Jana své těhotné dceři byla velkou oporou. Obzvláště, když měla rizikové těhotenství a musela ležet. O to víc Janu zamrzelo, že její zeť dělal s porodem takové okolky..
„Mami, budeme mít miminko!“ To byla ta nejkrásnější zpráva, na kterou jsem netrpělivě čekala. Moje dcera si se sňatkem pospíšila a já snila o tom, že budu babičkou.
Těhotenství bylo od začátku komplikované. Moje dcera Lucie byla vždy plná života, sportovně založená a vdávala se v jednadvaceti. Necelý rok po obřadu otěhotněla. Ve věku, kdy její vrstevnice objevují svět a na rodinu nepomýšlejí. I dceřin manžel je zdravý jako řípa. Přesto bylo Luciino těhotenství od počátku rizikové. Ta mladá žena však bojovala jako lvice za své nenarozené miminko.
Těhotenství plné obav a odvahy
Lucii trápily silné nevolnosti. Během prvního trimestru shodila deset kilo. Neustále zvracela a na jídlo neměla ani pomyšlení. Hodně spala a já k nim několikrát týdně dojížděla, abych dceři vyprala, uvařila a postarala se o domácnost. Dělala jsem to s láskou. Je to mé zlatíčko a přála jsem si, aby měla co největší klid a podporu.
Poslední měsíc těhotenství byl velmi náročný. „Mami, jsi poklad. Moc ti děkuju,“ oceňovala dcera mou pomoc. Brala jsem to jako samozřejmost. S radostí jsem sledovala, jak se i můj zeť k Lucii chová pozorně a je jí oporou. Lucie byla dříve velmi aktivní, a najednou musela jen ležet, poslední dva měsíce dokonce s nohama nahoře. Byla statečná a smířila se i s tím, že poslední měsíc pro jistotu stráví v nemocnici.
Čekání plné nervozity
Navštěvovala jsem ji, jak jen to šlo, a neustále jsme si volaly. I zeť měl ode mě navařeno. Zkrátka jsem se snažila, jak jen to šlo. „Prosím tě, hned mi zavolej, jakmile se bude něco dít,“ opakovala jsem dceři i jejímu manželovi. Byla jsem jako na trní. Už aby byl ten drobeček na světě a oba byli v pořádku. Měla jsem o ně velký strach.
A pak přišel den, kdy jsem zjistila, že mě zeť prostě obešel. „Jedeš do práce? Nevzal bys mě kousek?“ oslovila jsem dceřina manžela, když jsem ho ráno potkala na parkovišti. Přikývl a svezl mě na nejbližší zastávku. Celou cestu byl zticha. Rozloučili jsme se a já vystoupila. O tři hodiny později mi volala dcera, že se jí narodil chlapeček. Zaskočeně jsem jí gratulovala a slíbila, že hned po práci za nimi do porodnice přijedu.
Nedokázala jsem pochopit, proč byl zeť ráno takový tajnůstkář. Proč mi neřekl, že už veze Lucii do porodnice? Nechápu ty jeho tajnosti. Celé měsíce jsem to s nimi prožívala, pomáhala, často i na úkor vlastního odpočinku. A on se pak zachová tak, že si připadám naprosto odstrčená. Svůj pocit zklamání si nechám pro sebe, nechci dceru zatěžovat. Těším se na vnoučka a na ni. Jsem šťastná, že jsou oba zdraví.
