Od té doby, co jsem se vdala, byla jsem odsouzená k osamělému životu ve velkém, prázdném domě. Jarek, můj čerstvý manžel, ho dostal od svých rodičů. Finanční zázemí jsme ostatně měli zajištěné předem, protože byli za vodou, a on rok předtím sehnal opravdu skvělé místo ve velké IT firmě. Já jsem naproti tomu nedělala nic konkrétního – trochu jsem malovala, trochu háčkovala, takže jsem občas někomu to či ono prodala, hlavně v okruhu známých.
Místo splněného snu, samota
Ačkoliv se mi zdálo, že péče o domácnost bude splněním mých snů, ty dlouhé hodiny o samotě nebyly vůbec příjemné. Jarek odcházel kolem osmé a vracel se před pátou odpoledne. Já jsem se mezitím měla starat o všechno doma, ale hrozně mě štvalo, že si nemám s kým promluvit.
„Kdybych já měla takové problémy…“ povzdechla si moje maminka, když jsem se jí jednou zmínila o tom, co mě trápí.
Snažila jsem se tedy nasadit statečnou tvář a zařídit, aby alespoň ty chvíle, které jsme s Jarkem po jeho návratu trávili spolu, byly úžasné, a možná i nezapomenutelné. Vyhledávala jsem tedy nejrůznější recepty, aby se alespoň naše společné večeře nezdály monotónní a abychom ani jeden nespadli do rutiny. Jenže na mého manžela to jaksi nefungovalo. Po práci byl věčně unavený. Skoro se na mě ani nepodíval, hned se vrhl na jídlo – ať už jsem mu naservírovala cokoliv – a pak buď zalehl na pohovku před televizi, nebo šel rovnou do postele.
.
Doufala jsem, že si mě Jarek všimne
Chyběl mi. Stýskalo se mi po něm celý den, a on mi to po práci nakonec stejně nijak nevynahradil, vlastně přinášel jen samá zklamání. Nebyl ani trochu hovorný, a když jsem na něj naléhala, rozčiloval se, že na to všechno nemá sílu a já ho jen unavuju.
Rozhodla jsem se tedy zkusit nějak zapůsobit na jeho mužskou fantazii. Před jeho příchodem jsem se chystala jako na luxusní večeři nebo na nejkrásnější návštěvu restaurace. Vybírala jsem si stále jiné šaty, kterými jsem se snažila zdůraznit své křivky, abych na něj trochu zapůsobila. Sahala jsem po různých barvách: sexy červené, smyslné černé, něžné blankytné nebo šťavnaté zelené. Nic však nezabíralo. Čím víc jsem se snažila, tím méně si mě Jarek všímal.
„Tak bychom si možná tentokrát mohli udělat hezký večer?“ navrhla jsem nesměle, když ignoroval mé upnuté, flitrované šaty hrající všemi barvami duhy.
„Mariko, prosím tě, dej pokoj,“ zasténal, trochu vyděšeně a trochu netrpělivě. „Jsem úplně hotový. Nech mě vyspat. Zítra musím do práce.“
Musela jsem změnit strategii
Moje nejlepší kamarádka Kája si všimla, že jsem taková nějaká pohaslá. Nic mě nebavilo, nevyprávěla jsem už s takovým zaujetím o všem, co se mi dělo. Nakonec se mě zeptala, o co jde.
„Mariko, ale ty na něm nemůžeš být závislá,“ konstatovala. „Máš svůj život, můžeš si dělat svoje, když není doma. Co na tom, že nepracuješ? A možná… možná bys právě měla s něčím začít? No víš, třeba rozjet ty ruční práce nebo přemýšlet o malování obrazů na zakázku?“
Zpočátku mi to připadalo trochu divné, a dokonce i směšné, ale čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc mě přepadaly pochybnosti. Protože možná bych skutečně mohla nějak využít své schopnosti? Možná mých několik hodin o samotě každý den vůbec nemuselo být tak frustrujících?
Začala jsem mít své dny ráda
Nejdřív to bylo opravdu trochu těžké. Vsadila jsem na ruční práce a zkusila zjistit, jestli o ně bude vůbec nějaký zájem. K mému úžasu – byl. Nikdy jsem si nemyslela, že bych v tom svém háčkování byla nějak skvělá, ale pomalu jsem v sobě budovala sebevědomí, že přece jen něco umím. Neháčkovala jsem sice každý den, ale přirozeně jsem toho dělala stále víc, protože jsem dostávala stále více jednotlivých zakázek.
Zbytek času, který jsem dosud trávila neproduktivní samotou nebo opakováním stále stejných domácích povinností, jsem se také rozhodla nějak využít. Začala jsem se scházet s kamarádkami, které jsem do té doby zanedbávala – někdy jsme zašly do místní cukrárny nebo kavárny, a jindy jsme se scházely u mě, protože jsem tam stejně seděla sama.
Když kamarádky zrovna neměly čas přijít nebo se prostě jen sejít, četla jsem knihy, dívala se na filmy a také jsem jezdila do kina – promítání o samotě nebyla vůbec nepříjemná a já se mohla plně vcítit do toho, co jsem viděla. Kromě toho jsem se zapsala na hodiny portugalštiny. Vždycky jsem se chtěla učit tento jazyk, ale nějak na to v dřívějších letech nebyla příležitost. Líbil se mi jeho rytmus a melodičnost. A jestli se mi k něčemu bude hodit? Nejspíš ne. Ale zaručoval pocit osobního rozvoje.
Na manžela jsem čekala stále méně často
Nemyslela jsem na něj. Prostě jsem trávila čas s jinými lidmi a skvěle se bavila. Vážila jsem si i těch chvil, kdy jsem seděla sama. Moje profily na sociálních sítích, ty spojené s ručními pracemi, se rozvíjely stále dynamičtěji, což mi také přinášelo další radost. Jarek o nich samozřejmě neměl ani tušení. Když jsem mu na začátku vyprávěla o své nové činnosti, vůbec se toho tématu nechytil. Očividně ho nezajímalo nic kromě jeho velmi důležité a plně vytěžující práce.
Časem se z mých dnů stalo skutečné dobrodružství. Těšila jsem se, že můžu dělat všechny tyhle věci a rozvíjet se. Jednoho odpoledne, po obzvlášť intenzivním dopoledni s ručními pracemi, protože zakázky se stále množily – až jsem přemýšlela, jestli si nezaložit živnost – jsem vyrazila s holkama do cukrárny. Pily jsme kávu, smály se a vyměňovaly si poslední zážitky.
„Podívejte, už se blíží večer,“ zasmála se Marta. „A to jsem teprve před chvílí odešla z práce!“
Neochotně jsem se podívala na telefon. Každou chvíli se měl z práce vrátit Jarek. Byla jsem ráda, že jsme se tentokrát rozhodly jít na kávu do nedaleké cukrárny. Nechtěla jsem, aby ho holky viděly. Zase by mi udělal ostudu. Sama jsem naopak stále intenzivněji přemýšlela nad tím, jestli bych si náhodou nemohla ten svůj pobyt venku trochu prodloužit. Nechápala jsem, jak jsem kdysi mohla s netrpělivostí čekat na jeho návrat.
Můj manžel byl v poslední době soustředěný na práci ještě víc než dříve. Občas jsem měla dojem, že úplně ztrácí kontakt s realitou, a se mnou tedy rozhodně. Bála jsem se, že by si kamarádky mohly všimnout, jak moc se spolu nedokážeme domluvit. Že by řekl nějakou hloupost, kterou by ze zdvořilosti nekomentovaly, ale potom by měly o čem mluvit. Měla jsem je ráda, ale samozřejmě jsem moc dobře věděla, co jsou to drby.
Jsem ráda, když není doma
Od toho setkání v cukrárně už uplynula nějaká doba. Můj byznys se rozvíjí, mluvím stále lépe portugalsky a naše manželství existuje vlastně jen na papíře. Čas od času, o víkendech, Jarek navrhne, abychom někam zašli, a já souhlasím, takže on to považuje za známku toho, že je vše v pořádku. Nepřiznávám se mu ale, že mám obrovskou radost pokaždé, když se zdrží déle v práci a já se můžu věnovat svým činnostem.
Nedojímají mě ani vyprávění holek o romantických výletech s jejich manžely nebo partnery. Ostatně, všechny mi závidí peníze a krásný dům. Já si naopak nestěžuji – zvykla jsem si na svůj pohodlný život a následkem toho bych ho nevyměnila za žádný jiný. Naše svatba byla ideální tah – jsem ráda, že mě od ní nic neodradilo, protože bych se v životě nepustila do svého dobrodružství s ručními pracemi.
Marika, 35 let