Poprvé jsem šlápla opravdu vedle. Norbert byl vtipný, ale jak se ukázalo, byl také nevyzrálý. Bohužel, ani já jsem se moc nepředvedla. Zklamala jsem tátu na celé čáře, ale on udělal všechno, co mohl, abych nezůstala svobodnou matkou.
Vdala jsem se z donucení. Dotáhl Norberta k oltáři téměř násilím. Nesnesl by, kdyby někdo o jeho vnoučeti řekl, že je parchant. Ve slovníku mého táty taková slova prostě neexistovala. Podařilo se mu dosáhnout úspěchu, měl dva skleníky a chystal se otevřít květinářství. V hloubi duše byl ale pořád prostým sedlákem.
Vzali jsme se na začátku roku, Beátka přišla na svět v září. Brzy se ukázalo, že se k sobě absolutně nehodíme. Neustálé hádky, vyčítání. Norbert si myslel, že jsem mu zhatila životní plány, a já mu zase vyčítala, že se vyhýbá zodpovědnosti. Po roce jsem se rozhodla požádat o rozvod. Když jsem mu to řekla, vycítila jsem jeho úlevu. Měli jsme jeden druhého dost.
Otcovy zásady a moje blaho
Můj otec byl katolík a tradicionalista. Manželství uzavřené v kostele pro něj proto bylo svátostí.
„Takže si myslíš, že už se nikdy nevdám?“ zeptala jsem se s náznakem provokace v hlase.
Sama nevím, co to do mě vjelo. Do dalšího vztahu jsem se nehrnula. Možná jsem jen chtěla vědět, jak on vidí moji situaci.
Táta se na mě podíval – zpočátku jakoby naštvaně, ale jeho pohled rychle změkl. Zhluboka si povzdechl.
„Mám své zásady. A jsem moc starý na to, abych je měnil. Donutil jsem ho, aby si tě vzal. Prostě to tak muselo být. Ale když ses rozhodla ho vyhodit, pochopil jsem tvé důvody. Ale rozvod? To v naší rodině nikdy nebylo. Pamatuj si ale, že tvoje blaho a blaho Beátky je pro mě nejdůležitější. Na to nezapomínej,“ řekl a něžně mě pohladil po tváři.
Dojalo mě to, protože táta nebyl typ člověka, který dává najevo emoce.
„No tak....“ dodal.
„A příště si vyber rozumně, beze spěchu…“ významně pohlédl na Beátku. Takže jsem nespěchala…
Květinářství a dětství Beátky
Mé dny vyplňovala hlavně péče o dcerku a práce v květinářství. Ukázalo se, že si skvěle rozumím nejen s vázáním kytic, ale i se zákazníky. Beátku jsem brala s sebou. V zázemí měla postýlku a pár hraček. Nejvíc se jí ale líbilo, když mohla lézt mezi květinami.
V osmi letech byla Beátka velmi klidné a hodné dítě. Její svět ale trochu narušovali muži. Dědečka zbožňovala, ale ostatním se vyhýbala. Kdykoli se v květinářství objevil nějaký muž, Beátka se okamžitě schovala buď za mě, nebo za nějakou velkou květinu.
Tehdy jsem přemýšlela, jestli jsem jí tu nedůvěru k mužům nevědomky nevštípila já. Pravda, nežila jsem jako jeptiška – chodila jsem na rande, měla jsem za sebou pár krátkých vztahů, ale nedokázala jsem, nebo možná prostě nechtěla, se vázat. Moje dcera to zjevně cítila. Muži se jí spojovali se zklamáním. Tak to ale bylo jen do určité chvíle.
Setkání s Jankem
Poznala jsem Janka. Přišel k nám do květinářství pro kytici pro své rodiče k dvacátému pátému výročí svatby. Okamžitě upoutal mou pozornost. Byl vysoký a velmi hubený. Když vcházel, zavadil svou kšticí o visící květináč s břečťanem. Reagoval na to smíchem. Na nose měl brýle a jeho zrzavé vlasy začínaly řídnout, takže vypadal starší, než byl.
Prozrazovala ho nejistota a neohrabané pohyby – vypadalo to, jako by si ještě nezvykl na svou impozantní výšku. A ta důslednost, s jakou odvracel pohled, když jsem si všimla, že se mi dívá na prsa. Na takové pohledy jsem si zvykla, ale jeho jsem zjevně uvedla do rozpaků. Zčervenal jako rak a začal koktat, když se snažil objednat kytici. To trvalo až do chvíle, kdy uviděl Beátku, jak se jako obvykle schovává za květinami.
Dceři se hned zalíbil. Dřepl si a usmál se na ni.
„Copak se nám to tady schovalo za překrásnou sedmikrásku?“ řekl klidně.
Moje dcera se neschovala hlouběji, ale odvážně vylezla a zeptala se:
„Jak to víš?“
„Že jsi sedmikráska? Vždyť je to jasné. Sedmikrásky se rády schovávají v trávě a dělají, že jsou neviditelné. Ale kdyby opravdu chtěly, aby je nikdo neviděl, nebyly by tak krásné. Mám pravdu, nebo ne?“
Beátka přikývla.
„A kdo jsi ty?“ chvíli si ho prohlížela. „Už vím, slunečnice! Vysoká, hubená a zlatá.“
„Tak to jsi mě teda potěšila,“ začal se nahlas smát.
Po chvíli se smála i Beátka.
Zamilovala jsem se navzdory sobě i všem okolnostem. Moje dcera se k němu sama měla. Byl tak okouzlující, milý. O ruku mě požádal už po měsíci. Brala jsem to jako vtip, ale ukázalo se, že nežertoval. Žádal mě o ruku pravidelně každou neděli po dalších pět měsíců.
„Nedokážu si představit život bez tebe. Budu tě žádat o ruku tak dlouho, dokud konečně nebudeš souhlasit.“
Nakonec jsem jeho žádost přijala, ale zmítalo mnou mnoho pochybností. Bylo mi 30 let a měla jsem za sebou spoustu zkušeností. On byl ještě studentem zemědělské univerzity. Souhlasila jsem, i když mě sužovaly rozpaky. Patřila jsem mezi ženy zkušené životem, zatímco on ještě nic nezažil. Bála jsem se, že se pro něj stanu přítěží, která mu zatarasí cestu k úspěchu a šťastné budoucnosti.
Tchyně, trápení a přijetí
Dokonce i můj otec si všiml, že se něco děje.
„Nechci se dívat, jak zase trpíš,“ řekl. „Janek je fajn kluk, mám ho moc rád a dobře se nám povídá, ale promiň, o dospělém životě toho moc neví. Uvědomuje si vůbec, do čeho jde? Beátka není jeho dcera, i když vidím, jak moc se mají rádi. To je skvělé, ale dokáže ji milovat stejně silně jako své budoucí děti? Jak se v té situaci najdeš ty? A co na to všechno jeho rodiče?“
Jankova matka byla odměřená. No jistě. Moje budoucí tchyně mi už při prvním setkání dala jasně najevo, že si představovala trochu jinou snachu.
„Kytice k našemu výročí byla nádherná. Opravdu máte talent,“ řekla na začátku.
Hned potom ale dodala:
„Svatba tak rychle? Snad nemusíte?“
„To by bylo dost těžké, protože na každém rande máme garde v podobě Beátky, která se od nás nehne na krok,“ oznámil hrdě Janek.
„To je skvělé, že už máte tak velkou dceru. Gratuluji,“ řekla Jankova matka s úsměvem. „Z toho ale vyplývá, že je mezi vámi a Jankem věkový rozdíl.“
„Osm let,“ řekla jsem.
„Vypadáte jako jeho vrstevnice. Gratuluju, synu,“ poplácal otec Janka po zádech, což trochu uvolnilo atmosféru.
Později to ale o nic lepší nebylo.
Další setkání přinášela jen další jízlivé poznámky.
„Pokud jde o svatbu, tak církevní sňatek asi v úvahu nepřipadá, že?“
„Bohužel ne, protože už jsem jednou vdaná byla.“
„No to je pěkné…“ povzdechla si Jankova máma a neskrývala zklamání. „Měli jsme od tebe velká očekávání, synu. Mysleli jsme, že po škole odjedeš z Česka. Předpokládali jsme, že si nejdřív vybuduješ kariéru a teprve potom budeš přemýšlet o rodině. A spíš s někým v podobném věku a s podobným postavením. Víme, srdci neporučíš, ale jestli se teď rozhodneš oženit se starší ženou, navíc s dítětem… Nechceme se ti do toho míchat, ale…“
„Ale přesně to děláš, mami,“ upozornil ji Janek jemně.
Jsem jen hříšnice. Když jsem slyšela, s jakou vřelostí, bez špetky zloby v hlase, mluví můj budoucí manžel se svou matkou, došlo mi, že ji opravdu miluje. Uvědomila jsem si, že mezi námi nikdy nebude takový vztah, o jakém jsem snila.
Moje biologická matka zemřela, když mi byly pouhé 4 roky. Mám jen pár mlhavých vzpomínek – její úsměv, vůni parfému, pár tónů ukolébavky… To je vše, co mi po ní zbylo. Nikdy jsem nepoznala pouto, jaké spojuje matku s dcerou. Doufala jsem, že moje budoucí tchyně toto prázdné místo zaplní. Bohužel, pro ni budu vždycky nedostatečně dobrá, s hříchem na krku, protože podle ní je rozvod hřích. Nikdy plně nepřijme ani mě, ani Beátku.
Kdysi si můj otec myslel, že Norbert pro mě není dobrá partie, a dnes se karta obrátila – teď jsem byla za nevhodnou kandidátku na manželku považována já. Bála jsem se, že dříve či později dojde ke stejnému závěru i Janek a bude si muset vybrat mezi mnou a svou rodinou. Nechtěla jsem ho nutit k takovému rozhodnutí. Navíc jsem cítila, že musím chránit svou dceru. Proto jsem se rozhodla náš vztah ukončit. Především kvůli ní.
Trpěla jsem já, trpěla i dcera.
„Proč už k nám Janek nechodí? Ty jsi mu něco udělala? Jsi hrozná!“ křičela a pak trávila dlouhé hodiny schovaná mezi květinami.
Nedokázala jsem zmírnit její utrpení, sama jsem trpěla taky.
„Zlatíčko, možná je ti Janek souzený. Nevzdávej se vlastního štěstí,“ řekl můj otec hlasem plným emocí.
„Tati, vždyť tyhle fráze se k tobě vůbec nehodí,“ zažertovala jsem a snažila se zadržet slzy. „Tati, já pro jeho rodinu, pro jeho matku, nikdy nebudu dost dobrá. Jejich přístup by náš vztah dřív nebo později zničil. Takhle mi zůstanou alespoň hezké vzpomínky. Vždycky ho budu milovat.“
Táta mě pevně objal – cítila jsem, jak mě drtí svými silnými pažemi. Chtěl mě utěšit, dát mi pocit skutečného bezpečí.
Tchyně s tchánem potřebovali čas. Asi o dva měsíce později, když se Jankovi rodiče objevili v našem květinářství, vůbec jsem nevěděla, co dělat. Naštěstí tu byla Beátka, která je hned poznala. Rychle vyběhla zpoza květin a začala je zasypávat otázkami.
„Kde je Janek? Proč nepřišel s vámi? On se na nás zlobí? Moc se mi po něm stýská.“
Jankův táta si dřepl, ztěžka polkl a řekl:
„Janek se přestal usmívat od té doby, co s vámi není. Je moc smutný, a když je on smutný, jsem smutný i já.“
„Mám tě obejmout?“ zeptala se moje holčička.
„A můžu?“
Naše pohledy se setkaly nad jejich hlavami. Dvě ženy, dvě matky schopné udělat cokoli pro blaho svých dětí. A tehdy se na její tváři objevil jemný úsměv. Byl nejistý, ale tentokrát upřímný.
Věděla jsem, že tentokrát jsem si vybrala opravdu správně. Moje tchyně také pochopila, že nás Janek skutečně miluje a bez nás nikdy nebude šťastný. Pro něj strčila svá vlastní očekávání do kapsy. I když s naším vztahem stále nebyla spokojená, už mi to nikdy nedala pocítit. Cítila jsem, že mě i Beátku přijala.
