování, jsme na dovolené, chci si ještě pospat – brblala jsem.
– Nepřijely jsme sem proto, abychom se válely v posteli do oběda – napomenula mě. – Vyspíš se doma.
Byla jsem tak naštvaná, že se to nedá popsat slovy. Neustále mě popoháněla, abych se co nejrychleji připravila k odchodu. Zatnula jsem zuby, abych náhodou neřekla něco, čeho bych litovala. Pohár mé trpělivosti ale přetekl, když se na mou adresu snesla kritika ohledně oblečení.
– Ty v tomhle opravdu hodláš jít ven? – sjela mě znechuceným pohledem. – Ani náhodou.
– Vždyť jsou to normální šaty – neskrývala jsem údiv, ale uvnitř jsem vřela.
– Moc tě prosím, z úcty k matce se jdi převléct.
Zatnula jsem zuby ještě pevněji a šla do svého pokoje. Začala jsem si prohlížet oblečení, abych jím po chvíli zlostně mrštila o podlahu. Měla jsem toho po krk. Sbalila jsem si kufr. Nehodlala jsem tu zůstat ani o chvíli déle.
– Co to vyvádíš? – zeptala se, když mě uviděla.
– Vracím se do Česka – odvětila jsem a sotva zadržovala slzy. – Nenechám se s sebou takhle jednat.
Nic neřekla. Z letiště jsem jí poslala SMS v následujícím znění: „Promiň, mami, ale dusím se. Takhle dovolená nevypadá a jako dospělá osoba mám právo trávit čas po svém a oblékat se tak, jak se mi líbí. Už nejsem dítě.“ Odpovědi jsem se dočkala až po návratu do Prahy. Napsala, že rozumí.
Nenechám se s sebou takhle jednat
Tady nešlo o Chorvatsko, ale o celý můj život. Od dětství se ke mně chovala jako k projektu, který vyžaduje neustálé úpravy. Pořád jsem slýchala, že je se mnou něco špatně a že jsem nedostatečná. Nikdy se jí nic nelíbilo. Pochvala z jejích úst byla opravdový svátek. S postupem času se její přístup ke mně vůbec neměnil. Nechce si připustit, že jsem dávno přestala být holčičkou, kterou lze kárat a kritizovat. Kam až má paměť sahá, vždy jsem se snažila splnit její přehnané požadavky. To samozřejmě není možné, protože laťka se neustále zvyšuje.
Měla jsem výčitky svědomí, že jsem ji v tom Chorvatsku nechala, ale kdybych zůstala, bylo by to jen horší. Potom jsme se delší dobu nekontaktovaly. Opravdu jsem potřebovala prostor, ve kterém není. Je to moje matka a mám ji ráda, ale to neznamená, že budu souhlasit s tím, aby se ke mně nechovala dobře. Ozvala se první, tuším, po čtyřech měsících.
– Půjdeme na kávu? – zachytila jsem v jejím hlase náznak nejistoty.
– Jestli to má vypadat jako v Chorvatsku, tak to asi poděkuji.
– Slibuji, že takové to nebude.
Rozhodla jsem se dát jí šanci a souhlasila jsem. Omluvila se mi. Udělala to poprvé v životě. Dříve se k tomu nikdy neodhodlala. To nám otevřelo cestu k dlouhému a upřímnému rozhovoru, takovému od srdce. Budoucnost ukáže, jak bude náš vztah vypadat.
Eliška, 29 let
