Jmenuji se Karolína. Je mi třicet dva let, šest let ve vztahu, z toho dva roky jako zasnoubená. Jirka mě požádal o ruku na konci léta, v malé hospůdce u jezera. Měl tehdy rozcuchanou ofinu, kterou si vždycky upravoval, když byl ve stresu. Poklekl na jedno koleno, vytáhl prstýnek a zeptal se, jestli s ním chci strávit zbytek života. Řekla jsem „ano“, protože koho jiného bych si měla vzít za muže než jeho? Jirka byl vždycky ten aktivní, ten plný nápadů. Běhal, lezl po horách, plánoval výlety na kole, když já jsem ještě ani nevstala z postele. Já… já jsem potřebovala klid. Ráno s kávou, procházku bez cíle, knihu, u které mě nevyrušuje deset věcí najednou
Paříž měla být víc než jen dovolená. Měl to být náš „restart“. Naše zkouška, náš test, ale také – i když jsem si to nepřiznala – moje poslední naděje. Cítila jsem, že něco vyhořelo. Naše rozhovory byly čím dál kratší, rutinní. On mluvil o nových místech, já snila o tom, že zůstanu na jednom. A když naplánoval Paříž – protože u nás všechno plánoval on – já jsem jen přikývla. Uvnitř jsem věděla, že se něco zlomilo. Ale možná… možná to město zamilovaných všechno napraví? Podívali jsme se na sebe v letadle. Usmál se, já také. Ale cítila jsem, že mezi námi už není to pouto. Možná ještě neprasklo – ale bylo napnuté k prasknutí. Ještě drželo. Ale jak dlouho?
Dva plány, jedna cesta
– Víš, že v Musée d'Orsay jsou nové výstavy impresionistů? – zeptal se Jirka a mazal si croissant meruňkovým džemem. Seděli jsme v hotelové jídelně, já ještě rozespalá, se šálkem kávy, kterou jsem ani neměla sílu zamíchat.
– Zní to zajímavě, – zamumlala jsem, ale ani jsem se na něj nepodívala. Dívala jsem se z okna na ulici a na lidi, kteří někam šli, s dětmi, sami. Chtěla jsem být jednou z nich. Jít bez plánu.
– Po muzeu bychom se mohli projít k Notre-Dame a pak na Eiffelovku. Už jsem udělal rezervaci na prohlídku. Musíme tam být před jednou.
– Jirko… Možná bychom si dnes mohli prostě jen někam sednout? Do parku, na kávu. Beze spěchu, – podívala jsem se na něj. Ztuhl mu výraz. Věděla jsem, že takhle si to nepředstavoval.
– Takže co? Nebudeme dělat nic? – zeptal se chladně.
– Neřekla jsem „nic“. Jen… možná trochu pomaleji?
– Karolíno, jsme v Paříži. Nepřijeli jsme sem, abychom zírali do nebe. Musíme si to užít. Nechápu, proč se pořád stahuješ do ústraní, – jeho tón byl čím dál podrážděnější.
– Možná proto, že jsem unavená? Že nemám chuť odškrtávat si památky jako seznam povinností?
– Takže jsem moc energický, je to tak? Vadí ti, že chci něco zažít?
Zmlkla jsem. Nechtěla jsem křičet. Ne tady, ne v tomhle hotelu, ne s ním. V hlavě mi pulzovaly myšlenky: Je tohle opravdu člověk, se kterým chci zestárnout? Poslouchá mě vůbec někdy? Vždycky říkal, že protiklady se přitahují. Ale nikdy nedodal, že se časem také opotřebují. Vstal. Otřel si ústa ubrouskem. Podíval se na mě se zklamáním.
– Jdu do muzea. Vrátím se později.
Zůstala jsem u stolu sama, se studenou kávou a lítostí, která se mi tiše rozpouštěla v hrdle.
Spolu, a přece každý sám
Šli jsme vedle sebe, ale každý ve svém vlastním světě. Jirka měl přes rameno pověšený foťák, fotil fasády domů, lidi na kolech, květiny v květináčích. Já jsem se dívala pod nohy a snažila se nezakopnout o vlastní myšlenky.
– Tam nalevo je prý nejstarší pekárna ve čtvrti, – prohodil najednou. – Chceš ochutnat bagetu?
– Nemám hlad, – odpověděla jsem tiše.
– Ty nikdy nemáš hlad, – zabručel.
Neodpověděla jsem. Kolikrát ještě povedeme tyhle stejné rozhovory a budeme předstírat, že něco znamenají?
Míjeli jsme páry držící se za ruce, rodiny s dětmi, skupinky smějících se mladých lidí. Záviděla jsem jim tu jednoduchost. To, že nemusí přemýšlet, jestli se ještě milují.
– Promiň, že nejsem jako ty, – řekla jsem nakonec. – Že nemám tu… energii. Že nechci dělat deset věcí denně. Ale možná bys i ty mohl občas… zpomalit?
– Karolíno, to není o tempu. Jen… cítím, že ty už nechceš nic dělat společně. Jako bys tu byla, ale duchem někde jinde.
Zmlkli jsme. Procházeli jsme se dál podél Seiny, kolem umělců malujících krajiny, a mezi námi rostlo ticho. Husté, dusivé, plné věcí, které jsme si už nedokázali říct. Podívala jsem se na Jirku. Fotografoval ženu hrající na housle. Díval se na ni s fascinací, kterou jsem na jeho tváři při pohledu na mě už dávno neviděla.
Tehdy jsem si vzpomněla na první měsíce s ním. Jak jsme spolu jezdili tramvají do práce, jak jsme se dokázali smát až k slzám kvůli každé hlouposti. Jak dokázal vedle mě mlčet – a to ticho bylo hřejivé, ne jako teď – ledové. Začala jsem v duchu počítat, kdy jsem se naposledy doopravdy smála. Ne ze slušnosti, ne z potřeby uvolnit napětí. Jen tak, z radosti. Nepamatovala jsem si. Šli jsme dál. Stále dál od sebe.
Hořká chuť rozchodu
Kavárna na Montmartru byla útulná a tichá, schovaná mezi schody a dlážděním. Objednali jsme si espresso. Dvakrát. Servírka zmizela a my jsme seděli naproti sobě jako pár, který si má tolik co říct – a neříká nic. Dívala jsem se skrz sklo. Na starší pár, který se držel za ruce, na dívku s vlajícím šátkem, která se smála do telefonu. Všichni kolem vypadali, jako by měli něco společného. My – my jsme měli už jen společné vzpomínky.
– Dobré, – řekl nakonec Jirka, když se napil. – Mám rád zdejší kávu.
– Mhm, – zamručela jsem, aniž bych zvedla oči.
– Karolíno, – začal a pak se odmlčel.
Zvedla jsem zrak. Díval se na mě pozorně, ale bez něhy. Zamyšlení? Rezignace?
– A pamatuješ, jak jsme kdysi sbírali víčka od kávy, abychom vyhráli kávovar? – zeptal se.
Lehce jsem se usmála.
– A pak jsme ho stejně nepoužili, protože jsi přestal pít kávu.
– Vlastně jo, – zasmál se krátce, – tak to bylo.
Znovu jsme ztichli. Jen doušky espressa oddělovaly naše myšlenky.
– Co nás teď vlastně drží pohromadě? – zeptala jsem se náhle.
Ztuhl. Promnul si prsty čelo.
– Nevím, – odpověděl nakonec. – Asi jen… společný plán. Ale plán bez citu.
Zhluboka jsem se nadechla. Ruka se mi třásla, ale nestáhla jsem ji.
– Jirko… asi bychom si už neměli dál nic nalhávat.
Dlouze se na mě podíval. Pak kývl hlavou. Beze slova. Bez protestu. Najednou mi byla zima. Ačkoli v kavárně panovalo příjemné přítmí, ačkoli v pozadí hrála tichá hudba, ačkoli nám servírka přinesla vodu – všechno náhle zhaslo. Přestalo existovat. Paříž. Město zamilovaných. Pro nás – místo rozchodu. V duchu jsem si říkala: to je dobře, Karolíno. Je to správné. Tohle je rozhodnutí, které jsi potřebovala. Ale srdce nezná logiku. Ulevilo se mi. Ale zároveň to bolelo.
Procházka o samotě
Odešla jsem z kavárny bez rozloučení. Ne proto, že bych byla naštvaná. Prostě… už nebylo co říct. Jirka zůstal u stolu, s prázdným šálkem a pohledem zabodnutým do stolu. Ani se nepohnul. A možná právě to bolelo nejvíc – že se mě nepokusil zastavit. Ulici zalévalo zlatavé odpolední světlo. Lidé mě míjeli ve spěchu, s nákupními taškami, se zmrzlinou, s fotoaparáty. A já šla. Sama. S každou minutou jsem cítila, jak ze mě něco opadává. Jako bych shazovala břemeno, o kterém jsem ani nevěděla, že ho celé ty měsíce nosím.
Minula jsem obchod s pohlednicemi. Na jedné z nich byl nápis: „L’amour est éternel – Láska je věčná.“ Odfrkla jsem si. Buď mám smůlu já, nebo ta věčnost v našem případě trvala o něco kratší dobu, než jsme si slibovali při zasnoubení. Zastavila jsem se na kopci u Sacré-Cœur. Výhled byl nádherný. Paříž u nohou, jako na dlani. Na chvíli jsem pocítila něco jako úlevu, že už nemusím nic předstírat. Ale hned vzápětí… jsem ucítila prázdnotu. Protože tohle nebyla výhra. Tohle byl konec.
„Co řeknu mámě?“ problesklo mi hlavou. „Co řeknu známým, až se zeptají, jaké to bylo v Paříži? Že jsem prozřela? Že jsem odjížděla jako snoubenka a vracím se sama?“ Páry, které mě míjely, vypadaly jako z pohlednice. On ji objímal kolem ramen, ona se smála, přitulená k němu. A najednou mi to došlo – já už nejsem součástí takového obrázku. Moje místo je někde stranou. Mimo záběr.
Ale místo abych plakala… posadila jsem se na lavičku a dopřála si něco jiného. Klid. Ten opravdový. Už jsem se nemusela snažit. Nemusela jsem se přizpůsobovat. A i když srdce bolelo – poprvé po dlouhé době jsem se cítila opravdu volná.
Jana (47): Vyměnila jsem tyrana za hodného muže, teď se v klidu a tichu trápím
Samota může být volba
Paříž byla poslední zkouškou. Poslední nitkou, která nás měla držet pohromadě. A i když se rozplynula mezi procházkami a šálky kávy – nelituji toho. Někdy člověk musí vidět něco krásného, aby si uvědomil, že ne všechno, co je hezké navenek, přináší štěstí uvnitř. Balila jsem se pomalu. Každá věc vkládaná do kufru byla jako symbol – návrat do reality, ale už jiné. Bez společných plánů, bez večerních rozhovorů u čaje, bez „miluji tě“ opakovaného ze zvyku. Podívala jsem se na zásnubní prstýnek. Ležel na nočním stolku. Nevzala jsem si ho. Nepotřebovala jsem ho.
Před odjezdem jsem ještě na chvíli sešla na ulici. Vzduch voněl bagetami a květinami z trhu. Na okamžik jsem zalitovala, že jsem nedokázala znovu milovat tohle město spolu s Jirkou. Ale pak jsem si pomyslela – možná právě ono mi dalo ten největší dar: pravdu. Nasedla jsem do taxíku beze slov. Taxikář se neptal, proč mám zarudlé oči. Prostě jel. A já jsem se dívala z okna na Eiffelovu věž, která se pomalu vzdalovala, jako všechno, co se kdysi zdálo věčné.
Nikdo při zasnoubení neplánuje konec. Nevybíráme si konce, když si slibujeme lásku. Ale časem se učíme, že vztah může přežít mnohé – krize, změny, vzdálenost. Nepřežije jen jedno: absenci společného „teď“. Člověk může milovat vzpomínky, ale nemůže na nich stavět budoucnost. Dnes se vracím sama. Ale necítím se osamělá. Protože samota není trest. Je to volba. A já si právě vybrala sebe.
Karolína, 32 let
Související články
