Vždycky se mi v životě dařilo celkem dobře. Pracovala jsem poctivě, ale taky jsem uměla chytře investovat. Teď v důchodu bydlím v prostorném bytě v centru Prahy a v létě utíkám na svou milovanou chatu za městem.
Můj manžel zemřel před několika lety. Zpočátku jsem si myslela, že mě ta samota zničí, ale překvapila jsem sama sebe – pořád jsem v sobě měla sílu žít. Během let se blízcí přátelé rozjeli do světa, někteří odešli navždy. Zůstala jsem sama. Já a ticho.
Z nudy a taky trochu z potřeby blízkosti jsem se přihlásila do klubu seniorů. A právě tam jsem poznala Marka – šarmantního, pohledného čtyřicátníka, který – kdovíproč – miloval pobyt mezi námi, staršími lidmi. Vedl počítačové kurzy. Byl okouzlující, vždy ochotný pomoci, pozorný. A já, naivní, jsem se zase začala cítit... potřebná.
Prázdniny slibovaly být výjimečné. Marek navrhl, abychom spolu jeli k Máchovu jezeru – jen tak si odpočinout, vyčistit si hlavu. Že se o všechno postará – o rezervaci, cestu, dokonce i o balení. Pomyslela jsem si: proč ne? Zasloužím si to. S nadšením jsem si koupila nový klobouk, oprášila kufr a dokonce si dopřála i jemnou manikúru. Netušila jsem, že tenhle výlet všechno změní.
Dcera mě varovala
– Mami… je ti dobře? – zeptala se Karolína, když jsem jí řekla, že jedu k Máchovu jezeru s Markem. – Vždyť by mohl být tvůj syn!
Stála jsem tehdy u kuchyňské linky a zrovna si balila léky do kosmetické taštičky. Řekla jsem to jen tak, mimochodem. Nečekala jsem až takovou reakci.
– Přestaň. Vždyť je to jen pár dní. Marek navrhl výlet, tak jsem si pomyslela… proč ne? O všechno se postará, já si mám jen užívat sluníčka a odpočinku.
– Člověk neví, co od něj čekat – prohodila Karolína s tou svou přísnou starostí, ze které mi vždycky běhal mráz po zádech.
Na chvíli jsem zmlkla. Na jednu stranu mě její slova štvala. Na druhou – zasela semínko neklidu. Možná měla pravdu? Ale musí být všechno hned podezřelé?
– Karolínko – povzdechla jsem si – vím, co dělám. Nebo aspoň… chci věřit, že vím.
– Mami… prostě buď opatrná. Dobře?
Přikývla jsem, ale když jsem položila sluchátko, dlouho jsem seděla v tichu a zírala z okna na rušnou ulici. Marek pro mě měl přijet už ráno. Zavazadla byla připravená. A přestože mi srdce napovídalo, že to bude úžasné – v hlavě mi začala znít ozvěna Karolíniných slov. Mohl být takový výlet opravdu jen prázdninovým dobrodružstvím…?
Cítila jsem se šťastná
– Lidie, víš, že to byl skvělý nápad? – Marek na mě mrkl přes sluneční brýle, jednou rukou držel volant a druhou sahal po lahvi s vodou. – Podívej, jaký je den! Člověk má hned chuť žít, co?
Nesměle jsem se usmála. Asfalt byl rozpálený, v rádiu hrály staré hity a já – oblečená v lehkých lněných šatech, s novým kloboukem na klíně – jsem se cítila... jako holka na rande. A bylo to zároveň úžasné a trochu absurdní.
Penzion se ukázal být skromný, ale půvabný. Dřevěné schody vrzaly při každém kroku a v oknech visely vyšívané záclonky. Pokoj měl balkon s výhledem na borový les a vůně pryskyřice, která mě udeřila do nosu hned po otevření dveří, mi připomněla dětství.
– Dobrá, vybal si a pak letíme na pláž! – zavelel Marek a zase ten jeho úsměv, ten laškovný záblesk v oku. Nemohla jsem se neusmát nazpět.
Na pláži se smál, cákal vodou jako malý kluk, fotil naše bosé nohy v písku. Vedle nás mladé páry, rodiny s dětmi, a my – trochu jako z jiného světa, ale spolu. Cítila jsem se tak lehce. Chytil mě za ruku. Prostě jen tak. Jako by to bylo samozřejmé. Večer u vína na balkoně mluvil o životě, o snech. O tom, že chce rozjet byznys. Poslouchala jsem ho, pomalu upíjela víno a kdesi hluboko se znovu ozval Karolínin hlas. Ne, teď ne. Teď jsem chtěla být jenom tady. S ním. Na chvíli.
Tohle mě znepokojilo
Druhý den po snídani Marek řekl, že si musí na chvíli odskočit do městečka.
– Chtěl bych ti připravit překvapení. Jen se prosím neptej – mrkl na mě a vzal klíčky od auta.
– Poslouchám na slovo – zasmála jsem se. – Jen se nevracej se zásnubním prstýnkem!
– Ještě ne, ale kdo ví – prohodil žertem přes rameno a zmizel.
Sedla jsem si na balkon s knihou, ale nemohla jsem se soustředit. Uplynula hodina, pak druhá. Slunce přestalo příjemně hřát, začal foukat chladný vítr. Zavolala jsem mu, ale nezvedal to. Jednou. Podruhé. Potřetí.
Konečně se vrátil po více než třech hodinách.
– Už jsem chtěla volat policii – prohodila jsem s jízlivostí, i když jsem se snažila usmívat.
– Ach, Lidie... – Marek si promnul ruce. – Narazil jsem na bleší trh! A víš, co jsem našel? Starý budík! Jako z dob socialismu. Nádhera. Myslel jsem, že by se ti líbil. Třeba na chatu, na krbovou římsu.
A opravdu, z igelitky vyčuhovaly dřevěné řezby.
– Ale nemohl jsi aspoň odepsat? – zeptala jsem se klidně.
– Ale, vybil se mi mobil – mávl rukou. – Promiň, drahoušku, nechtěl jsem tě znervózňovat.
Přikývla jsem, ale něco se ve mně zachvělo.
Marek si řekl o peníze
Ten večer byl Marek neklidný. Nejedl večeři, přecházel sem a tam, mluvil úsečně. Nakonec si sedl naproti mně na postel s rukama sepjatýma jako k modlitbě.
– Lidie… musím ti něco říct. Jen mě prosím nepřerušuj, dobře?
Ztuhla jsem. Stáhl se mi žaludek. Přikývla jsem.
– Mám problém. Ne, ne – nic vážného. Prostě… obchod, do kterého jsem investoval, se najednou sesypal. Potřebuju pár dní, možná týden, abych se z toho dostal. Ale teď… no, chybí mi.
Věděla jsem, kam tím míří. Už při třetí větě.
– Kolik? – zeptala jsem se hlasem, který mi samotné připadal cizí.
– Kdybys mi mohla půjčit dvě stě padesát tisíc... Slibuju, Lidie, vrátím ti to do poslední koruny. Přísahám na hrob své matky.
Srdce mi bušilo v hrudi. V hlavě se mi okamžitě ozval Karolínin hlas, varování, alarmy, všechno najednou. Ale dívala jsem se na jeho tvář – unavenou, možná i vystrašenou – a cítila jsem, že… že jsem přece dospělá. Že když byl se mnou, když se ke mně choval s něhou, nemohl by mě přece podvést.
Druhý den ráno jsem jela do banky. Z účtu jsem vybrala většinu úspor – ty, které jsem si šetřila „na horší časy“. Předala jsem mu peníze.
– Lidie… – jeho hlas se zachvěl. – Jsi neuvěřitelná. Vážně nevím, čím jsem si tě zasloužil.
Netušila jsem, že se ke mně ta obálka už nikdy nevrátí.
Najednou zmizel
Uplynul den od Markova odjezdu. Měl si odskočit jen na chvíli, ale nevrátil se. Nezavolal. Telefon mlčel jako zakletý. Na WhatsAppu zmizel zelený puntík u jeho jména už den předtím.
Druhý den jsem ještě věřila. Připomínala jsem si jeho slova, gesta, něhu. Snažila jsem se přehlušit ten šepot v hlavě, který říkal: „něco tady nehraje“. Přehlušovala jsem ho šálkem čaje, hudbou, rádiem, jen abych nezůstala v tichu.
Třetí den ráno jsem šla na procházku, ale vrátila jsem se dřív. Najednou jsem si uvědomila, že tu sama nemám co dělat. Jeho pokoj byl prázdný. Zásuvky – prázdné. Vzal si všechny své věci. Každý sebemenší předmět. Dokonce i hodinky, které si obvykle nechával na nočním stolku. Nebo si je tam možná nikdy nenechával?
Stála jsem uprostřed pokoje, s rukou sevřenou na telefonu a se srdcem až v krku. Pochopila jsem. Nevrátí se. Vzal peníze. Podvedl mě. Všechno, co se do té doby zdálo skutečné – jeho pohled, úsměv, ty ranní vtipy u míchaných vajíček – se začalo rozplývat. Zavřela jsem oči. Zatnula pěsti. A konečně jsem si dovolila pomyslet: „A přece jen měla Karolína pravdu.“
Mám výčitky svědomí
O pár dní později jsem seděla s Karolínou u mě v obýváku. Začala jsem vyprávět, pak jsem zmlkla. Už jsem nevěděla, co je horší – že jsem se nechala okrást, nebo že jsem uvěřila v něco, co nikdy neexistovalo.
– Mami, to není tvoje chyba – řekla tiše Karolína a nedívala se mi do očí. – Byl to profesionál. Lidi jako on se učí manipulovat s city, tahat z lidí peníze. A ty… jsi prostě jen chtěla být milovaná.
Neodpověděla jsem. V mé hlavě to znělo jako výmluva. Naivita v mém věku by už neměla mít místo. Ale taky… znamená to, že musím být věčně nedůvěřivá? Nic necítit? Nikomu nevěřit?
Podívala jsem se na svou dceru. Držela mě za ruku, jako kdysi já ji – když se učila chodit, když si poprvé odřela koleno. Teď se role obrátily.
– Nechci, abys na mě koukala jako na hloupou stařenu – zašeptala jsem. – Já jen... jsem si chtěla připomenout, jaké to je – čekat na zprávu, chystat se na společnou snídani, smát se jen tak ničemu.
Karolína mi položila hlavu na rameno.
– Mami. Nejsi hloupá. Jsi žena, která uvěřila špatnému muži.
Lidie, 64 let
