Nikdy jsem si nehrála s panenkami, nezajímaly mě hry na rodinu. Místo krásných princezen čekajících na svého prince se mi víc líbily zlé a prohnané macechy. Fascinovaly mě silné a nezávislé ženy, někdy vyloženě záporné postavy. Věděla jsem, že všeho v životě je třeba dosáhnout vlastní prací.
Měla jsem spoustu kamarádů
Na holku jsem měla dost netypické zájmy. Když už jsem sáhla po knížce, byla to spíš dobrodružná, detektivní nebo fantasy. Ale víc než čtení mě zajímaly exaktní vědy. Matematika, fyzika, později logika – to byl můj svět! K tomu jsem byla velmi organizovaná, měla jsem ráda konkrétní věci. Neztrácela jsem čas zbytečnými úvahami, nepitvala jsem se v cizích úmyslech. Svět jsem přijímala takový, jaký je.
Díky tomu jsem měla spoustu kamarádů a relativně málo kamarádek. Měla jsem ráda mužskou společnost, chlapi pro mě byli lepšími partnery k rozhovoru a obecně zajímavějšími společníky. Nebrečeli jen tak z ničeho nic, neuráželi se bezdůvodně a byli velmi předvídatelní. Zpravidla jsem pro ně byla parťák a takové vztahy mi velmi vyhovovaly.
Ne, nic mi nechybělo. Dospívání u mě přišlo poměrně brzy a z ošklivého káčátka jsem se proměnila v docela přitažlivou labuť. Měla jsem však své priority a šanci na realizaci svých plánů jsem nespatřovala ve svém vzhledu. Měla jsem v úmyslu udělat kariéru a dosáhnout úspěchu, a k tomu mi měla dopomoci tvrdá práce. Proto jsem si také vybrala studijní obor, který se mezi ženami velké popularitě netěšil.
Byla jsem ambiciózní
Mí spolužáci na vysoké si zpočátku mysleli, že mi všichni vyučující budou nadržovat. Jistě, našli se tací, kteří naznačovali, že jsem si asi spletla obor nebo že jsem na tuto konkrétní školu šla hledat manžela. Byli i tací, kteří se mi snažili dát najevo, že by pro mě bylo mnohem snazší jejich předmět udělat, kdyby se jim poštěstilo u mě. Nu, jedněm i druhým jsem rychle ukázala, že se mýlí.
Byla jsem velmi ambiciózní a soustředěná na cíle, kterých jsem hodlala dosáhnout. Navíc jsem dokonale četla lidské emoce a uměla to využít. Neměla jsem problémy s navazováním vztahů, týmová spolupráce mi nebyla cizí. Osvědčila jsem se jak v roli lídra, tak člena týmu. Věděla jsem, že tyto vlastnosti a dovednosti mi umožní dosáhnout všeho, co jsem si naplánovala.
Pomalu jsem dostávala to, co jsem chtěla
Nejdřív jsem tedy s vyznamenáním dokončila vysokou školu. V rámci několika akademických projektů jsem spolupracovala s různými firmami. V jedné z nich mi nabídli placenou stáž, které jsem samozřejmě využila. Na konci zkušební doby si mě šéf zavolal na pohovor.
– Paní Aleno, musím přiznat, že mě na každém kroku pozitivně překvapujete, – uslyšela jsem v jeho hlase lehký obdiv a zpychla jsem.
– To mě těší, pane řediteli.
– Ale nebudu chodit kolem horké kaše: v naší firmě raději zaměstnáváme muže. Vím, jak to zní…
– Možná to není „politicky korektní“, ale pro mě je to celkem pochopitelné, – vpadla jsem mu do řeči.
– Vidíte, čekal bych z vaší strany jinou reakci. A možná právě proto přemýšlím, že vám přece jen dám šanci.
– To ráda slyším. Chtěla bych dokázat, že si tu šanci zasloužím.
– Příští týden pro vás připravíme návrh smlouvy. Něco mi říká, že se rýsuje plodná spolupráce.
– Nezbývá mi než s vámi souhlasit, – usmála jsem se.
Byla jsem až překvapená, že se nezeptal na mé rodinné plány. Ale možná skutečně očekával z mé strany pobouření. Ostatně zcela neprávem. Dalším bodem na mém seznamu úkolů byla kariéra. Zakládání rodiny, nebo nedej bože patlání se v plenkách, mě naprosto nezajímalo. Ačkoli jsem to asi neměla napsané na čele.
Práce byla nejdůležitější
Nebylo to tak, že by mě muži vůbec nezajímali. Jistě, čas od času jsem s někým chodila. Ale žádné hlubší vztahy nepřicházely v úvahu. Bylo mi dobře samotné, takže pokud jsem hledala společnost mužů, tak takových, kteří neměli v hlavě zakládání rodiny nebo budování vztahu. Samozřejmě jsem nebyla žádná ctnostná panna, ale uměla jsem se o sebe postarat. Tento systém fungoval velmi dobře.
Ve firmě jsem rychle dokázala, že jsem správný člověk na správném místě. Těšila jsem se stále větší důvěře šéfa a dostávala stále ambicióznější úkoly. Mé kroky přinášely firmě stále větší zisky, tým, ve kterém jsem pracovala, byl stále více oceňován a dáván za vzor. Vyneslo mi to povýšení a značné zvýšení platu. A intuice mi napovídala, že to je teprve začátek mé velkolepé kariéry.
Zůstávala jsem po práci
Pracovala jsem tvrdě, často i po pracovní době. Jednoho večera, když už jsem ve firmě byla jen já, se objevil šéf.
– Paní Aleno, vy jste ještě tady? – podivil se.
– Ano, připravuji dokumenty k té fúzi… – odvětila jsem zpoza hromady papírů.
– Ach, to bude náš obrovský úspěch! Máte na tom lví podíl.
– Nejen já, na tom pracoval celý tým.
– Ale všichni už nějak odešli, jen vy jste stále na svém místě.
– Nerada nechávám rozdělanou práci.
– Ale snad tu nehodláte sedět do rána? Nikdo na vás doma nečeká? Ach, promiňte, to jsem neměl…
– Ale kdepak, nic se neděje. To není nic osobního. Ne, nikdo na mě nečeká. Kdysi jsem se rozhodla, že dosáhnu úspěchu, a právě teď se soustředím na plnění tohoto předsevzetí.
– Skutečně jste na dobré cestě. Neměl jsem vám to říkat, ale… – udělal dramatickou pauzu. – Po převzetí té firmy plánujeme postavit do jejího čela našeho člověka.
– To je celkem pochopitelné, – pokývala jsem hlavou.
– Na tuto pozici existuje pouze jedna kandidatura. Vaše.
– Tak teď jste mě namotivoval! – zasmála jsem se.
– Tak než se ve firmě úplně zabydlíte, sbírejte se. Odvezu vás domů. Zítra je taky den.
– Ale… – pokusila jsem se protestovat.
– Žádné „ale“! To je služební příkaz.
Dosáhla jsem svého
Přesně o měsíc později jsem slavila své dosud největší povýšení. Stala jsem se šéfkou celé buňky začleněné do naší firmy, první ženou na tak vysoké manažerské pozici. Měla jsem si sama vybírat lidi a přijímat personální rozhodnutí v týmu, který mi podléhal. Věděla jsem, že je to velká zodpovědnost, ale vždyť přesně to jsem chtěla!
Pod mým vedením se naše nová pobočka rozrůstala a přinášela firmě obrovské zisky. Konečně jsem se cítila jako úspěšná žena! Vydělávala jsem slušné peníze, ale to nebylo to nejdůležitější. Věděla jsem, že jsem si odškrtla další položky na svém seznamu úkolů. Všeho jsem dosáhla tvrdou prací a dokázala všem (i sobě), že i ženy mohou být úspěšné.
Úspěch jsem oslavila v posteli
O nějaký čas později nastal okamžik, kdy jsme slavili podepsání dalšího lukrativního kontraktu. Měla jsem skvělý, dynamicky fungující tým složený z poměrně mladých lidí, se kterými se mi opravdu dobře pracovalo. Toho dne jsme zůstali po pracovní době – ale v kanceláři bylo slyšet jen bouchání zátek od šampaňského. Opravdu bylo co slavit a museli jsme dát průchod emocím.
Bublinky mi asi stouply do hlavy trochu víc, než měly, protože jsem skončila v posteli s jedním ze stážistů, Matějem. Byla to vášnivá noc, po které si on asi něco sliboval, ale rychle jsem mu to vyrazila z hlavy. Jemu bylo 25, mně 39. Ani náhodou! Bylo, minulo, není o čem mluvit. To jsem mu řekla a to jsem si také opakovala.
Otěhotněla jsem
O několik týdnů později jsem s úžasem zírala na dvě čárky na těhotenském testu. Jak se to mohlo stát? No ano, nepomysleli jsme na ochranu. Tedy: já jsem nepomyslela. A měla jsem, vždyť jsem nechtěla mít děti. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli on chtěl, nebo ne, a upřímně řečeno mě to nezajímalo.
A co teď? Chytla mě lehká panika. Měla jsem přece jasně stanovený plán: úspěch v práci a žádné plenky! A najednou tohle, dvě čárky. A mladý tatínek… Ne, mladého tatínka jsem do toho nehodlala zatahovat. Musela jsem něco vymyslet.
O hodinu později jsem už měla promyšlenou celou strategii. Měla jsem nárok na nevybranou dovolenou a rozhodla jsem se ji využít a na chvíli odjet. Až se vrátím a těhotenství bude vidět, řeknu pár lidem v tajnosti, že jsem měla na dovolené krátký románek a teď pod srdcem nosím jeho plod. Nikdo nemusí znát pravdu. Zvlášť Matěj. A svobodné matky přece také mohou být úspěšné ženy. Snad.
Alena, 39 let
